Sebevražda v přímém přenosu

Dopsala poslední větu a téměř hmatatelně se jí ulevilo. Jenom ale na okamžik; vzápětí ji přepadly pochybnosti: nepřehnala to? Není ten způsob, jak sejít ze světa, moc překombinovaný? Zbytečně moc? A je to takhle vůbec proveditelné? A spolehlivé? Opravdu netušila.

Rázně zaklapla notebook. Jestli se má týrat ještě kvůli tomu, zda způsob sebevraždy, pro který se rozhodla, je ten pravý, tak to už se na to může rovnou vykašlat! Ty věčné pochyby o sobě samé! Ta nejistota! Ty věčné ohledy k mínění druhých! Tak takhle tedy ne... Jednou určila kombinaci prášků na spaní a pádu ze čtvrtého patra, tak už je to prostě hotovo. Šmytec. A basta. Je to snad její sebevražedkyně, ne! Koneckonců - nikomu se přece nebude zodpovídat!

Letmo pohlédla na hodiny: to už je tolik? To psala skoro tři hodiny takhle krátký blog? Asi jo. Sebekriticky uznala, že to není ani tak hloubkou myšlenky a pečlivostí zpracování, jako spíš tím, že píše pěti prsty, což údajně není možné. Ále je, uchichtla se pro sebe, co by to nebylo možné! Vypnula hudbu, která ji k dnešní povídce inspirovala: Valčík na rozloučenou. Pouštěla si tuto píseň stále dokola, dokud nedopsala. Potichu, k sousedům ani do dětského pokoje to snad nedolehlo, zadoufala...

Najednou pocítila nesmírnou únavu, téměř hraničící s vyčerpáním. Tak to měla vždycky: často psala, když se potřebovala zbavit nějakého napětí, neklidu nebo trápení; vypsala se z toho všeho- a padla na ni únava. A následně se vyspala i z chandry, i z únavy, a druhý den byla jak rybička.

V předsíni se zarazila. V kleci schlíple seděl králík; v černo - bílé tváři měl vyčítavý výraz a uši mu malomyslně bimbaly podél tváře jako culíky. „Ježišmarjá, promiň! Promiň, Miki, já jsem ti slíbila, že ti dnes konečně přebalím klec do čistého, viď!“ Představila si, jak teď- ve tři ráno- přebaluje králíka, pak ho složitě nahání zpět do klece, a udělalo se jí mdlo. „Hele, Mikeši, já ti to řeknu na rovinu, jako chlap chlapovi,“ vyslovila naléhavým hlasem, „já už teď jednoduše nemám sílu vykydávat nějaké králičí bobky, to mi věř. Ale slibuju, že si dám budíka, a vykydám tě hned ráno, jo!“ Pro útěchu mu nabídla kus banánu, který nedojedl syn, a zajícovec se poněkud usmířil. Hned ráno na to skočím, umiňovala si svatosvatě.

Usnula snad ještě dřív, než dopadla na válendu. Možná, že se ani nestačila přikrýt, protože i ve snu jí byla zima. Zdálo se jí, že je válka, a jde pro ni gestapo. Mlátilo do dveří jistě podobně, jako jí to nedávno líčili její rodiče, kteří válku opravdu zažili a dodnes si některé okamžiky vybavují do nejmenšího detailu. Opravdu sen k pomilování! Probudila se úplně zpocená a s bušícím srdcem.

V kuchyni si natočila vodu, snad ji to vzpamatuje. Nestihla se ani napít, a strašlivé rány se ozvaly znovu. A ještě! Někdo mlátil, ba možná dokonce kopal do dveří jejich bytu! Roztřásly se jí nohy. To už na gestapo nevypadá, pomyslela si nelogicky. Kuchyňské hodiny ukazovaly pět hodin. Spala tedy ani ne dvě hodiny a cítila se podle toho: omámená spánkem, který z ní ani série dalších ran nedokázala zcela vyhnat.

Vydala se odevzdaně do předsíně. Rozsvítila. „Policie České republiky! Otevřete!“ Podívala se kukátkem do chodby: skutečně několik mužů v uniformách. Kdyby nebyli od policie, nedělali by snad takový hluk, usoudila tou menší částí mozku, která byla jakž – takž vzhůru. Otevřela.

