POHLAVÍ PONORKY

Potkal jsem hodně člověků barev různých, lidí málo a pohlaví bylo, tak nějak podružné. Procházím tím martýriem, seznamuju se se smrtí i se zřízencem, tlačícím svítáním hrkající čtyřkolák s plechovým víkem. Pozdravil, požádal o cigaretu a řekl, třetí. Mrtvola? Vykluzlo mi z úst. Ne, opáčil, cígo. Paní je pátá, jsem zvědavý, čeho bude dneska víc. Začalo drobně pršet. Zvedl hlavu, nastavil tvář a konstatoval, nádhera. Nechápal jsem. "Už budu muset jít, začíná barvit." Vyplivl napůl mokrého vajgla, řekl, tak pojď a zatlačil. Díval jsem se na jeho shrbená záda a zdálo se mi, že mírně kulhá. Tělní tekutiny nebohé, vytvářely na vlhnoucím asfaltu tečky, pitoreskně se rozpíjející v lymfatické obrazce fantazie. Odebral jsem se na oddělení v bláhové představě odpočinku. Paráda však trvala jen chvíli, přerušená hřmotným hlukem. Vždycky jsem si myslel, že atypické dveře ve špitálech jsou proto, aby projelo lůžko. Dnes už vím, že i kvůli ní. "Ležte." Korpulentní dáma pomočila podlahu mopem a se slovy, ne abyste to skydal, odešla. Dveře otevřené.

Připadal jsem si jako za sklem. Postavičky se loudaly, nebo šly, tyčily se do různých výšek horizontu a nejrychlejší, modré, byly sestry. Nejmodřejší byla černovláska, má mě ráda a já ji to nemohu oplatit. Říkám jí, že umřít se nebojím, jen umírání nemám rád, protože je to jako nenaplněná láska. Čekáš, čekáš, pořád nic a to bolí.

Za chvíli mě vypustí. Musím na chalupu, v zimě tam nejezdím a v pondělí ….....