"Boží blud" a nový atheismus

Dawkinsovci a výpady proti náboženství

Často jsem byl svědkem nejrůznějších diskusí, mezi jejichž témata patří
i náboženství. Žijeme v zemi postižené čtyřicetiletým dědictvím komunismu. Myšlenková schémata, jež tento režim naší společnosti vštěpoval, stačila v naší společnosti velice silně zakořenit. Pomohla tomu i umná návaznost na šovinistické antiněmectví a antikatolicismus, které vzklíčily ze semének Národního obrození a jeho tendencí glorifikovat nemálo problematický odkaz husitství.

Toto podhoubí velice přeje ignorantským výpadům vůči náboženství, které se snad ani neobtěžují tvářit jako seriózní kritika. Intelektuálně zdatnější jedince to však nemůže uspokojovat. Potřebují mít svůj zdravý atheistický světonázor podložený něčím hlubším, pokud možno vědeckým. Tím se v poslední době stávají myšlenky Richarda Dawkinse. Právě na něj se dnešní noví atheisté často a rádi odvolávají.

Je přitom pozoruhodné, jak silně z jejich příspěvků ční starý známý redukcionismus a s ním ruku v ruce naprostá absence snahy o porozumění a často
i jakýsi imperialismus evoluční biologie. Leckdy jde o kritiku, jejíž autoři bezděky přičítají náboženství něco, čím sami trpí. Například často až fanatickým přesvědčením
o vlastní pravdě. Ničím neobvyklým nejsou ani náznaky snah o potírání náboženství kontrastující se současnou kritikou pro náboženství prý typického potírání oponentních názorů.

Nikdo, kdo se chce náboženstvím seriózně zabývat, neunikne před konfrontací s tímto myšlenkovým proudem. Je pak na každém, jakým způsobem se s ním vyrovná. Pro své vlastní vyrovnání jsem chtěl vyrazit konfrontaci maximálně vstříc a vydat se přímo ke zdroji, tedy k Dawkinsově knize Boží blud, na niž se jeho následovníci často odvolávají.

V čem má Dawkins pravdu

Podívejme se nejprve, v čem lze dát Dawkinsovi s klidným svědomím za pravdu.

Na přelomu stran 41 a 42 píše: „Zdaleka nejsnazším způsobem, jak v době války získat status pacifisty, je náboženství. Můžete být geniální morální filosof s oceněnou disertační prací na téma válečného za, i přesto vám, prohlásíte-li se za pacifistu, odvodní komise pěkně zatopí.  Ale stačí prohlásit, že jeden váš rodič či oba rodiče jsou kvakeři, a jste z toho venku, bez ohledu na to, že o teorii pacifismu nebo vlastně i o kvakerství samotném nevíte vůbec nic.“

Na straně 43 potom pokračuje: „Nejvyšší soud Spojených států 21. Února 2006 rozhodl, a to v souladu s Ústavou, že jedna církev v Novém Mexiku bude vyňata ze zákona zakazujícího užívání halucinogenních drog, který musejí všichni ostatní dodržovat. Členové sekty Centro Espirita Beneficiente Uniao de Vegetal věří, že Bohu mohou porozumět pouze prostřednictvím pití nápoje z liány ayahuasca, který obsahuje zakázanou halucinogenní drogu dimetytryptamin. Všimněte si, že stačí, že věří, že droga posiluje schopnost porozumět. Žádné důkazy předkládat nemusejí. Naproti tomu existuje celá řada důkazů, že marihuana zmírňuje nevolnost a bolesti u pacientů trpících rakovinou, kteří se podrobují chemoterapii. I přesto, opět v souladu s Ústavou, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pacienti, kteří užívají marihuanu k léčebným účelům, se dopouštějí federálního trestného činu (a to i v menšině států, kde je toto odborné použití legalizováno). Náboženství, ostatně jako vždy, opět triumfuje.“

Domnívám se, že si zde autor povšiml velmi pozoruhodné věci. Skutečně je velice nespravedlivé, pokud existují jisté nesmyslné zákazy nebo nepříjemné povinnosti, aby bylo možné se jim vyhnout pouze poukazem na náboženské vyznání, na příslušnost k určité skupině obyvatel. Pokud je zákaz konopí nesmyslný, ať je zrušen jako takový. Západní demokratická společnost by přece měla být založena na rovných právech a svobodách jednotlivce, nikoliv nerovných právech a svobodách skupin.

