Půlnoční (svazky rtuti)

Vejvaru probudil ze sna slabej hluk. Takový jakoby hučení, pomyslel si, že by se snad nakonec přeci jen rozjel plynovej kotel a jde to z proudění teplý vody v topení. Když se posadil na posteli a jeho vědomí se prodralo skrz chuchvalec spacích pavučin, jeho optimismus zmizel. Přívod plynu přece nefungoval, protože trubky přes zimu někde praskly a nebyl, kdo by je opravil. Taky když člověk kotel zapnul, kontrolky jenom problikly a ozvalo se suchý cvaknutí. Nějakej kondenzátor uvnitř byl sterilní a když ses pořádně nasral a prudce do tý škatule železný kopnul, udělalo to temnej hlubokej zvuk a kontrolky chtě nechtě naposled mrkly a pak už nic.

Vejvara ve tmě napnul uši jak to jen šlo a zadržel dech. Slyšel šum vlastní krve poháněné nespolehlivým srdcem. Proháněla se mu hlavou, rukama a nohama, tam a zpátky, nahoru a dolů. A s tímhle šepotem vlastního těla se mísil ještě nějaký další zvuk. Tlumený, ale zároveň vyzývavý.

Odhrnul peřinu a vystrčil nohy do děsný zimy. Spustil chodidla na ledovou podlahu a otřásl se. Chvíli nohama hledal boty, pak zaklel a šouravě odkráčel do kuchyně. Nahmátl vypínač a rozsvítil. Světlo dlouze zablikalo a pak se ustálilo, emitovalo žluklé záření, ve kterém místnost vypadala jedovatě a beznadějně.

„Chcípni,“ pomyslel si Vejvara a sám nevěděl, jestli mluví k žárovce nebo k tlukotu vlastního srdce. Přešel k oknu a po krátkém zaváhání ho otevřel. Dovnitř se chtivě nahrnul chladný vzduch, až Vejvara nechtěně ucouvl.

Hukot teď byl hlasitější. Rychle, dřív, než venkovní zima zahubí i ty malé ostrůvky tepla, které se v domku vytvořily, zase okno zabouchnul. Zamířil k židli, kde ležely jeho umolousané svršky. Systematicky, s pomalou důstojností muže, kterého už nic dobrého nemůže čekat, se oblékl. Natahal to na sebe všechno přes pomačkané flanelové pyžamo. V předsíni si nazul boty a na hlavu narazil šedou huňatou čepici. Drapnul klíče a vyšel před barák.

Zamkl a rozhlédl se po temné ulici. Nikde nikdo, jenže bylo tomu opravdu tak? Veřejné osvětlení samozřejmě nesvítilo. No samozřejmě! Proud na příděl a bude se svítit v noci? Z měsíce se na obloze vznášel jen tenoučký srpek, žiletka, a hvězdy, ty zmizely bůhvíkam. Vejvara chvíli hledal malý vůz, ale neviděl ani polárku. Byla mu zima a neměl žádnou trpělivost. Cítil, jak z něj teplo uniká v průhledných narůžovělých vlnkách.

A pak tu byl samozřejmě ten hukot. Vydal se teda směrem, odkud tušil jeho zdroj. I když šel možná úplně špatně. Co na tom záleželo? Starej chlap, co si oblíknul přes pyžamo starý hadry, kterejma uniká jeho poslední chatrný tělesný teplo? A elektrika je na příděl.

Ušel kilák, možná trochu víc. Pak si vzpomněl, že zapomněl šálu. Připomněl mu to jeho studenej krk. Když polknul, slina projela hladce trubkou do žaludku, ale určitě chytí angínu nebo něco. Pak bude polykání bolet. Vracet se nemělo smysl, hučení bylo slyšet víc, o trochu, ale přece dost na to, aby ho přesvědčilo o správnosti směru. Navíc daleko před sebou, na obzoru, kde bylo nebe trošku světlejší než černota krajiny, uviděl někoho, jak jde stejným směrem. Pokusil se přidat do kroku a odměnou mu bylo bolestivé zapraštění v koleni.

Šel polní cestou, pak lesní, pak zas polní. Po levé straně měl louku, po pravé se zvedaly nahnilé kukuřičné klasy. Nikdo je nesklízel, uschly nebo uhnily, sklonily se k zemi a zemdlely. Z pohledu na ně se mu chtělo brečet. Když to vzdala i kukuřice. Šel podél, chvíli mu bylo horko, pak zas zima. Pot se na něm vařil, vzápětí smrtelně zastudil.

Před ním byl kopec, prudký a dlouhý. Cestička se jím nemilosrdně vinula, ani se nezaklikatila, aby Vejvarovi poskytla pár chvil oddechu. Trochu se mu pletly nohy, když vystoupal na samý vrcholek a shlédnul dolů. Dech se v něm zastavil s nehezkým zahvízdáním.

Někde tam dole, hluboko pod ním ve strmém kopci. Tam tekla řeka a prudce k nebi stoupaly smrky a modříny. Stál nad nimi a hleděl do rozpíjejících se kaněk ledového temného dřeva a jehličí a listí a vody. Pod nohama mu ubíhal travnatý koberec, svažoval se nejdřív mírně, pak prudce a nakonec až hněvivě do hluboké propasti. Tam někde se narodil, hluboko v temnotě, v nesmírném víření světů, v uragánu tmy a světla.

Kolem posedávalo a postávalo pár set lidí. Několik jich bylo ve dvojicích nebo trojicích, ale většina zakořenila do svahu sama. Někteří kouřili, jiní přešlapovali na místě, mnuli si ruce, rozhlíželi se. Ostatní jen zírali před sebe.

