i.

Adam stojí uprostřed louky plné vlčích máků a pozoruje, jak se jejich červené květy spolu se stébly trávy vlní ve větru. Cítí, že se vznáší na rozhraní dvou snů; začaly onen květnový týden hrozně dávno a stovky kilometrů daleko. Adam se na něj pět let snažil zapomenout stejně usilovně, jak se ho nyní pokouší vybavit. Ale vzpomínky se ztrácí ve slovech, které je měly zachytit a uchovat, paměť mu selhává a opouští ho; přesvědčení, že si vzpomene, co se tenkrát všechno stalo, dávno ztratil, a zbytky naděje odnáší vítr k obloze, kde se mění v lehká, rozevlátá oblaka. Adamovou jedinou jistou je pocit – pokud by měl možnost prožít vše znovu, rozhodl by se stejně a veškerý čas znovu promarnil.

Kousek od Adama, na hranici louky a lesa vedle ní, leží malý rybník; vydá se k němu a s každým jeho krokem se slunce přiblíží k obzoru. Když k rybníku dorazí, nebe je šarlatové a oranžové a bez oblak, a všude okolo se začínají ozývat cvrčci. Na krátkém dřevěném molu sedí dívka. Adam si představuje, že je krásná, se stejně modrýma očima, jako jsou jeho; skutečnou barvu zapomněl. Dívka si vedle sebe položila boty, nohy má ponořené do vody. Jakmile uslyší šumění trávy, doprovázející Adamův příchod, otočí se.

„Ahoj,“ pozdraví Adama a usměje se.

On jí odpoví a představí se.

Její jméno mu v paměti zůstalo. „Emma,“ řekne dívka a kývnutím hlavy Adamovi naznačí, aby si přisedl.

Adam vstoupí na molo, dojde až k ní, dřepne si a pomalu se zouvá. Boty odloží vedle těch Emminých. Protože celý den svítilo slunce, voda je ještě teplá. Adam nohama vytváří vlny a pozoruje, jak se postupně šíří po celé hladině. Pak poví Emmě, jak daleko od rybníka momentálně bydlí, a proč vlastně do Půlměstí přijel – představuje si, co se právě děje v baru, kam měl již dávno dorazit.

Filozof se pokouší na starém psacím stroji psát svoji sbírku esejů. Stroj je hlučný a při každém zmáčknutí tlačítka či otočení páčky vrže a skřípe. Filozof si po pravé ruce postavil sklenici s pitím a nalevo popelník s odloženou cigaretou. Na konci má spoustu neoklepaného popelu a stále hoří; kouř pomalu stoupá ke stropu, kde jej opět rozvíří oprýskaný plechový větrák. Naproti Filozofovi sedí Vrabčák. Má rozcuchané černé vlasy, oblečené světlé sako a tričko s nápisem; vypadá nejspíš úplně stejně, jak si ho Filozof pamatuje z univerzity. Kromě hluku, který vydává Filozof svým psaním, a jemného hučení motoru větráku, je v baru ticho; Filozof i Vrabčák se soustředí na své myšlenky: Filozof přemýšlí, jak donutit předsedu vlády přestat ignorovat Adamovy pozvánky, a Vrabčák se pravděpodobně již dovtípil, že ho pozvali právě kvůli tomu. Adam si je jistý, že až za nimi dorazí, bude se na Vrabčáka mračit, a nebude schopný nemyslet na všechny své úvěry, nesplněné termíny a projevy, které ho v létě čekají. Telefon v jeho kapse se zaplní zmeškanými hovory a nepřečtenými zprávami; Adam si uvědomuje, jak rád sedí na dubových prknech mola vedle Emmy.

Ví, že některý z jeho pocitů ho dostal tam, kde se právě nachází: na rozhraní dvou snů, z nichž jeden voní jahodami a druhý cedrem a fialkami. Je plný nejistoty, zda se opravdu zvedne, obuje si boty a vydá se do Půlměstí, aby zastihl Filozofa dřív, než se zvedne od svého psacího stroje a rozhodným krokem a cigaretou v ruce začne chodit po baru a klást Vrabčákovi zvláštní otázky. Doufá jen, že než odejde, utrhne vlčí mák a vetkne ho Emmě do vlasů, a když se jejich pohledy střetnou, bude se umět rozhodnout, zda má dovolit, aby se svět kolem něj rozvířil jako hejno světlušek, které létá nad hladinou rybníka v šeru zbylém po západu slunce.

Mysl mu ze zbytku jeho týdne s Emmou překládá spoustu obrazů, ale není mu jasné, které jsou pouhou představou; Adam si, v nijak přesném pořadí, s určitostí vzpomíná pouze na následující okamžiky:

Emma, spící na Adamově rameni, objímá plyšového medvěda. Adam ji chvíli pozoruje, když ho probudí svítání; bojí se pohnout rukou, aby Emmu neprobudil, a nakonec oba prospí celý den. – Emma s nezaujatým povzdechem roztrhá Adamovu teorii, ať už se týká čehokoliv. – Její touhy a obsese, Adamovo rozhodnutí být chvíli tichý a zpovědní. – Emmina hebká slova, kterými vysvětluje svoje důvody.

ii.