Hřebíček na hlavičku Dawkins rovněž uhodil, když napsal, že „[M]nozí věřící si dokážou těžko představit, jak bychom mohli být bez náboženství dobří či proč bychom vůbec bez náboženství dobří být chtěli.“ To je věc, s níž jsem se setkal nesčetněkrát a jež skutečně svědčí o jisté nabubřelosti části věřících, ba možná i jisté zvrácenosti, když říkají, že pokud by nevěřili, že nad nimi bdí všemohoucí Bůh a pokud by nad nimi nevisela všudypřítomná hrozba pekelného trestu, neviděli by žádný důvod, proč být dobrými lidmi, proč se chovat slušně. Podtext Zlatého pravidla přece není čistě náboženský, ale i sociální: Pokud se budeme chovat k lidem slušně a tak, jak chceme, aby se chovali k nám, máme větší naději, že budeme žít právě v takové společnosti, která se bude chovat pokud možno slušně k nám.

Souvisí to i s výchovou, ať již věřící či nevěřící, mnohem lépe dítěti vysvětlíme, že krást se nemá, pokud mu řekneme, že okradený člověk se na svou věc poctivě nadřel, že mu krádeží velmi ublížíme, a když se zeptáme, jak by se mu líbilo, pokud by to někdo provedl jemu. Nikoliv, pokud mu budeme poskytovat jakousi vulgarizovanou variantu náboženství a budeme vyhrožovat, že se „pánbíček“ bude zlobit nebo že pokud se bude chovat zle, přijde do pekla.

Dawkinsovy nepřesnosti a svět bez náboženství

Při četbě Dawkinsovy knihy lze narazit na zarážející množství menších nepřesností i argumentačních faulů, jež rozhodně snižují její důvěryhodnost a vlastně i znevažují výše zmíněné trefné pasáže, jež lze naleznout leckdy i v navazujících odstavcích.

Zmiňme jednu ze zmíněných nepřesností. Na straně 42 Dawkins píše: „Na opačném konci spektra stojí nerozhodná nechuť nazývat náboženskými jmény válčící strany. Katolíkům a protestantům v Severním Irsku se eufemisticky říká „nacionalisté“ a „loajalisté“. Samotné slovo „náboženství“ bylo nahrazeno „komunitami“, jako např. v obratu „válečný konflikt mezi komunitami (…) To, co se odehrává v Iráku, je čistka náboženská. Eufemismem pro náboženskou čistku, na které se podíleli pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a muslimští Bosňané, je pravděpodobně i užití termínu „etnická čistka“ pro bývalou Jugoslávii.“ 

Nevím, zda má o konfliktu v severním Irsku Dawkins nedostatek informací či se pokouší úmyslně klamat, v každém případě však nepíše pravdu. Je třeba říci, že tento konflikt má kořeny v dlouhodobém porobení irského národa britskou korunou, které zejména podle irských republikánů v severní části země (Ulster) pokračuje dodnes. Dále bych rád uvedl i skutečnost, že např. v našich médiích se častěji hovoří o sporu „katolíků“ a „protestantů“, nikoliv irských republikánů, separatistů či nacionalistů s britskými loajalisty. Je sice pravda, že věcnější název loajalista je v britských sdělovacích prostředcích používán o poznání častěji, na druhou stranu sám Dawkins se v jiné pasáži pamfletu pozastavuje nad používáním termínu „katolické dítě“, „protestantské dítě“ právě v souvislosti s napětím v severním Irsku.

