Poraď, pak se oběsím

Radiči. Vyskytují se pravděpodobně v životě každého z nás.

Je jim nad slunce jasné, že bez jejich životních zkušeností se v žádném případě neobejdete. Jsou to lidumilové. Nikdy, nikdy nejsou líní, co se rady týče, o čemkoliv.

Je jim absolutně šumák, že třeba pracujete ve specifickém oboru, o kterém lidi extra informace nemaj, stejně poradí co a jak, páč je jim jasné, že vy, nemáte bohužel takový rozhled, jako oni. Poradí. Často i proti vaši vůli, vlastně, většinou.

Vyznají se ve všem. Žádné zaměstnání jim není cizí. Není na světě disciplíny, ve které by se aspoň okrajově neorientovali.

Pokud si myslíte, že žít s radičem je svízelná záležitost, pak vám řeknu, ano, je, ovšem není to nic proti životu se super radičem.

Toho má doma má nejlepší kamarádka, ke všemu je křížený s okolozeměkoulákem. O tom však příště.

Super radič mé nejlepší kamarádky se jmenuje Honza a často mi pije krev až k nepříčetnosti.

Sedíme v hospodě, já po dvanáctce v úmorném vedu, smířená se životem, páč mě zítra čeká další. Má nejlepší kamarádka Miladka se vrátila z hub. Se svým superadičem, teda, Honzou.

Měli toho plný košík, tak je jasné, že nám dali. Musela jsem sice Honzu spérovat, ať mi nevybírá jen prozralé nedomrdky, ale pořádné houby. Miladka ho pohotově seřvala. Neurazil se, je trénovaný.

Hned poradil, „osmaž si je a přidej čtyři vajíčka.“ Zarazila jsem se, počítala jsem spíš s pěti vajíčky, eventuálně houbovou polévkou. Ale co už, začínám si zvykat.

Horší to bylo, když jsme byli  všichni čtyři spolu na Hrčavě. Vařila jsem polévku a Honza radil.

“Dej tam mrkev. Celer tam máš? A cibuli tam dej a nové koření. Dala jsi tam vodu?“

Pokud vám to přijde přitažené za vlasy, tak věřte, že todle je slabota. Miladka to má doma imenvére. Třeba jde do práce, Honza radí.„Obuj si boty. Kabelku máš? Klíče od auta si vem. Obleč si kabát. Přivolej výtah.“ A tak podobně. Přísahám!

Miladka byla vždy prchlivá, ještě občas je, ovšem nedá se srovnat s minulostí. A čí je to asi zásluha?

Já bývám prchlivá občas taky, ovšem ruku na srdce, todle by mně zákonitě zabilo, anebooo, zabilo by to jeho, to je pravděpodobnější. Ovšem mou vlastní rukou, vybavenou příhodným kuchyňským náčiním, třeba litinovou pánví, sekáčkem na maso, či něčím podobným.

Tak přemýšlím, jak je to fajn a skvělé, že mám doma jen okolozeměkouláka. To snáším, umím vypínat sluch.

A pokud byste potřebovali poradit, napište. Poradím ráda a kdybych přece jen něco nevěděla, zeptám se Honzy.