Love story

Stalo se mi to v úterý. Té zimy byly noci jasné a mrazivé. Sebral jsem pár polínek z proutěného košíku a hodil je do krbu. Chatu zalilo teplé světlo a odhalilo pochmurné obrazy a trofejní paroží na stěnách.

„Ještě čaj?“ Zeptal jsem se. Odpověděla velice stručně, že ne a dál zírala kamsi před sebe. Byla překrásná, až na ty oči. Marně jsem se v nich pokoušel nalézt jiskřičku života. Choulila se do deky a pořád se ještě třásla. Našel jsem ji dnes ráno promrzlou na kost, když jsem šel na pravidelnou obchůzku revíru. Myslel jsem, že je mrtvá. Vzal jsem ji do chaty a nabídl jí čaj a tlustou vlněnou deku. Bože, je tak bledá. Nalil jsem si šálek a přisedl si k ní. Za celý den řekla všehovšudy dvě slova. Jen seděla za stolem, zírala do prázdna a občas usrkla čaj. Musel být už úplně studený. Nechtěla žádné jídlo. Nechtěla, abych zavolal šerifa nebo kohokoliv jiného. Když jsem se jí na cokoliv zeptal, mlčela. Upřímně jsem nevěděl, co s ní budu dělat, a už mi pomalu docházela trpělivost.

„Tak poslouchej!“ Začal jsem rázně. Naklonil jsem se k ní, dlaní jí zvedl hlavu a podíval jsem se jí přímo do očí. Z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Měla obrovské černé zornice. Byla studená. Dívala se přímo na mě a přitom úplně jinam.

„Jak se jmenuješ?“ Nic. Žádná reakce. Ani se nehnula. Rozhodl jsem se, že to s ní zkusím po dobrém. Nejprve. Prostě jsem jen seděl naproti ní u stolu a mlčel jsem. Hodinu, možná dvě. Pak jsem to nevydržel a musel si dát panáka. Nalil jsem dva a postavil ho před ni. Nic.

Vypil jsem skoro celou flašku. Pak jsem se rozhodl, že půjdu spát. Vypadala neškodně, ale přesto jsem neměl dobrý pocit z toho, že tu bude sedět a civět do prázdna, když budu spát. Vlastně jsem neměl dobrý pocit celý večer. Z ní. Ale po flašce pálenky mi bylo trochu jedno, co se bude dít. Ustlal jsem jí v na gauči.

„Já jdu teď spát. Asi se taky potřebuješ trochu vyspat, nemám pravdu?“ Ani mě nepřekvapilo, že neodpověděla.

„Doufám, že tě nenapadne nějaká blbost!“ S těmi slovy jsem odešel do ložnice a zlostně za sebou praštil dveřmi. Vzbudil jsem se pozdě k ránu. Její lůžko bylo netknuté a nikde v chatě nebyla. Na stole byl nedopitý panák. Nenapadlo mě nic horšího, než vyrazit ji hledat. Venku bylo psí počasí. Nejmíň deset pod nulou a chumelenice. Běhal jsem po lese a náhodou jsem dorazil na místo, kde jsem ji včera našel schoulenou v závějích. Stál tam šerif, doktor a hlouček zvědavců. A v závějích se choulila ona.

„Co tady děláš?“ Zeptal se mě šerif se zdviženým obočím.

„No vlastě hledám tuhle dívku.“

„Proč, Ty ji znáš?“ Zajímal se šerif. Moc se mi to nezamlouvalo

„Neznám. Ale včera večer bylo u mě.“

„Včera večer?“ Zvedl hlavu doktor. „Vyloučeno. Ta tu leží přinejmenším od neděle.“ Řekl a společně s koronerem ji začali soukat do černého pytle.