V případě konfliktů šíitů a sunnitů v Iráku či konfliktu balkánského má sice v zásadě pravdu, avšak na druhé straně zároveň zamlčuje, že v případě balkánského konfliktu hovořila zejména americká (nicméně s nimi ve velké míře i evropská včetně českých) média o bosenských Muslimech s velkým m, ačkoliv se národ slovanským jazykem hovořících muslimských obyvatel Bosny obvykle nazývá Bosňáky. Minimálně jedna strana byla tedy označována náboženským jménem.

Podobně pak autor na straně 23 uvádí: „Představte si spolu s Johnem Lennonem svět bez náboženství. Představte si svět bez sebevražedných atentátníků, bez 11. září, bez teroristických útoků v Londýně, bez křížových výprav, bez rozdělení Indie, bez židovsko-palestinských válek, bez masakrů mezi Srby, Chorvaty a Muslimy, bez nepokojů v Severním Irsku, bez ‚zabíjení ve jménu cti’, bez vyfintěných natupírovaných televizních hlasatelů evangelia, kteří z naivních lidí tahají peníze (…) Představte si svět bez Talibánu, který odstřeluje starověké sochy, bez veřejného stínání rouhačů, svět bez bičování žen za to, že odhalily čtvereční centimetr kůže.“ (pasáže zvýrazněny mnou)

Domnívám se, že si zde ukousl poněkud velké sousto. Budu se soustředit zejména na části, jež jsem zvýraznil, a začnu židovsko-palestinskými válkami: Opravdu stačilo Richardu Dawkinsovi několik málo let vzestupu Hamásu, aby zapomněl, že ještě do nedávna byl reprezentantem palestinské strany Jásir Arafat; že ještě do začátku devadesátých let v ozbrojených konfliktech mezi Izraelem a Palestinci figurovaly především organizace OOP a Fatáh, jež lze ideologicky zařadit mezi šekulárně-marxistická uskupení?

Vždyť i hlavní „katolická“ militantní skupina v severoirském konfliktu, Irská republikánská armáda, byla založena na marxistické ideologii a vždy se hlásila ke svým „soudruhům ve zbrani“ z baskické skupiny ETA a právě z palestinských skupin, s nimiž je pojil společný ideový základ – kombinace separatistického nacionalismu se sekulárním militantním marxismem.

Kromě židovsko-palestinských válek a severoirského konfliktu je v této pasáži zmíněno 11. září a sebevražedné atentáty obecně. Začněme tedy útokem na New York a postupně přejděme k fenoménu sebevražedných atentátů obecně:

29. května 2003 americký ministr obrany Paul Wolfowitz podle agentury Reuters prohlásil, že jedním z přehlížených, avšak významných důvodů pro americkou masivní vojenskou operaci v Iráku, bylo, že odstranění Saddáma Američanům umožní stáhnout své vojáky ze Saudské Arábie, jejichž přítomnost je dlouhou dobu hlavním zdrojem rozhořčení al-Káidy.

Jistě, toto rozhořčení má do značné míry náboženský původ, jde přece o přítomnost amerických vojáků na pro muslimy posvátné půdě, nicméně pokračujme v úvaze: Pokud je tedy hlavním důvodem negativních emocí ze strany al-Káidy americká přítomnost na arabském poloostrově, předešli bychom událostem 11. září pouze, pokud bychom v dostatečném předstihu vymýtili náboženství? Taková úvaha zní přece slaboduše: Copak v takovém světě by nikdo nebyl rozhořčen přítomností cizích vojsk na svém území? Co třeba nacionalismus? Vždyť jsme si to ukázali již u Fatáhu, IRY či ETY – náboženství může být minimálním či dokonce nepřítomným motivem osvobozeneckého boje. Nebylo by tedy lepší se ptát, zda by dostatečnou prevencí nebyla americká nepřítomnost na Blízkém východě? Nejde o něco podobného, jako když šlápneme do vosího hnízda – dostaneme žihadlo a cítíme si napadeni, ačkoliv prvotními agresory jsme byli my?

