Zase o křídlech

Jednou jsem slíbila, že už nikdy nebudu psát o křídlech

pak to mockrát porušila

a zas musím

jak jinak mám napsat, že jsem vždy toužila letět

aspoň jednou, jedinkrát

ale tak doopravdy, jako pták

křídla mezi lopatkami

vznášet se mezi proudy

jen tak

otřít se o lidská přání, přáníčka a touhy

a zpívat, zpívat

vznášet se na tónech obyčejné kytary

takové levné

dávno jsem zapomněla jak se jí říká

co já toho naslibovala

sobě i bližním

pak to vyšumělo do ztracena

podkůvky poztrácené

kopýtka obroušená

písním zplihla umaštěná pírka

jen ta touha je neměnná

jednou letět

olíznout chladnou šmolku oblohy

a nechat se zcuchat