K Vejvarovi přistoupil muž v dlouhém koženém kabátu. V jedné ruce držel cigaretu, ve druhé rukavici, kterou si sundal. Bylo mu tak třicet, možná ani ne. Ten kabát vypadal strašně teplý.

„Deš pozdě,“ řekl mu muž vyčítavým hlasem a hladově potáhl. „Kdo má sakra to hučení tak dlouho vystát?“

„Co je to za zvuk?“ zachrchlal Vejvara, slova z něj přes hlen sotva vyšla. Polkl, neodvažoval se plivnout.

„Ležel jsem v posteli, ve svý teplý posteli, a šukal Marcii,“ řekl muž a vyfoukl kouř nosem ven. „Je neplodná, stejně jako já.“ Odmlčel se a hleděl na lidi kolem sebe. „To je na tom to nejlepší. Můžeš je šukat od rána do večera a pořád nic.“

Vejvarou projel osten osamoceného zoufalství.

„Má kozy na hovno, ale to je jedno. Dneska si nemůžeš moc vybírat.“

Dokouřil cigaretu a zahodil nedopalek.

„Co je to za zvuk?“ zeptal se znovu Vejvara.

„Píchal bych ji, i kdyby měla ksicht rozežranej leprou nebo tak. Není to k posrání?“ odpověděl muž a otočil se k odchodu. Pak, jako by na něco zapomněl, se otočil zpět: „Přišel si úplně poslední. Myslel jsem už, že se mi z toho hučení rozskočí hlava.

„Co je to kurva za zvuk?“ zaplakal starej Vejvara. V hlavě mu ten hukot vytěsnil poslední zbytky vlastních myšlenek. Zbyla jen poslední bezvýznamná otázka.

„Hulila jednu cigaretu za druhou. Samý podělaný řezaný svinstvo. Furt. Jedna, druhá třetí. Řek sem jí – rovnou jak takhle hulíš, tak můžeš vyhulit i mě, ne? No ne? Tak sme se seznámili. To jen pro pořádek.“

S těmi slovy se otočil a zmizel do tmy. Vejvara za ním zopakoval svou otázku, vypálil ji jak unylý amorův šíp.

Osaměl. Dala se do něj velká zima. Přešlapoval na místě, pak popošel. Spatřil některé tváře, nikoho nepoznával. Téměř nikoho už neznal, neměl koho by poznal. Kdo vůbec znal starého Vejvaru?

Při té znepokojivé otázce hluk přerostl v řičení a z nebe se do hlubokého údolí pomalu snesl obrovský rotující disk. Zaplnil v mžiku celou nížinu a částí svého masivního prstence se opřel o kamenitý svah. Ozvalo se ohlušující zavrzání. Pak už Vejvara slyšel jen neustávající pískot. Pravděpodobně mu praskly bubínky, protože když si přiložil k uším opatrně ruce, ucítil příjemný dotek tepla.

Lidé, co seděli, vyskočili na nohy. Ti, co již stáli, pobíhali sem a tam jako zmatení mravenci. Někteří si přikládali ruce k uším, jiní na spánky a na temena. Několik z nich si lehlo na zem a přestali se hýbat. Ostatní po chvíli utvořili krkolomný útvar a dali se na pochod k disku. Vejvarova zaváhal, ale když dorazil už sem, přidal se k ostatním. Zařadil se na chvost a na okamžik jím projela euforická radost, že tvoří nejzazší výčnělek živého organismu, jediného celku.

Měl co dělat, aby ostatním stačil. Cesta vedla z kopce, brzy prudkého, vystlaného obrovskými špičatými balvany, mezi nimiž nevedla žádné cesta, jen místa s menšími překážkami. Trvalo dlouho, než útvar dorazil hluboko pod tělo nehybného disku. Z útrob se určitě ozývalo hučení, ale Vejvara slyšel jen nepřetržitý pískot. Lalůčky a krk ho zábly pod krvavou stopou.

Útvar se zastavil. Vejvara se třásl, najednou byl sám, a tak hledal muže v kabátu. Jestli ho najde, stane se něco, co bude lepší, než když ho nenajde. Ale nikde ho neviděl. Snažil se podívat na uši lidí, co stáli přímo před ním, jestli jim také teče krev, ale byla pořád moc velká tma. Z disku proudily světelné paprsky, ale byly matoucí, chladné a přestože byly příliš jasné, než aby se do nich dalo podívat zpříma, nic neosvětlovaly, dělaly jen ještě tmavější díry do temné noci.

Objevilo se několik trysek a Vejvara tušil prudké syčení, protože z nich začala vyvěrat sytá oblaka páry. Lidé se začali tlačit dopředu a zhluboka je vdechovali. Prali se o místo a mnozí klesli k zemi a byli pošlapáni. Vejvara se přidal k ostatním, spěchal dopředu, až se dostal mezi několik dalších těl a najednou byl posunut dopředu a vysoko vyzvednut. Zvrátil obličej a zhluboka se nadechl.

Zima i bolest ustaly.

Vejvaru probudil ze sna slabý hluk. Ležel ve tmě na posteli. Přejel rukou přes pokrývku. Pod vrásčitýma rukama cítil ten známý dotek jemného, téměř naskrz prošoupaného dětského vzoru. Zabořil obličej do polštáře a nasál uklidňující vůni mámina prádla. Do očí mu vstoupily slzy a hrdlo se mu bolestivě sevřelo.

Ohnul polštář a obalil si ho kolem hlavy, jak jen to šlo.

Ležel na zádech, nehýbal se. Při každém polknutí ho strašlivě zabolelo v krku. Slzy na tváři se mu rozlévaly vráskami a chladly.