o zdravení

Pozdravy, myslím slovní, takové ty na cestách, se s největší pravděpodobností vyvinuly už velmi dávno, v dobách, kdy osídlení bylo řídké a setkání s druhým člověkem bylo vzácností.

A na cestách nebylo zrovna bezpečno. Proto jsou pozdravy většinou projevem dobrých úmyslů, nebo mají alespoň podobu přání něčeho dobrého, ať už dobrého dne, či jeho části ("dobrý den", "dobré ráno"), nebo přání zdraví (už sám výraz "pozdrav", německé "Hail", římské "Ave" nebo východněší "zdrávstvuj"). Také pozdrav "Salve" - z latinského salvus, tj. doslova buď, zůstaň neporušený, nepoškozený, dostatečně vypovídá o míře bezpečnosti na tehdejších stezkách (a snad i o stavu divoké zvěře).

V našich krajích se v dnešní době zdravení neznámých pocestných zachovalo snad jen v létě na cestách vodních (vodácké "ahój") a v zimě pak na běžeckých stopách ("zdravím" nebo poněkud severněji "Skol"). Slovní pozdrav neznámých lidí se nyní z venku přemisťuje do uzavřených prostor, kde bývá soustředěn omezený počet neznámých osob (například v čekárně u lékaře “dobrý den, kdo je prosím poslední“, kdy ovšem s ohledem na velký nápis tiskacími písmeny umístěný na dveřích ordinace: “pořadí pacientů určuje lékař“, je druhá část  pozdravu opravdu hodně  formální).

V anglosaských zemích od středozemí až po polární kruh vystačíme třeba ve společných umývárnách tábořišť a campů s familierním "morgen" zamumlaným skrz zubní pastu, aniž vyndáme zubní kartáček z úst. Po několika ranním tréninku je možné koncové "-en" zakončit i efektní bublinou.

V rannějších dobách pak bylo součástí pozdravu i přání doprovodu, nejlépe ochranného, nad pocestným bdícího, nějaké často imaginární nadpřirozené bytosti či autority ( jako třeba "ať bohové tě provázejí" nebo "s pánembohem"). V muslimsých zemích – poněkud paradoxně - přetrvává "salam alejkum", tedy "mír s vámi". Nezajímavý není ani vliv zeměpisné šířky, spojený s teplotami okolního prostředí. Ale vzájemné tření nosů u potkavších se Eskymáků, je - vzhledem k panujícímu třeskutému mrazu - zjevná nechuť říkat venku cokoli jistě pochopitelnější, než stejný nonverbální pozdrav obyvatelů Nové Guinee (že by zde byl příčinou létající hmyz?). Další nejčetnější kontaktní projevy pozdravů, jimiž jsou podání ruky a polibky, nechme nyní stranou.

Pozdravení patří k dobrému vychování snad ve všech kulturách a je rodičí dítkám vštěpováno, spolu se zásadami hygieny, už od útlého věku ( "tak pozdrav přece").

Děti předškolního věku vstřebávají tyto poznatky a na důkaz toho, že jsou s nimi obeznámeny a že je akceptují, je pak nezřídka vymáhají i na svém okolí. Nedávno jsem se na chodbě panelového domu, ráno při zamykání dveří, střetl se sousedovic dítkem, které, řádně poučeno a vychováno, zahlaholilo na celý dům: "Dobrý den". "Dobrý den" odpovědel jsem vážně, byv v mládí také dobře vychován. U toho však neskončilo. Dítko vzápětí volalo otevřenými dveřmi do nitra jejich bytu: "Maminko, pozdrav taky pána". (?!) A z útrob bytu se zpátky na chodbu neslo: "Mišánku, miláčku, maminka nemůže pozdravit pána, protože je jen ve spodním prádle. A už mockrát jsem ti říkala, že nemáš sám chodit na chodbu, zvlášť když nejsem ještě oblečená."

Takže zdravím, ahoj, nosy k sobě ... a ... zůstaňte nepoškození.