Jáma lvová

Říkalo se, že jsou z Iráku nebo z Ománu. Ale nikdo to s jistotou nevěděl. Vědělo se jenom, že ve Village nebydlí a chodí sem do parku z nějakých lacinějších bytovek, které pro uprchlíky a přistěhovalce zajišťovala Armáda spásy dole u Walmartu na Skillman Road.Sedávali většinou na lavičce pod vrbou a zpívali tam nahlas nějaké arabské písničky, kterým nikdo nerozuměl. Byli hnědaví, vytáhlí. Mohlo jim být sedmnáct, osmnáct.

Poprvé jsem je zahlédnul, když jsem jednou venčil Maxe. Seděli na místě u horního jezírka, kde většinou starší Číňané odpoledne hrávali mahdžong. Neseděli na lavicích, ale na stolech a prozpěvovali si. Když jsem procházel okolo, usmál jsem se a pozdravil. Místo odpovědi dál zpívali a následovali mě – vyzývavě – pohledem.

Maxe jsem chodíval venčit dvakrát denně. Před odjezdem do práce a potom navečer. Během podvečerní procházky jsem u cypřišů u horního jezírka pravidelně potkával Dana, který tam krmil místní zvířenu. Stál mezi vysokými stromy vedle tenisových kurtů, na hlavě modrou, vlněnou čepici jakou nosíval Cousteau a ruce a ramena měl obsypaná veverkami a holuby. Krmil je slunečnicovými semínky, kterých si pokaždé do parku v igelitce přinesl několik kilo.

Bylo mu něco kolem šedesátky, ale i v těch svých vytahaných tričkách a starých džínách vypadal zachovale. Ulrike z Německa, která bydlí také v The Lakes, říkala, že se jednou rozpovídal o své minulosti. Prý sloužil u námořnictva a po dvaceti letech služby šel do vojenského důchodu. Ve Village prý bydlel od té doby a pamatoval ještě, kdy mezi SMU a centrem Dallasu bývala jenom řídká zástavba. To muselo být ještě někdy za Regana, kdy tady v parku mezi činžáky nebyla žádná jezírka, ale golfové hřiště.

„How you’ve been, Dan?”

„Same old, same old. A co ty?“

„Nevede se špatně. Tak co myslíš? Poražej Longhorni letos konečně Sooners?“

„Těžko říct. Oklahoma má letos vopravdu dobrej lajnap...“

Většinou mi po chvíli nabídnul semínka, abych spolu s ním nakrmil veverky. Max se z nich mohl úplně zbláznil. A aby je nezadávil, nakonec jsem ho musel uvázat na venkovní hradlo na shyby, co bylo součástí fitnes trasy parkem. Hradlo patřilo k Danovi stejně jako jeho krmení zvířat. Rád u něj zastavoval lidi, co tu byli na procházce a zkoušel je, hlavně teenagery, kolik udělají shybů. Tenhle rituál se odehrával pravidelně a každý mladý kluk věděl, že dřív nebo později na něj dojde. Tihle tři noví muslimští kluci to ale nevěděli. Nerozuměli tomu, co po nich ten starej strejda chce. Uměli sice anglicky natolik, aby pochopili, co jim říká. Ale nechápali, proč by ho měli poslouchat.

Přicházel jsem od horního bazénu, když jsem ho zaslechl.

„Ale no tak. Ani jeden neuděláte? Jen to zkuste...“

Dan a ti tři snědí hoši stáli za cypřiši, vedle hradla.

„Já ve vašem věku zvládnul třicet až nad bradu. V Saigonu jsme mívali posilovnu vedle muničáku. Tak aspoň jeden dva zkuste. Com’on boys!“

Chlapci stáli proti němu. Nesmáli se, nemračili. Jenom se na něj upřeně dívali.

„Dobře. Ukažte mi ruce.“

Jeden chlapec váhavě natáhl pravici. Dan jí uchopil a prohmatal.

„To je jasný. Žádný svaly. Jenom hraješ počítačový hry, viď? Ale když si každej den dáš pořádně do těla, bude z tebe kus chlapa co nevidět. No tak, zkus to.“

Chlapec mu ruku vytrhnul a něco svým jazykem řekl kamarádům.

„Jak to jde, Dane?“ pozdravil jsem. „Ahoj, kluci.“

Neodpověděli a jenom zírali.

„Dobrý, dobrý. Akorát jsem tady klukům říkal, že by měli posilovat.“

„Aha. No to jo...“

Chlapci se na sebe podívali a kvapně odešli.

Následující den jsem letěl na jednání do Fort Lauderdale a Maxe jsem nechal u kolegy z práce. Když jsem ho šel po příletu vyvenčit do parku, na Dana jsem nikde nenarazil. Neviděl jsem ho ani u hradla, ani u mola na dolním jezírku. Bylo už ale pozdě a tak jsem usoudil, že jsem ho minul.

Jenže jsem na něj nenarazil ani následující tři dny. Čínští dědové, Katarina, Mikael, ani nikdo jiný, koho jsem z parku znal Dana ovšem také neviděli aspoň týden.

