NĚKTERÉ VĚCI JE LEPŠÍ DĚLAT O SAMOTĚ

Slyším se jakoby z dálky a samotné se mi to hnusí.

Mluvím k synovi, k tomu, jak má ten autismus a vůbec nerozumí.

,,Můžeš mi říct, čemu nerozumíš z toho co jsem právě řekla?“

Přitom jsem na něj před minutou jen křičela:

,,Nehoupej se na té židli..., jestli už jsi dojedl, tak odejdi..., nenič tu židli,

už si jednu zničil, to stačí!“

Vím, že tolik vět a pokynů najednou není schopen vstřebat.

V tu chvíli mám ale tmu před očima. Během dne už snad posté.

Všechny mé pokyny se mu slévají v jakési hučení s různou intezitou a intonací hlasu.

A ten chaos, který mu v hlavě způsobí...

Zmateně odešel od stolu. Se vzteklým hučením zalezl k sobě do pokoje.

Slyším ho, jak se ulidňuje kývavými pohyby.

A já zase jen pláčem. Po chvíli se začnu kývat na židli sem a tam.

Zjišťuji, že sterotypní kývání přináší i mně velkou úlevu od napětí.

Ani jsem si nevšimla, že se právě vrátil manžel.

Nevěřícně na mě upřel svůj tázavý pohled.

Tak trochu se stydím. Za slzy i za kývání.

Ale přesto,

až vám bude úzko a budete někde zrovna sami, zkuste si to....