Zábradlí

pro mě sem tam zajímavý obraz, sem tam myšlenka (zejména v druhé polovině), každopádně napětí, ale jako celek i významově uniká mi... (ale co já sama, když píšu)... pište*... něco tam je*

Éééééeee. Ehhm. Uch. No.. *škrábe se na hlavě*

Četl jsem to několikrát. Ne že by to postrádalo fantasmagorickou hloubku. Ne že bych se pokládal za odborníka. Ale mám tendenci vzpomenout na jeden citát, že "umění, kterému není rozumět, není umění" ...

Jsem asi ignorant ...

Mě se to líbí - a sice velice - jen pro mě ?konzervativce? - by tam nemusela být ta anglická věta 

http://vitaminl.tv/video/183

Musel jsem.

...***

Kdyby tu byla jen ta básnička, asi bych nic nepsal, protože zrovna nejsem v naladění k luštění pro mne příliš skrytých významů. Zrovna teď mi připadá, že básnička má být čímsi jako lákající výzvou, vůní, která bude vábit ke stále stejnému místu - a tím se ta spletitost v ní ukrytá postupně vyjeví,  prolne do významů osobních. 

Jako když člověk sebere nějaký kamínek, protože mu připadá tvarově zvláštní, nosí si ho v kapse a semtam se ho dotkne - a nakonec mu dojde, že ten kamínek byl kdysi nejspíš zasazen do prstenu, protože v něm jsou jakési úchyty. A že ten zvláštní tvar je možná právě takový, aby mohl při nošení na prstě připomínal mrtvý úhel, směr, který člověk neuvidí, dokud se alespoň nepootočí. 

Ale tím, jak o svém tvaru v dialogu píšeš, jsem nabyl dojmu, že k takovým kamínkům jednou můžeš dojít, protože tě snad baví přemýšlet a vracet se, ne jen cosi spíchnout a utéct od toho.

Pokud tedy dokonce nezjistíš, že mnohem snazší a účelnější (ale nebezpečnější, pro ještě menší publikum) je psát o tom, co se ti honí hlavou, přímo - což by ale mohlo být pro mne o dost zajímavější.

Takže si počkám a semtam si tě přečtu :o)

skvělé..ne tedy celé..ale jo, sjůper

8¨-)

vydrž u psaní a přemýšlej o něm

důležité poznatky..*

ještě, že je tam to zábradlí!

pecka. pre mna prakticky bez pripomienok. uzil som si to*

Max mi posílá avízo, tak se k tomu ještě vyjádřím, i v souvislosti s tím, co zde vidím v komentářích. Myslím, že je přinejmenším poznat, že je to text vybízející k interpretacím různým směrem, zdůrazňujícím tu či onu dominantnu, dostatečně otevřený a zároveň viditelně i neviditelně držící pohromadě.

V mém čtení nakonec převážilo vnímaní kolem symbolické vertikální osy, nechávající vystoupit kontrast výšky, extáze, života vedle hrozby tragédie, pádu, konce, zkrátka čtení, které by se dalo označit za existenciálně-symbolické, v němž má svou roli i rozbité vajíčko, i zábradlí ze skořápek, i nenápadný náznak "ne / to snad jen -", a které je pro mě výrazem hraničního zážitku, <em>teď</em> a <em>tady</em>, jenž by se lehce mohl převrhnout v <em>nikde</em>, doslova i symbolicky. Jediné, co mi stále zůstává trochu stranou, je to dokončující gesto se sklenicí, ačkoliv je pravda, že nějaký rámec se zde hodí.  

jednou z nejzajímavějších věcí je symbolická substituce opakovaně rozbíjených vajíček za jiný druh kafastrofy, pádu a rozbití. - i v tom je hraniční motiv. - dle mého je to jeden z klíčů k významu textu. 

jinak je fakt, že situaci dělá méně přehlednou schopnost mnohých slov být symbolickými významy samými o sobě, a díky tomu hrát vlastní hry; ovšem řekl bych, že aspoň pro mě jde o přiměřenou míru ambivalence a že se od jádra básně, jak jsem si je vymezil, nevzdalují k nerozeznání. - tanec, vajíčko, skořápky, propast, mramorové hlavy, let větru, výška i hlubina, zapadá mi to do obrazu. jsem si tou básní ještě jistější než prve. - i ten anglický verš do ní patří. -

ovšem není záměrem čtení vysvětlit všechno dopodrobna, záleží spíš na individuálním prožitku, a v tom je třeba přiznat místo i dalším výkladům a čtením. o správnost nejde. ta se hodí akorát ideologické propagandě.