Pokračujme fenoménem sebevražedných atentátů obecně: Která skupina tohoto nástroje využívá nejvíce na světě? Odpověď je pro leckoho možná překvapivá, avšak podle studie Roberta Papea se nejvíce sebevražedných útoků v letech 1980 – 2004 z celkového počtu 462 dopustili Tamilští tygři. Opět: Sekulární marxistická organizace.

Země s fundamentalistickými nebo islamistickými režimy jako Súdán nebo Írán naopak v tomto období nebyly zodpovědné za jeden jediný útok. Pape proto vidí hlavní motivaci teroristů ve snaze „přimět západní demokracie, aby se stáhly z území, jež považují za svůj domov“, nikoliv v náboženství.

Jsem si vědom, že jsem zde na velice krátkém prostoru uvedl vcelku široké úvahy o velice složitém tématu, jež by si zasloužilo mnohem širší prostor a hlubší prozkoumání, nicméně jedna věc z toho všeho plyne jasně: Richard Dawkins je velice povrchní! Problémy, jež zasluhují širší zkoumání, vyřeší odsouzením náboženství. Resp. přesně naopak: Tyto složité problémy mu slouží jako nástroj k primitivnímu odsouzení náboženství.

A jednu pikantnost na závěr této části: „Svět bez náboženství“ vidí jako svět „bez Talibánu, který odstřeluje starověké sochy“. Kde by se ale ve v takovém světě vzaly sochy Buddhy? Nebylo by co odstřelovat!

Dawkins proti nadpřirozenu

Richard Dawkins bývá často napadán, že vystupuje proti naivní představě Boha. Sám se o těchto kritikách zmiňuje v předmluvě. Mnozí čtenáři tvrdí, že ani oni nevěří v toho Boha, proti němuž Dawkins údajně horuje, tedy ve vousatého staříka na obláčku. Proto se hned v následujícím vydání přímo v úvodu proti této kritice odradil. Jeho úmyslem není útočit na tuto karikaturu. On totiž odmítá představu jakéhokoliv nadpřirozeného Boha. (Byl by však ochoten připustit existenci „Boha fyziků,“ racionálního konstruktéra vesmíru, jejž by bylo možno spočítat.)[1] Přesněji řečeno, odmítá existenci nadpřirozena jako takového. Veškeré existující jevy podle něj spadají do přirozeného světa poznatelného rozumem. Některé z nich sice zatím našemu rozumu unikají, ale není důvod nevěřit, že je jednou pochopí, pročež není ani třeba je vyřazovat ze sféry přirozených jevů.

Nemyslím si, že by tím bylo vše vyřešeno. Právě naopak. Je sice pravdou, že spousta jevů, jež se nám v minulosti zdála nadpřirozená a rozumem nevysvětlitelná, byla později vědecky vysvětlena a dnes ji zcela automaticky považujeme za naprosto obyčejnou součást přirozeného světa. Jistě je i velice pravděpodobné, že v budoucnu vysvětlíme ještě velmi mnoho jevů, jež nám unikají dnes. Myšlenka, že tento proces bude neustále pokračovat dál a dál, je samozřejmě velice lákavá. Nicméně osobně považuji za poněkud naivní, ba přímo mrazivou, představu nikdy nekončícího pokroku, nebo ještě hůře pokroku, který dospěje až do bodu, kdy budeme jako lidstvo rozumem chápat úplně všechno.

Proč je vlastně nadpřirozeno tak nepřijatelným konceptem? Je tak nepředstavitelné, že by mohly existovat věci, jež by lidský rozum, jiné naše smysly a třeba i naše sebevyspělejší technologie nebyly s to pojmout? Vždyť přece pokud mravenec není s to vidět člověka a chápat, že určité pohromy v jeho životě způsobuje on; pokud někteří obyvatelé vodního světa svými smysly nedovedou vnímat, co se děje na souši, ba že něco mimo jejich svět existuje, pak není tak složité představit si, že i my bychom mohli mít nějaké podobné limity, třebaže se nám je v posledních letech podařilo povážlivě posunout.