„Možná jel za rodinou,“ řekl jsem si. A najednou jsem si uvědomil, že o něm vlastně skoro nic nevím. Sice jsem ho tu každodenně potkával už několik let, ale víc jsem věděl o jeho oblíbených mužstvech a potížích s jeho starým Lincolnem, nežli o něm samotném. Byl pro mě vlastně jen takovou legrační postavičkou, nezbytnou kulisou parku. Teprve jeho nepřítomnost mi napověděla, že ho mám rád. Procházka bez pár slov s Danem byla najednou podivně prázdná.

Po několika dnech jsem si uvědomil, že jsem v parku ještě nezahlédl někoho dalšího. Ti tři arabští kluci sem sice nechodili často a pravidelně, ale dvakrát třikrát jsem je každý týden zahlédl. A teď byli pryč. A dlouho je tu neviděl ani nikdo jiný.

„Že by se něco stalo? Že by mu něco udělali?“

Nikdy bych si nemyslel, že by mě to mohlo takhle žrát. Dan byl přeci jenom cizí člověk. Kuriózní známost z parku, walk-the-dog-friend. Snažil jsem se na něj nemyslet. Ale nedalo mi to. Nakonec jsem se proto zastavil v nájemní kanceláři jeho apartmánů a vyložil jim, že si myslím, že se s ním něco nepěkného stalo. Chtěl jsem, aby mi dali číslo jeho bytu, abych si mohl ověřit, jestli je vpořádku.

„Takové informace nevydáváme. Ale můžeme tam poslat security,“ řekla mi manažerka.

Moc jsem jí nevěřil. Proto jsem odešel k bloku v The Lakes, kam jsem Dana často vídával odcházet a kde jsem tušil, že má svůj byt. Chtěl jsem tam počkat, abych viděl, zda manžerka dodrží slovo. Místo sekuriťáka jsem ale v ulici narazil na několik policejních aut, sanitku a větší shluk lidí. Když jsem se chtěl dostat blíže, jeden z policajtů mě zarazil.

„Co se tady stalo, strážníku?“

„Nic vám teď nemůžu říci, pane. Ale dál jít už nemůžete.“

A za ním roztahovali žlutou plastovou pásku „CAUTION POLICE LINE DO NOT CROSS.“

„Hallo, David,“ zaťukala mi na rameno Ulrika. „Co se to tady děje?“

„Nemám tušení. Policajti nic neřeknou a dál mě nepustí. Bojím se ale, aby se něco nestalo Danovi...“

„Danovi? Proč?“

„Bydlí v tomhle bloku a v parku ho už dlouho nikdo neviděl.“

„Myslíš, že umřel?“

„Nevím.“

„Bydlím ve stejným domě. Chvíli počkej, zavolám ti.“

Nervózně jsem přešlapoval mezi zaparkovanými auty, když mi zazvonil iPhone.

„Tady Ulrika. Opravdu tam našli mrtvolu. Je to hrůza.“

„Proboha. Já hned věděl, že s těma klukama bylo něco špatně.“

„S jakejma klukama?“

„Vždycky měli takovej divnej, agresivní pohled. Arabáči podělaní. Nejdřív 11. září, a teď Dan...“

„Prosím?“

„Měli jsme je nahlásit hned na začátku. Konečně by ten Patriot Act byl k něčemu dobrej.“

„Dave! To byla paní Tylendonová!“

„Cože?“

„Říkali, že asi z toho horka dostala infarkt...“

Připadal jsem si jako blbec. Jako pitomej, bigotní rasista. Jak jsem si takhle mohl překroutit skutečnost? Ale jak? Jednoduše. Pětina mejch spolužáků ze střední se nechala naverbovat, dva z nich to v Iráku koupili a další dva trpí post-traumatickou stresovou poruchou. A když jsem před rokem zapnul televizi, neviděl jsem nic jinýho než rozhovory o Al Kajdě a neustále se opakující záběry hroutících se Dvojčat. Jo, desátý výročí...

Následující den jsem byl nakoupit v Central Marketu. Nejlepší obchod ve městě. Kvalitní francouzské sýry a vína. Nejlepší švýcarská čokoláda. Chodím tam ale hlavně kvůli pekárně.

„Dave? Long time no see...“

Otočil jsem se a před sebou viděl Dana v novém tričku a poprvé také bez čepice.

„No, to mě podrž,“ vyhrnul jsem ze sebe. „Kde jsi celý ty dva tejdny byl, člověče? Došly ti snad slunečnicový semínka?“

„Taky by se to tak dalo říct. Vzpomínáš si na ty arabský kluky z parku v The Lakes?“

„Jak by ne,“ usmál jsem se.

„Asi před dvěma tejdnama se tam ukázali i se svýma rodičema. Učil jsem je krmit veverky. A pak jsme se dali do řeči. No, a já je teď chodím odpoledne douřovat angličtinu.“

„No páni. To bych nečekal.“

„Já taky ne. Ale desně mě to baví. A na rozdíl od mej vnoučat, který se mnou skoro ani nemluvěj, tyhle kluci jsou pilní a učenliví.“

Zakřenil jsem se:

„No, snad ti to ty veverky prominou.“

Dan se se mírně usmál a potom pokýval hlavou:

„Hlavně, aby mi to někdy prominuli ti lidi z Haiphongu.“