Nemám sílu ani chuť číst všechny předchozí komentáře. Mně pro první uchopení stačí název - Zábradlí... A pak už to jede - "rozlité" vejce (ze skořápky, z pevných hranic, z pevného tvaru), prostor čas - hranice, hranice... vertikálně, horizontálně... Ona vlastně i ta anglická vsuvka má (pro mě) význam především strukturální - jak a s čím hraničí... A protože v kontextu funguje, pak má její přítomnost v textu opodstatnění.

Prostě - na emocionálně laděnou práci s chronotopy (navíc takto rafinovanou) si celkem potrpím. Místy je text především textem - rafinovanou mřížkou, strukturou - hezkou (v tom dobrém smyslu slova) o sobě. Je tak myšlený, je tak psaný. Nemá smysl jej hodnotit kritérii, jaká jsou adekvátní pro hodnocení průtokového záznamu.

I přes veškerou magičnost a (až gymnasiální) naivní svědomitost ve výkladu světa... má báseň motiv zcela konkrétní a blízký, ze kterého lze uchopit... a ten vlastně nakonec s tím gymnasiántvím i totálně ladí... je to ples.

To je ten kontext ze světa nás všech, do kterého se abstraktní i fantaskní motivy dále obsažené mohou promítat - a ukázat, že mají pádný důvod být v této konkrétní náladě propojovány, estetický důvod.

Linie, která se line mnoha místy básně, je střet ostrého a kulatého (paty-podpatky, nehty-sklenice, a koneckonců i skořápka sama, u které nevíme, jestli slouží dívčím nožkám za chodník obrácena svými řezajícími okraji, nebo hladkou klenbou).

Vedle toho je druhý motiv: jáma. Je škoda, že je rozpracován naivně, tzn. jinak než motiv ostrého a kulatého, že je nutno sahat k fantasy (což je brakový žánr). Pak to vedle sebe nefunguje. Nejde o to si vybrat. Smysl básně by nebyl bez obojího kompletní.

Možná je to špatná báseň, ale je to báseň, a to samo o sobě je kvalita.

Na závěr ještě ke kompozici: Tvoje fragmentování je v pořádku, ale hlídej si víc, co dělá se čtenářem jaký tah - co ho mate, co mu věci osvětluje. Vždycky, když čtenáře zmateš, měla bys ho nakonec uvést zpátky - dát mu možnost pochopit, proč ten či onen verš. A už na to konto se ta angličtina zdá být balastem. Možná ne z hlediska plynutí básně (spíše nahradit než odstranit), ale smysl to žádný nedává.

Někdy se vyplatí dát si načas s otevřením avíza... mezitím se moje podmínky, které jsem si kladl pro své vlastní zapojení, naplnily víc než bohatě:-).

Nakonec jsem dal i tip a výběr - protože s odstupem času se má pozice přesunula od skeptické ke skepticky potěšené. Ne, že bych při tom prvním necítil určité pnutí, hutnost. Pamatoval jsem si na motivy této básně a druhé čtení už mi dávalo mnohem větší smysl.

Další důvod, proč dávám výběr, je proražení básně do Zlaťáku. Je-li něco, co by měli mít písmáci v nadhlavníku hlavního seznamu děl, pak je to toto dílo a tato diskuse.

Ale dost keců, a pojďme ke kritice.

Tak to vypadá, že už vlastně nemám co odpovědět. Tyto výhrady přijímám a děkuji za podnětnou diskuzi :-)

No popravdě musím přehodnotit asi víc věcí v této básni, byl jsem trochu rychle hotov. Ten začátek, ke kterému jsem se tak obsáhle vyjádřil, je asi docela v pořádku, nejspíš mě odradilo to velké A u Asi jako - to by stačilo dostrani, aby závorka fungovala, jak zamýšlíš. Ale i tak mě to mohlo napadnout. Takhle v podstatě nemám výhrady.

No a potom taky se mi trochu víc spojily ostatní části, výhrady k básni mám nakonec asi dost jiné, než ty původní.

