ZÁKLADNÍ VZDĚLÁNÍ

Kvapem se mi blížilo osmnáct, což je přibližně věk, kdy už by člověk měl dokončit základní vzdělání. Moje babička o něm říkávala, že se mění s dobou, a nabádala mě, abych se něco naučila o počítačích, protože jinak budu „namydlená“. Nostalgicky si k tomu povzdechla, že za jejích časů k získání místa v kanceláři stačilo mít úhledné písmo. Do kategorie základního vzdělání pak zahrnovala ještě obyčejné kupecké počty, slušný přehled o naší národní historii a i pro neznabohy alespoň povšechnou znalost bible. Můj tatínek do kategorie základního vzdělání řadil i schopnost řídit auto. Navíc se domníval, že k silnici mám blízko, neb s malým motocyklem jsem vletěla pod autobus už v patnácti. A na téma získání řidičského oprávnění se mnou tedy nediskutoval.

Blížící se maturita se jevila jako důležitější a návštěva autoškoly byla pro nás všechny pouhou zábavou vybočující z všednosti. Teoretická část výuky mi nedělala problémy… pravidel platných na silnici není nijak mnoho a jevila se mi logická. Také znalost dopravních značek nebyl problém. Tu podvědomě nabývá každý už jako spolujezdec. Jejich naučení se už je potom spíš pouhým uvědoměním si dávno poznaného. Technickou část jsem pokládala za nutné zlo. Okamžitě jsem ji totiž vyhodnotila jako nezbytnou pro zvládnutí zkoušek ale jinak zcela nesmyslnou. Bude-li někdy problém s autem, řešit ho nebudu. Na to jsou přece buď přítomní či kolemjdoucí muži nebo nejbližší autoservis.
A tak mě nakonec v autoškole nejvíc zaujal učitel. Byl to nepříliš chytrý čtyřicátník, přesvědčený o své neodolatelnosti pro ženské plémě, který navíc postrádal jakýkoliv smysl pro humor. Kombinace neodůvodněné mužské ješitnosti s hloupostí. Autoškola, v níž jsem si měla doplnit základní vzdělání, se tak záhy stala místem, v němž jsem se začala učit docela jinou dovednost pro život... jak zdolat namyšleného playboye v pozici svého nadřízeného. A tak jsem svého učitele přiváděla k šílenství tím, že jsem pedály nazývala šlapkami a svodidla mantinely, abych vzápětí dělala kontrolní testy bezchybně s plným počtem bodů.
Tím mi ale v průběhu autoškoly uniklo to nejpodstatnější… skutečnost, že řídit auto vůbec nechci.

Tatínek přijal jako samozřejmost, že jsem přišla domů a na stůl položila řidičák. Když se ale na něj začalo prášit a já ho jen přemístila do skříně k ostatním vysvědčením, vycítil, že něco není v pořádku. Nejprve vyslal maminku, aby propátrala terén. Vrátila se s tím, že nemám potřebu kamkoli jet,  a táta se rozhodl jednat.
„Dal jsem si pivo a potřebuju odvézt do práce a zpátky,“ oznámil mi suše jeden sobotní podvečer a vrazil mi do ruky klíče od auta. Chvilku jsem s ním vedla zbytečnou debatu o zdravém pohybu a o tom, že se taky docela ráda projdu. Tatínek se procházet nechtěl. Chtěl, abych řídila.
A tak jsem jela. Z garáže, ze dvora, dojela jsem do práce a bez problémů se vracela zpět.
„To tě musím nutit?“ zeptal se táta, když jsme se blížili k domovu.
„Však jedeš dobře… dokonce ani to auto netýráš… tak o co ti jde?“
Už jsme si na nic nehráli a já musela s barvou ven. Tak jsem zastavila a tátovi dlouze vysvětlovala, že umět řídit auto patří k základnímu vzdělání. A proto to umím. Ale řídit nebudu. Protože to by měl jen ten, kdo k tomu má dispozice. Kdo se na silnici chová se správnou mírou zodpovědnosti… nemá jí moc ani málo. A já ji mám moc. Cítím ji za všechny, které na silnici potkávám. Vyrovnám se s tím, když se něco stane? Bude mi stačit ujištění všech, že já jsem nic nezavinila? Zvládnu to? Mluvila jsem o tom, že já se z té přebujelé odpovědnosti prostě a jednoduše bojím. A kdo se na silnici bojí je stejně nebezpečný jako hazardér, který se nebojí vůbec.
„Přesedni si,“ řekl mi tatínek, když jsem se odmlčela, a zbytek cesty beze slova dořídil. Věděla jsem, že už to dál nechává na mně. A když člověk nemusí… pak může začít chtít.

