Ambivalence, nebo relativita?

"Nazdar,  Jardo!  týýýý  vado! - tě neviděl!      dva ro-ky ...     stejskalóóó...      Jak jde život?" hlaholí spolužák a později i spolupracovník a občasný společník u sklenky zrzavého potěšení.

"Ahoj, Jiří!  Jóóóó? jak to - dva?     é - prd - čtyři roky!  Co jak jde?  život?  To je otázka: jak - se - asi - daří - dědkovi  -  -  po patnácti letech  v penzi?"  (jako  bychom nebyli stejný ročník  - napadlo mne)... a pokračuji: "Ze současného pohledu...   Nóó... to,  co bylo to fajn - je v pryči.  Nejsou prachy,  o zdraví ani nemluvím,   sek sem sexem...  Stojí to teď už za psí dredu..."   udělal jsem pomlku - úmyslně, aby si to stačil seřadit a pokračoval jsem:  "...a z pohledu  do budoucna...?    

Noóóóó... jak bych ti...      při pohledu  na to, co mne čeká - je to teď  ještě pořád vy-ni-ka-jí-cí!"