Nové čtení, zrychlené: Nahození obrazu a zvuku, uvedení podstatného motivu vajíčka. Začínáme tématem, které jsem popsal v té svém posledním dlouhé štangli, pomíjivost, svědomí, křehkost života, násilí na něm. S šustěním šutru žádný problém díky závorce a malému a, dodává to obrazu plastičnost a tajemství, kam text doopravdy směřuje. Bez těch šutrů a přislíbeného tajemsví by jinak vajíčko se žloutkem v dlani působilo jen jako kýč, takhle si to jen znamenám a nechám se na udičce vést dál. Teď jsem smazal štangli textu kritizující pasáž o hltání protivětru. Polykáš ten žloutek, žejo, vítr ti do toho jen tak přifukuje (i když to je trochu podivné a ne moc funkční, evokuješ tím představu nebes, ve kterých se vše odehrává) a celý tenhle slepenec se ti daří dokonale prodat a posunout o několik levelů dál tou poznámkou, že kouzly se člověk sytí po hrstech. V tom je něco opravdu zajímavého, dramatického. Nenažranost po zázračnosti, sycení se kouzlem života a smrti po hrstech. Člověku nestačí zázrak, ale když už tak ho chceš po hrstech sežrat. Vítr se tu proměňuje také v zázrak, tentokrát v zázrak světa (vedle života), takže z toho vzniká docela komplexní obraz, který je podle mne vyvrcholením celé básně. Zábradlí ze skořápek tuto představu rozvíjí přirozeně k motivu odpovědnosti: evokuje scénu kdy skořápky, jako kosti po našem ničení, vytvářejí jakési až absurdní, cynické, šílené zábradlí, pokterém se můžeš procházet - a tady je právě ta otázka svědomí. Zachytilas jak situaci samu, tak vlastní zatažení do té situace, nedíváš se dolů na to všechno ale díváš se z toho zábradlí, vídíš se na něm stát a to tě usvědčuje, ale zároveň dává možnost i od sebe odstoupit. Teď nechci poměřovat kvalitu tvé básní tím, jak hlubohký filosofický smysl tenhle obraz má, je vto v podstatě docela obyčejná myšlenka - oceňuji hlavně to, že ji báseň skutečně vyjadřuje a to s pomocí pár obrazů a slov.

Závěr básně je v porovnání s tímto už spíš jen opětovným čeřením hladiny a snahou zůstat v načrtnutém obraze déle, ještě trochu sebe sama poučit. Jádro básně je nad tím, bájní tvorové střežící nápis neskákat, to už je jen pokus obraz podojit. Cosi se tříští - ne - to snad jen - je klišé, chybí opravdové napětí, které by mne nutilo také vzdychat "to snad jen" a nepřipadat si pitomě. Jako závěr básně bych bral ještě ten obraz s lodičkama a že jsme v hlubině každý docela sám - vlastně to tam je i docela dobré, je asi potřeba od jasné konstrukce se skořápkami trochu odstoupit, zneklidnit čtenáře roztažením se do šířky, i když to s těma holkama po plese působí holčičkově, seš konec konců holčička. Hmm... ne sorry, to s těma lodičkama a chodidly je na mě už moc, je to kýč, samoúčelný, není v tom opravdová kreativita, ten obraz nepřichází jako zjevení ale jako šlehačka na vetřo knedlo zelo.

No jinak řečeno se omlouvám za první nepříliš pozorné čtení, báseň má velmi zdařilý základ.

věsměs naivní gesta, pod kterými to ale pne a to, co se snaží říct, vůbec není marné. po počátečním rozmrzení jsem příjemně překvapená hloubkou, kterou v tom přes tu sladkost nacházím. vlastně mě obsah i ty formálností nedotažeností rozmelněné a oslabené motivy přitahují a popuzují zároveň, cítím, že to má dobře našlápnuto a mohlo by z toho být víc, a pak tam na mě vždycky vyskočí to cukrové rozmáchnutí. "Polykám - hltám protivítr", pasáž "Cosi se tříští? a poslední dvojverší (ač to "to snad jen" to pro mě malinko sráží) za mě ale jo! - bezva kroky, tam to hraje, pro mě znamení, že můžu být oprávněně zvedavá na další vývoj. nemůžu říct, že bych si tu báseň samu o sobě užila, ale má v sobě potenciál, věřím ji tu snahu o vyjádření, a to ji drží a dělá pro mě platnou.

To by nebyla žádná challange říct "mně se to líbí, konec diskuze". Navíc je to opravdu podnětné, díky.