„Tati, nepotřebuješ někam odvézt?… Já bych snad měla, abych to úplně nezapomněla.“
Táta vzal klíče a vyrazili jsme. Občas, párkrát, abych nezapomněla. Od míst méně frekventovaných až po místa s největším provozem. Všechno jsem zvládala, nikde ani nezaváhala. Klid, pohoda. Nikdy jsem nebourala, a s výjimkou jedné  dopravní značky, kdy jsem byla donucena couvat proti své vůli, jsem ani žádnou drobnou škodu nezpůsobila.
Přesto jsme se vždy vraceli s tím, že tatínek nenápadně vrtěl hlavou na maminčinu nevyslovenou otázku.

„Tatínku, nepotřebuješ někam odvézt?“ jsem skoro ani nedořekla. Táta zvedl hlavu od novin, a jen se zeptal:
„Chceš, nebo máš pocit, že bys měla?“
„Nechci.“
„Tak to nedělej. Nejsou všichni na všechno. Prostě se musíš postarat jinak,“ uzavřel to, a dal mi tím návod, jak dál.
Znala jsem jeho teorii o tom, jak nejsou všichni na všechno. On nebyl na češtinu. Jeho technické myšlení se v zákrutech českého jazyka dostávalo do bludného kruhu, ze kterého zpravidla unikal dotazem, proč se včela píše s „v“, když se říká „f“, a ani se to od ničeho neodvíjí. Proto už ve škole udělal rozhodnutí, že musí být v něčem jiném tak dobrý, aby měl sekretářku… protože té klidně bude diktovat „fčela“ a ona už se s tím popere. A tak jsem se v duchu téhož pravidla rozhodla, že musím být  v něčem jiném tak dobrá, aby se mi to „neježdění“ odpouštělo, a že si tím současně musím vydělat dost peněz na to, aby před domem stálo auto. Protože někdy je potřeba, a mnohem snadněji se sežene řidič než vůz. Neb řídit je ochoten každý… kromě mě.

O mé „nedostatečnosti“ se už doma nikdy nemluvilo. Uběhlo pár let, před domem mi stálo auto a v případě potřeby jsem se v něm svezla s jedním z nejmizernějších řidičů, jaké jsem kdy v životě potkala. Otec mých dětí měl nemálo kvalit, ale pokud se týká řidičských schopností, pak byl koncentrací všeho zlého… ač vyučený automechanik k motoru byl hluchý, když se rozdával postřeh, tak to nepostřehl, ale pro řidičské sebevědomí si šel dvakrát.

Ve chvíli, kdy jsem rodičům oznamovala svůj úmysl nastoupit do služby u policie, měl k tomu můj tatínek mnoho výhrad, o kterých nemluvil. Pokládal ale za nutné mi připomenout, že tak docela nemám základní vzdělání.
„Uvědomuješ si, že bys byla asi jediný policajt nejen v republice ale nejspíš na celém světě, který neřídí?“ zeptal se mě.

Neřídím dodnes. A už ani nebudu.
Ale to mé „neježdění“ mě omezuje. Snad je to vyváženo poznáním, že úrazy bývají i neviditelné. Protože když jsem v patnácti vletěla pod autobus, vyléčili mi rány na těle, ale o mou hlavu se nikdo nestaral. A tak v ní zůstává okamžik, kdy nepozorná žena nechala kolem sebe projet čtyři motocykly, aby vzápětí vkročila přímo do cesty pátému. Krátký okamžik vědomí, že jsou jen dvě možnosti… porazit ji a nebo se vyhnout… dvě cesty do pekel, když ublížit nesmíš a nechceš a vyhnout se není kam. Okamžik poznání, že na silnici nelze nést odpovědnost za jiné, byť zdraví či život nás všech jsou tam dílem společným. Zlomek vteřiny, který předurčil můj život na celá léta. A přitom to chtělo tak málo… mluvit se mnou. Protože strach není konstantní veličina a když se nezapudí tak narůstá.
Možná bych dnes byla dobrým řidičem… motor slyším, postřeh mi nechybí, rychlost reakcí mám slušnou, a tolerance na rozdávání. Možná bych měla to základní vzdělání.

Ale to nejtěžší řidičské umění mě stejně nemíjí… svůj život přece neřídím jen za volantem.