Čtenáři a Svědci

Črepin Lavrov čekal s rukama založenýma za hlavou. Čekal ve svém prostorném bytě na bulváru St. Michell ve středu Moskvy. Přesně o té ulici zpíval Petr Muk, než dostal deprese. Pak už zpíval jen o Paříži.

Zničehonic, jen jakoby na zavolání Davida Koreshe z texaské pouště, zaklepal někdo na těžké dubové dveře. Byl to Svědek Jehovův. V ruce měl připravené nejnovější číslo ruskojazyčné verze Strážné věže. Sotorožnaya veža. Na přebalu byla zvířecí koláž usazená v kulisách džungle. Laň se tiskla k tygrovi, papoušek seděl na rameni opici, had ležel svinutý u nohou medvěda a na to vše přátelsky dohlížel slon Bimbo se šťastnou rodinou much Tse-Tse na chobotě. Do toho všeho tančili lidé všech barev v sevřeném kruhu. Svědek se zeptal Črepina: „Pane, myslíte, že takový svět je skutečně možný?“ Črepin, pro něhož skutečnost byla stejně nepřehledná jako situace na Severním Kavkaze, odvětil, že neví. V uších Svědka se rozezněly polnice andělů, misionář byl hnán do naprosto milosrdného a mírového útoku. Začaly padat otázky: Proč? Jak? Kdy? Kde? Kdo? Ze svědka se stal vyšetřovatel. Otázky padaly na hlavu Črepina jako humanitární bomby na Srby.

Jedno ale oba muže pojilo a vytvářelo tak jistou harmonii: oba chtěli utéct, aniž by mohli. Črepin byl sevřen starým bytem s vysokými a vlhkými stropy a Svědek přísahou Jehovovi, že bude do konce svého pozemského života kolportérem dobrých zpráv.

Črepin se stále bránil otázkám jak skutečný Bimbo mouchám. Ale to Svědka nezajímalo, jeho Bimbo mouchy miloval a Svědek je tu od toho, aby ukázal Bimbovi cestu jak si smrtonosný hmyz zamilovat. 

Přestože misionáře nebylo snadné utišit, Črepin už myslel jen na to, že oba sdílejí stejnou potíž. Nemožnost utéct z klece tohoto světa je spojovala jako mazlavá šňůra vedoucí od matky k dítěti. A pohled misionáře najednou jakoby už nebyl plný krupobití a ohně smíšeného s krví. Jeho ústa sice stále ještě připomínala mlýnky holohlavých mnichů na vršcích světa, ale v očích už měl něco, co by úzké rty analytického filosofa odmítly pojmenovat. My ostatní tomu můžeme říkat třeba pochopení lidských trápení. A tak ustal i zvuk na chodbě moskevského činžáku. Jen dveře ještě zaklaply jako krátká, ale ne poslední tečka. 

Črepin vysílen zapadl zpátky do svého hlubokého křesla a s knihou Dostojevského v rukách usnul. Hlava mu po chvíli klesla na rameno a kniha vypadla z uvolněné ruky. Emil Filla osušil svůj štětec a naposledy přeměřil plátno.