// Všechno se začalo měnit, lidé mluvili jinak a vzduch byl cítit jinak – zmizelo horko a vůni letní trávy nahradily jahody. Emma se procházela polem mezi pšeničnými klasy a z oblohy se ztratila všechna oblaka. Později, když se místo obilí objevilo strniště, sedávala Emma na obrovských válcích smotaných ze slámy. Lehký vítr jí vždy rozevlál vlasy; někdy si je namotala na ruku a zakryla si jimi ústa, aby se pořád nemusela smát, a čekala na Adama, který se mezitím toulal po mezích a polních cestách a přemýšlel, kolik mají ještě času, než zbytky paprsků letního slunce přestanou hřát.

\\ Knihkupectví, zapadlé v nejstarší části Půlměstí, bylo plné knih vyskládaných do vysokých komínků, vždy šest svazků svázaných modrým provazem k sobě. Filozof se pokoušel najít mezi něco zajímavého; protože knihy nikdo neotočil hřbetem na jednu stranu, šlo mu hledání těžko, a na Adamovu otázku se zprvu ani nesoustředil. Když ji Adam, sedící ve starém, zaprášeném křesle, položil znovu, Filozof přerušil hledání a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Znal majitele knihkupectví, a proto věděl, že schovává svůj popelník pod pultem u pokladny. Našel ho, a položil na nejbližší hromadu knížek; vrchní z nich byl Velký Gatsby. Když si Filozof zapálil a vyfoukl kouř, obrátil se na Adama a začal vysvětlovat.

„Obávám se, že ses stal obětí dalšího postmoderního paradoxu.“

Adam nic neříkal; věděl, že Filozof bude po krátké chvíli pokračovat.

„Dřív vztahy vznikaly na základě ekonomické potřeby,“ Filozof se opět odmlčel a potáhl si z cigarety, „nebo sociálního statusu. Dnes reprezentují ztělesnění individualismu a sebenaplnění. Můžeme se rozhodovat svobodně, pouze s pomocí svého rozumu.“

„A kde je tedy ten paradox?“ zeptal se Adam.

Filozof se zasmál. „V lásce přece. Posun k racionalitě nedoprovodilo odmítnutí emocí a iracionální podstaty lásky.“

Adam na to nic neřekl, a po chvíli vstal z křesla. „Uvařím si čaj. Chceš taky?“

Filozof měl zrovna v ústech cigaretu, a tak jen zakroutil hlavou. Adam odešel za pult do zadní místnosti knihkupectví, kde byla konvice. Filozof chvíli poslouchal, jak Adam napouští vodu, a pak zvedl popelník. Když spatřil Velkého Gatsbyho, popelník opět položil, rozvázal modrý provázek a vzal si knihu do ruky. Pak si sedl do uvolněného křesla.

„Vem si příklad z Gatsbyho,“ pokračoval v přednášce. Aby ho Adam slyšel i přes hluk vařící se vody, zesílil hlas. „V dnešní době by si Daisy klidně mohl vzít, nikdo by nic neřekl. Nikomu by se nic nestalo, nejspíš by se jen prostě po čase zase rozešli.“

Adam se vrátil s čajem. „A kde myslíš, že se tenhle paradox vzal?“

„Jde o riziko, jaké podstupuješ, když si zvolíš partnera. Dnes je vyšší, než bývalo, ale všechny ty racionální strategie, jak zvýšit šance na úspěch nijak nesnižují úroveň rizika, které je spojené s láskou.“

Když Filozof domluvil, oklepal popel z cigarety, a zadíval se na Adama. Ten si uvědomil, že Filozof má pravdu: každou situaci, každý zážitek a zkušenost lidé překládají do stále stejných kódů, jsou determinovaní vlastní minulostí, podmiňují sami sebe. Nemůžou věřit ani svým pocitům, protože ty při svém ukládání do paměti ztrácí svou fenomenologickou složku, až zbude pouze význam skrytý v nespolehlivé naraci. Nikdo nemá ta správná vodítka, jak se vyrovnat s minulostí a vzpomínkami na emoce, které ovlivňují jeho současné cítění.

Nicméně, jedna otázka Adamovi zůstala. „Jak mi to pomůže s tím, co řekla Emma?“

Filozof dokouřil cigaretu a zamáčkl ji o dno popelníku. „Je to prosté, ale ne jednoduché. Musíš ji přesvědčit, že všechny tvoje racionální důvody jsou ve skutečnosti nepodmíněné a absolutní. Dokázat jí, že s tebou v ničem vůbec, ani trochu neriskuje.“

Protože Adam už dál nic neřekl, Filozof si listoval Velkým Gatsbym, a jakmile Adam dopil čaj, navrhl odchod domů. „Vrátíme se sem zase zítra.“

Když vyšli z ven a zamknuli dveře knihkupectví, uvědomili si, že vzduch byl cítit jinak – zmizel prach a vůni rozpáleného betonu ulic Půlměstí nahradil cedr a fialky.

