Malé druhé já

Malé druhé já

(1)

Bydlí ve mně trpaslík. Nevím přesně kde, většinou se moc neprojevuje a je někde zalezlý, ale nebude hluboko. Má dokonalý přehled o tom, co se děje, a umí se vynořit neuvěřitelně rychle. Možná je to mé druhé já, ale určitě je to trpaslík, protože druhý stejný já by se do mě nevešel.

Ten trpaslík je většinu času někde zašitý a asi tam pilně studuje, protože ví, co já ani netuším, a dokáže věci, na které bych si nikdy netroufnul. Vůbec nechápu, kde k tomu přišel.

Zasahuje mi do života, často naprosto nepředvídatelným způsobem. Většinou sice v můj prospěch, ale už mi i rozbil pár vztahů. Což nakonec možná taky bylo v můj prospěch, ale radost mi tím neudělal.

Ty zásahy jsou různé, v práci třeba takové, že sedím u zákazníka ve velínu, vůbec netuším, co se děje, co to ti pánové u obrazovek dělají, jen si na jedné brouzdám a nesourodě si činím poznámky, najednou on vystartuje z hloubi mého těla, postaví ho na nohy, mým hlasem se začne vyptávat, postupně spraží šedivého poradce naproti, předáka směny, vedoucího provozu a vynutí si nastavení parametrů, o kterém já vůbec nevím, k čemu je dobré. A zase zaleze, já se vrátím na své místečko, zaraženě sedím, zkoumám tváře všech přítomných a přemýšlím, jak to vyžehlím. Jak moc budu muset lhát v denní zprávě, aby mi ten jeho výstup prošel.

Ale nastavené parametry k všeobecné spokojenosti vyhovují pro několik příštích dnů, operátoři se na mne potutelně usmívají, viditelně potěšení příkořím spáchaným na jejich nadřízených, a vůbec netuší, že já s tím nemám nic společného.

(2)

Je to s ním občas těžké. Někdy bych potřeboval, aby vylezl a zasáhl, a on nic. Mizera. Jindy zase vyráží do akce nevhod a bez varování.

Já, než na něco „vlítnu“, buď se zdlouhavě rozmýšlím a chystám, nebo se ve mně pořádný čas střádá vztek. Takový ten tlak mezi pupíkem a bradou. To jsem pak protivný, patetický, třesou se mi ruce i hlas a můj výkon za moc nestojí.

Když on převezme velení, dělá to sice bez dovolení, ale všechno je podezřele správně. Není naštvaný, pořád se potvora kontroluje, reaguje přesně a rychle na vývoj situace, uhraje i zdánlivě jasné průšvihy. Nechápu, jak to dělá. Mám z něj normálně komplexy.

A nejvíc mě štve, když převezme velení jen nad částí těla. Jako tuhle. Seděl jsem ve vlaku, sám v kupé, u okýnka, na pultíku pivo v kelímku, myslel jsem si na svoje a čekal, až vyjedeme. Do kupé vtrhnul připosražený podsaditý chlapík, takový mexický typ, s manželkou, a že prý tam nemám co dělat, ať vypadnu, že tam teď bude on se ženou a dítětem. Trpaslík, šelma, hned převzal velení, ale jen tak halabala, jenom u pusy, a ta chlapíka vyzvala, ať mi políbí prdel. Hrnul se na mne ode dveří, že další diskuze už bude ruční, trochu mu překážela manželka, tak jsem měl čas si uvědomit, jak mi trpaslík zase zavařil. Ale než jsem stačil vymyslet, co s tím, byl chlapík u mě, trpaslík rozšířil rozsah svého velení, vztyčil mi tělo, jednou mojí rukou ho chytil pod krkem a druhou začal bít do obličeje. Chlap vypadal, že ho to zaskočilo, ale nemohlo víc než mě.

Nejhorší bylo, že mi trpaslík nechal na starosti kolena, já je v tom zmatku nezvládnul, a ona celou dobu strašně vibrovala.

(3)

Takhle si spolu žijeme. Někdy za mě trpaslík situace vyřeší, někdy mě do nich jen dostane. Uvažoval jsem už i o tom, že bych se ho nějak zbavil, ale uvědomil jsem si, že bych pak nemohl dělat svojí práci. Bez něj by to nešlo. Jen on ví, co jak kde nastavit, koho pochválit, komu vynadat, kdy mluvit pravdu a kdy lhát. Jen on umí žertovat s manažery zákazníka tak, že nepoznají, že neznám odpověď na jejich otázku.

Já za něj pouze píšu závěrečné zprávy. To on nedělá. A plat mi taky nechává celý. Dokud na ten nesáhne, nechám ho být. I když mi někdy pěkně pije krev.