A proč je nepřijatelná funkčnost a logika jiných systémů než racionálního vědeckého diskursu? Proč si Dawkins a jeho příznivci nedovedou připustit, že lidem, kteří se řídí systémem alandského orákula, by poznatky evoluční biologie a dalších jistě záslužných vědeckých disciplín jejich dosavadní život nijak nezlepšili? Není to znakem jistého fundamentalismu či ideologického zaslepení?

Sám Dawkins se na straně 17 s nařčením ze svého údajného fundamentalismu vypořádává. Velmi příznačně tak však činí způsobem hodného pravého demagogického fundamentalisty: V knížce o boží neexistenci začne hovořit o fundamentalistických kreacionistech, kteří by nikdy nezměnili názor na vznik života, ať by bylo důkazů sebevíce, zatímco Dawkins by, pokud by se objevilo velké množství nezvratitelných důkazů pro kreacionismus, rozhodně uznal svoji chybu a evolucionismu se vzdal. Nemohu si pomoci, ale zde jde o jasný logický klam: Otázka boží (ne)existence a otázka vzniku života jsou dvě odlišné, byť jistým způsobem propojené otázky. To je třeba v každém případě zdůraznit.

Na straně 19 se pak dočteme: „Kamkoli se v pseudovědě podíváte, všude najdete nějakou bezpečnou náruč, palec na cumlání, sukni, pod kterou se dá schovat.‘ Kromě toho je až zarážející, kolik lidí není schopno pochopit, že ‚X poskytuje útěchu‘ neznamená, že ‚X je pravda‘.“ Pokud někomu něco poskytuje útěchu, proč mu to brát?

A když už se hovoří o „bezpečné náruči, palci na cumlání, sukni, pod kterou se dá schovat“, nepředstavuje něco takového právě věda v pojetí Richarda Dawkinse a ideologie nového atheismu? Ačkoliv se jejich zastánci bijí v prsa, že oni jsou ti, kteří dokážou snést představu mnohem složitějšího světa a nepotřebují žádné berličky, ve skutečnosti zastávají jasnou představu o světě a kosmu, v němž je vše poznatelné, vše je součástí přirozeného světa, každá náhoda lze logicky vysvětlit a lidé, kteří propadli božímu bludu a nechápou jedinou pravdu, jsou nemocní. Zatímco noví ateisté jsou majiteli pravdy.

Samozřejmě, jsou ochotni si ji nechat vyvrátit v rámci svého diskursu. Ale ten je nezpochybnitelný. Čímž se tito lidé neliší od věřících kteréhokoliv náboženství.

Dawkins britský, americký, český

Je třeba si uvědomit, že vnímání každého díla je do značné míry odvislé od autorovy a čtenářovy země původu. U Božího bludu to platí ještě mnohem více. Richard Dawkins je britský vědec; sám v knize přiznává, že se obrací především na amerického čtenáře; my zde o Dawkinsovi diskutujeme v českém prostředí.

Zde tedy máme tři různá prostředí, jejichž kontext různým způsobem ovlivňuje vyznění díla.

Začněme prostředím britským: Ve Spojeném království dominuje tradiční anglikánská církev propojená se státem. Církev je symbolem státnosti a podle Dawkinse i mnohých dalších jde spíše o kulturní záležitost. V takové společnosti asi nejvíce na úrodnou půdu dopadnou pasáže Božího bludu upozorňující na různé absurdity právního statusu náboženských společností.

Pokud jde o amerického čtenáře, tomu Dawkins předává poselství, že je zcela v pořádku být atheistou. Je to nejen legitimní postoj, ale i postoj zdravý, dobrý a vedoucí ke spokojenému životu. Jsem ochoten věřit, že v americké, podstatně religióznější společnosti než české i kterékoliv západoevropské, je složité být ateistou a uznávám, že je od Dawkinse záslužné, že chce americké atheisty povzbudit.