\\ Seděli v podkroví Adamova domu v Půlměstí, na židlích okolo kulatého stolku: Filozof, Vrabčák, a předseda vlády, který očima sledoval Filozofa. Ten zrovna porovnával poslední scénu Antonioniho Zvětšeniny a Wittgensteinovu kritiku behaviorismu na příkladu tenisu bez míčku. Vrabčák byl nervózní, podobně jako předseda vlády; Filozof tušil, že ho ani jeden příliš pozorně neposlouchá, ačkoliv se to snažili nedávat příliš najevo. Dokončil proto svoji úvahu, a dál už nic neříkal a čekal, až se vrátí Adam.

Ten v kuchyni vařil čaj a přemýšlel, kolik času už od května uplynulo, a jak dlouho Vrabčákovi trvalo sem předsedu vlády přivést. Když nachystal šálky a konvici na tác, přidal i balíček máslových sušenek. Pak tác uchopil a pomalým krokem šel ke schodišti do podkroví. Když byl v půlce, zdálo se mu, že slyší Vrabčákův hlas. „Myslíš, že Emma tenhle týden nepřijede?“

// Bílá se objevila náhle. Nejdřív jen bod visící ve vzduchu, ale brzy získal dimenze, zvětšil se a vytlačil představy provázející zbytek roku. Obsazoval prostor, lehce měnil formu. Množil se. Vrstvil se.

Adam se probudil brzy, sešel ze svého podkroví a vydržel stát u okna téměř hodinu, a pozorovat první sníh. Vyrušil ho až tichý zvuk bosých nohou na dlažbě kuchyně. Otočil se a spatřil Emmu. Měla oblečené šedé bavlněné kalhoty s červenými proužky, a jinak nic. V jedné ruce držela svého plyšového medvěda, druhou se natahovala pro jeden z hrnků, postavených na polici nad její hlavou. Adam se díval, jak si Emma stoupá na špičky, cítil vůni jahod, a pomalu zavřel oči.

\\ Adam poslouchal, jak Louis Armstrong hraje na trubku a zpívá Mack the Knife, a cítil se téměř uvolněný. Pozoroval, jak Emma s Vrabčákem tančí foxtrot. Když píseň skončila, Emma si ho všimla a přišla k němu. Adam nevnímal obsah její promluvy, jen hebkost jejího hlasu; zdálo se mu, že je lehký a jemně rozráží vzduch.

Když Emma dokončila větu, možná to byla otázka, Adam se beze slova usmál a odešel. V davu spatřil předsedu vlády, a potřeboval se ujistit, jestli stále dodržuje jejich úmluvu.

iii.

Adam stojí opřený o zábradlí terasy své kanceláře, za ním se tyčí skleněná stěna budovy, a před ním, o devatenáct pater níže, leží malé jezírko s hladinou plnou bílých leknínů. Adam chvíli pozoruje své zaměstnance přicházející do práce: u vchodu každý na krátkou chvíli zpomalí, než čidlo zaznamená jeho přítomnost a otevře dveře.

V ruce svírá pozvánku; stručný text popisující důvod setkání, na které Adam za několik minut vyrazí, a jeho místo a čas, někdo doplnil krátkým, ručně psaným vzkazem. 17 slov, pouhých 76 písmen stačilo k tomu, aby Adam zrušil celý svůj dnešní program, vypnul telefon a zapomněl na všechny termíny a uzávěrky. 

Auto zpomalí a zastaví na kraji silnice, ale řidič nechá motor běžet. Adam sedí na zadním sedadle; odepne si bezpečnostní pás a nakloní se k řidiči, aby mu řekl čas, kdy se pro něj má vrátit – předpokládá, že se vše nebude trvat déle než půl hodiny. Pak vystoupí, oblékne si sako a upraví kravatu. Slunce svítí a hřeje, a Adam se pomalu blíží ke skupince lidí v tmavých oblecích, stojících ve stínu líp.

S předsedou vlády se Adam, jakmile od něj získal vše co potřeboval, již nevídal, a proto ho pohled na jeho rakev příliš nerozruší – míra dojetí nepřekročila, alespoň jak se Adam domnívá, běžnou míru příslušející podobné situaci. Doufá, že od Emmy dostane zbývající informace, poslední střípky příběhu a fragmenty vzpomínek, a plánuje k tomu využít až příliš mnoho: atmosféru celé situace, ticho i šumění větru v korunách stromů, několik klíčových detailů, které mu prozradí uplakaný Vrabčák, i to, co Emma nejspíš prožívá. Půjde to jednoduše, mnohem snadněji, než Adam čeká, ale pak si uvědomí, že z celého odpoledne si bude pamatovat jen to, jak se mu ulevilo. Několik následujících dnů si bude přehrávat pohled na Emmu, a pak ho i tato představa opustí – cítí, že se stále vznáší na rozhraní dvou snů, ale nedokáže rozpoznat jejich vůni a uvědomit si, který je skutečný; a tak sebou zmítá dál, loď deroucí se proti proudu, bez přestání unášen zpátky do minulosti.