PALOUK

Košík s kudlou, strmý svah. U pátého dubu zamířím doleva, je tu, poddubák. Očistím nožičku, potutelně se ušklíbnu, zamířím k palouku v jehličnanech. Opatrně našlapuju v náletech, prodírám se ostružiním, tep na hranici únavy. Oči na šťopkách, hledám, je tam. Rozhozené, ležící nohy, dvě kůzlátka a kousek dál nosní dírky. Blížím se na dostřel a nechtěně vrhám stín. Otevírá laní oči, rukou jako pionýr, zaclání zrak. "Hyvää päivää" a povyroste z mechu. Sedě, došahá vlasy k pasu a mírně se pousměje. Slunce mě řeže do vykulených a ona se postaví. Stepilý topol mezi smrčky. Se zakloněnou hlavou, koukám do očí a žádná reakce mne nenapadá. "Jsem momentálně z Ostravy, ale narodil jsem se v Praze, tak se nemusíš bát." "Antaa minulle" a jsem v háji. Dlaní mi zajíždí pod triko, v puse jazyk a dole mravenci. Připomínám špatně seřízenou helikoptéru. Kolem se vše točí a já, ne a ne vzlétnout. Sakra, kdyby nebyla alespoň tak krásná, věděl bych si rady. Chytil jsem opatrně půlky a prudce přitáhl, nevyjekla. Přitlačila se víc. Důmyslná zbraň v rukou mafie. Stisk povoluje, obrátí se, sundává kalhotky, z kabelky vytahuje cigarety, já nedýchám. >tupakoinnin / kouříš< píše na překladač a strčí mi ho pod nos. Nepíšu, jen kývnu hlavou, lehám na záda a beru cígo. Zapálím těžkým zapalovačem s vyrytými krudlánky F.K.W. , chvíli si pohrávám, točím mezi prsty, přemýšlím, toužím. Dajku, tak ji teď říkám, hladím po vlasech zakrývajících můj klín a hlídám, jestli někdo nejde. Nejde. Půjčujeme si svá těla, cucáme Colu, to jako že z ciziny, a je psina. S ochlazením balíme pár věcí, narovnáváme mech a naposledy ho zválíme. Dajka vybaluje svačinu, chleba s máslem, paštikou a vajíčko natvrdo.Dělíme se napůl."Miláčku," říkám s plnou hubou, "co kdybych byl příště jeskynní muž." To už bude podzim, deště. "Dobrá, budu panna s mokrými vlasy hledající úkryt, ale moc se netěš, je to fuška." Smějeme se. Za chvíli, za ruce, vycházíme z hvozdu. "Viděls ty hadovky?" Sahá mi do kapsy, zase se směje. "Ne, cítil."