Situace v České republice je však zcela odlišná. Máme za sebou husitské války proti katolíkům, rozdělení na protestantské Čechy a katolickou Moravu, rekatolizaci Čech. První republika do značné míry čerpala právě z romantizované husitské antikatolické tradice. Masaryk se zasadil o založení Církve československé (později československé husitské), což bylo z jeho strany výrazně protikatolické gesto. Krátce řečeno v Čechách je silně zakořeněn antikatolicismus, zatímco Morava je tradičně katolickou zemí. Čtyřicet let komunistického režimu znamenalo rozšíření českého antikatolicismu o odpor ke všem formám organizovaného náboženství. Na Moravě si Římská církev držela postavení i v době nesvobody a do značné míry přetrvává dodnes. Nicméně řekněme důsledkem jisté „globalizace“ na národní úrovni, chcete-li pragocentrismu, i zde k jistému oslabení organizovaného náboženství došlo.

Výrazná část našeho obyvatelstva má tedy velký odpor k organizovanému náboženství, křesťanství a katolicismu. Výrazná část našeho obyvatelstva přijala za svůj komunistický postoj k náboženství. Výrazná část našeho obyvatelstva tyto pozice předává dalším generacím.

To znamená, že případný český věřící se může setkat s jistou dávkou nepřátelství. Přinejmenším bude považován za podivína. Jeho pozice se nakonec zase tolik neliší od postavení amerického ateisty.

Pokud Dawkins píše, že „ateisté by měli být pyšní, jelikož ateismus téměř vždycky vypovídá o zdravém, nezávislém myšlení a vlastně o zdravém myšlení jako takovém,“  zní to v českém prostředí do značné míry komicky. Pokud v České republice děti atheismus převezmou od rodičů a jsou v něm utvrzováni po celou dobu základního a středního vzdělání, o jaké nezávislosti myšlení může jejich atheismus svědčit?

Je možné, že kdyby Dawkins psal svůj spisek pro české prostředí při jeho dobré znalosti, která by mu velela brát v úvahu i jeho historii, volil by méně konfrontační tón. Možná by si uvědomil, že věřící se tu někdy přibližují situaci, již čelí Dawkinsovi souvěrci v USA. To však nemůžeme s jistotou říci.

Jisté je, že čeští apoštolové nového atheismu v konfrontačním tónu Dawkinse v mnohém překonávají a působí leckdy mnohem radikálněji.

Závěrem

Tolik tedy moje veskrze kritické poznámky ke knize a učení Richarda Dawkinse.

Jak již bylo řečeno, v některých částech lze s Dawkinsovými postřehy souhlasit. Souhlasím s ním, že je zvláštní, pokud lze obejít brannou povinnost či zákaz konopí poukazem na náboženské vyznání. Stejně tak souzním s jeho kritikou části věřících, kteří tvrdí, že bez víry v Boha nemá smysl být slušný a morální.

Ostře protestuji proti jeho nepřesným výčtům, co všechno náboženství způsobilo, jež pramení z povrchní a tedy chybné analýzy skutečnosti. Jak jsem uvedl, mnohé věci, z nichž obviňuje náboženství mají na svědomí sekulární marxistické skupiny jako Tamilští tygři nebo IRA. Chybná analýza pak ústí v chybný závěr, že věcí jako terorismus bychom se zbavili, pokud bychom vytvořili svět bez náboženství. Jak jsem naznačil, mnohem účelnější by bylo přehodnocení chybné zahraniční politiky Západu a USA.

Naznačil jsem i, že Dawkinsovo odmítání existence čehokoliv nadpřirozeného a nevysvělitelného může být znakem jistého fundamentalismu, ačkoliv se tomuto nařčení výslovně brání. Stejně tak lze za znak fundamentalismu a jistého ideologického zaslepení považovat snahu brát lidem útěchu jen proto, že ji považujeme za nepravdivou.