„Vy jste paní ...?“ „Ano, ale spím,“ odpověděla zcela po pravdě. Připadala si jak prase po první ráně. „My s vámi potřebujeme něco důležitého probrat, můžeme dál? „Ano, ale já opravdu spím, i když to třeba na první pohled tak nevypadá,“ zopakovala tupě. Zahlédla, jak si muži v černém vyměnili významné pohledy. Udělalo se jí zle. Něco se stalo rodičům, byla přesvědčena. „ Něco s rodiči?“ vysoukala ze sebe s obtížemi. Zakroutili svorně hlavami. „Tak shořela chata!“ vyhrkla s jistou úlevou, už trochu probuzená. Opět zakroutili hlavou a tvářili se ještě zvláštněji.

Začínal se do ní dávat vztek. Uvědomovala si, že tu stojí bosa, rozcuchaná, v nijak zvlášť dlouhém vytahaném triku a v nijak zvlášť uklizené předsíni: rozházené synovy boty, na nich školní batoh, jak ho tam včera fláknul a nechal, a hlavně ten nevyčištěný králík... Jednou poleví, a už je za cuchtu! Taková nespravedlivost! „Mně se chce ale strašně spát!“ vyjela na policisty zoufale. Byli to kluci tak o dvacet let mladší, a to zjištění jí dobré nálady nepřidalo.

„Vy máte nějaké zdravotní potíže?“ zeptal se ohleduplně jejich velitel. Zarazila se. „Ne, takhle vypadám po ránu vždycky,“ odvětila posupně. Kdyby se ohlásili, učesala by se a vyčistila si aspoň zuby. Jeden z mužů nadšeně přistoupil ke kleci. Najednou ji napadla bláznivá myšlenka, že ji snad udal Mikeš pro zanedbání povinné péče. „Já ho ráno vykydám,“ hlesla provinile. „Já už neměla sílu...“

„Vy máte deprese?“ Vracel jí doklady a zkoumavě se na ni díval. Deprese? Najednou jí to došlo. „Blog!“ zařvala na celý dům. „Je to ten blog, že jo?“  Jenom pokývali hlavou jak jeden muž. „To je jenom fikce,“ odříkávala zoufale. „Vymyšlený příběh víte!“ Představila si, jak před domem parkuje sanita. Probuzené sousedy zahlédla už prve při otvírání mezi dveřmi jejich bytu. Já se asi budu muset přestěhovat, blesklo jí hlavou, a tak se nám tu dobře bydlelo, napadlo ji ještě lítostivě.

„A proč píšete takové věci,“ domlouval jí otcovsky asi tak dvacetiletý chlapec v uniformě nadporučíka, poté co mu na jeho žádost odvyprávěla děj svého článku včetně detailníhoho popisu sebezničení hlavní hrdinky. „Jsou přece Vánoce, může to vypadat, že to myslíte vážně, a... Pište něco optimistického, když už máte to básnické střevo!“ dokončil už docela vesele, když jí vracel doklady její. „A můžu se zeptat, kdo mě nahlásil?“ vjel do ní skoro vztek. Zakroutil hlavou. „To bylo anonymní hlášení nějakého čtenáře vašeho blogu. Dostal strach a pro jistotu to takhle ošetřil.“

Už byli dávno pryč, seděla v předsíni na lavici a hlavou se jí honila spousta neodbytných myšlenek. Na spánek nebylo ani pomyšlení, stejně by za chvíli vstávala do práce. Jedna myšlenka byla pyšná: to opravdu píše tak dobře, tak  věrohodně, hm, hm, no teda! Druhá myšlenka patřila neznámému čtenáři, který si očividně o ni dělal starosti. Je to od něj vlastně hezké. Kdyby to nebyla fikce, zachránil by jí možná život... Tak díky!

Víc takových zážitků, povzdychla si kacířsky, zatímco otevírala znovu ještě trochu teplý počítač, aby splnila svůj slib, který musela dát tomu mladému nadporučíkovi. Sjela na konec textu a se smíšenými pocity připsala: JEDNÁ SE O FIKCI!