Budějovice na sklonku léta a noci

Kosmické náměstí

Českobudějovické centrální náměstí svírá noční oblohu. Voda v kašně hledí vstříc temnému nekonečnu, jako by je chtěla smířit s časem, kdy se tohle město vynořilo z prázdna, aby zahlaholilo písní kamenických kladiv: Tady jsem! A v rohu náměstí sedí malý Marťan sochaře Róny a protírá si oči. I on si myslel, že je v kosmu sám.

Jak se tu ponocuje

Nad nespavci dnes už nedohlíží rytmické volání ponocného. Některé chlad, jiné, ty otrlejší, vyhání domů až nervózní vrchní. I tady v starých uličkách Českých Budějovic se schýlilo k té chvíli. Židle drhnou o zem a opilci se rozjařile loučí na několikrát. Jen ať si jdou po svých (čtyřech). A bude pak chvíli klid, a teprve tehdy začnou ulice mluvit kočičí řečí.

Zákoutí za milion

V igelitové tašce, přesně takové, v jakých se v devadesátých letech nosily miliony, mám úlovek v podobě knihy Genius loci autora Norberga-Schulze. Směřuji na Piaristické náměstí, do stínu svatých z kamene, do malé klášterní zahrady. Červená otlučená zeď konventu, bílá věž kostela a do toho ticho skryté v zákoutí. Ta kniha tu působí jako příslovečné dříví v lese.

Návrat do tramvaje

Příjezd do Prahy rozčísnul vlnu poezie. Próza, próza, próza dne, velkoměsta, pobyt v napěněném šumu milionů mravenců, kteří dáví svou kyselinu (za několik dní ji ministr zdravotnictví plošně zakáže, neboť otrávila mnoho životů). Ale pak cesta tramvají a štíhlá šíje přede mnou. Pne se v tom malém a vydýchaném prostoru jak houževnatá rostlina k životu. Jen poprvé vyhrnuté triko dívky v sobě může uchovávat tolik erotického, kolik ty vyčesané vlasy. Proces stávání se tu funguje: stávání se tramvaje ložnicí.