Prořezávání

prý ta poslední léta, věrný
svým bezeslovným obřadům,
nad záhonky s orlíčkem
snívals o raccích a majolikové baletce
s tepajícím srdcem

...

v zšeřelé kuchyni
zavoněla vanilka; dopil jsem kafe a v přístěnku
našel pilu i sekeru

světlejší skvrna na popelavém nebi
se mi posmívala celou cestu od zastávky
"běž domů, jenom zmokneš, měls přijet dřív"

nejdřív se ozval hluboký tón,
to jak na kůru u Prokopa
klopýtlo ticho o basový rejstřík,
potom vzdálené tóny trubky,
předehra k Fideliovi

déšť zacuchal hnízda do větví
stromů které ztratily plodnost
- stromů na kostry křesel

bubnoval těžkými kapkami na hřbet zdi
poslední pochod pro odsouzence na smrt

...

vidíš, nakonec jsem se přeci vrátil
pro ty vůně, obrazy
- zabít tvůj sad




/epilog/

večer je zimavo a vlezle šedo,
slaně srkám z rozbitého rtu, kapku po kapce;
malá daň za malou vraždu

dřevo zvrásněné horou
tápe tisíci prstů v domě ohně

...

je ještě jedna cesta, v chvatu zapomenout slova

jít velmi zvolna až dolů, k řece,
po vyhřátých kamenech na kterých hnízdívá
smrt léta se žlutou hlavou