Zdá se mi tak nějak přirozenější to číst jinak. Začínám "Bylo to" s dlouhou pomlčkou, následuje odsazení a závorka, takže ano, opravdu to má být čteno jako další vrstva, komentář v jiné rovině. A zamýšlela jsem to tak asi více, než to čtenář vnímá, protože pro mě přirozeným pokračováním je propojit "asi jako když" se začátkem, nikoli se závorkou, která stojí mimo. Máme tady "bylo to asi jako když rozbiješ vejce...", což už je poměrně snadno interpretovatelné jako jakýsi okamžik v minulosti s "fílingem" toho násilného rozbití následovaného jemným žloutkem na dlani, zatímco závorka nás uvádí do prostředí tím zvukem: prudce šustí, a ještě kámen o kámen, k sobě opravdu moc nesedí, a vnímala bych to asi jako určitou naléhavost (prudce, kámen), ale tichou, nenásilnou, a taky naznačující možnost něčeho tvrdšího. Takže mám určitým způsobem definovaný okamžik a k tomu celkové pozadí, které se dá vykládat jako úvod do prostředí celé básně. Není nutné hledat souvislost mezi kamením a vejcem, aspoň podle mě. Ostatně další závorky potvrzují to, že jejich funkce je poskytnout jakýsi vnější pohled. Všechny se jaksi vymykají a zobecňují.

Měl bych se asi vyjádřit i k oné soudržnosti, v čemž se mnou nesouhlasí krom tebe také whisper. Nechci říct, že bych nedokázal najít spojující linku, možnou interpretaci, která celý text postaví pod jednu lampičku. Já v básních ale nehledám interpretaci, která by mi držela text pohromadě, ale spíš naopak: hledám soudržnost, která by držela interpretaci mimo běžný text, v rovině poezie. Jinak řečeno nestačí mi, aby text byl interpretovatelný s využitím veškerých kombinačních a asociačních schopností mého supermozku. Hledám přirozenost a eleganci tohoto procesu. Pokud se musím namáhat a na silu dedukovat, nevidím v tom žádné potěšení a text považuji za rozpadlý. No a teď k jednotlivým obrazům. Pokusím se ukázat na detailech, co mne brzdí v interpretaci a naopak co mne pohání dál.

"To bylo" - patetizující, možná ironizjící úvod, obřadný začátek, evokující nadhled. Jsem navnazen, vzniklo napětí - a zároveň zapomžejmě také podezření, že takovýto začátek vyzní banálně, ale to už tak chodí. Příchází šustění kamene o kámen v závorce. napětí roste, závorka značí, že se jedná o další vrstvu předmluvy, další obřadná evokace, tentokrát už i s nahozeným obrazem a zvukem. Minulost, kámen, tření, pomíjení atd. Očekávání roste a zároveň si v hlavě dělám poznámku, že musím dojít k tomu, proč jako šustí kámen o kámen, k čemu to bude použito, co to je. "Asi jako když rozbiješ vejce a vezmeš žloutek do dlaně" - přímé propojení dějů. Ať chci nebo nechci, musím si představit, co se po mně výslovně chce: šustění kamene o kámen (v minulosti) je nějak podobné tomu, když rozbiju vejce a žloutek si dám do dlaně. Nesmysl. V poezii ale nesmysly často slouží k objevení nových pohledů a tak se snažím uvolnit a pozoruji své pozorování chycené v pasti paradoxu: šustění je připodobněno k rozbití. Kdyby aspoň šlo o tření, tam by byla fyzická námaha, šustění ale spíš svědčí o zvuku. A také to docela dobře zafungovalo k expresivnímu vybavení si situace, kdy se o sebe kameny otřou: šustění je při něčem takovém spíše neočekávané, ale ne nemožné, spíš by to tak člověk neřekl, ale když se to veme kolem a kolem, je to tak, kameny dělají zvláštně temný zvuk, který lze přehnaně popsat jako šustění. Šustění je tma ve skutešnosti jen náznak, ale ten obraz stojí právě na tom, že bylo této nepostřehnutelné nnuance  sebevědomě využito. No a teď tedy, celý natěšený mám tento děj, šustění, ještě naroubovat na to, když se rozbije vajíčko. Autorka se zřejmě držela zvuku, protože křupnutí vajíčka by taky mohlo být vzdáleně podobné šustnutí, to ale není básní naznačeno elegantně, spíš bych k tomu musel velmi nešikovně sám dojít jako k jedinému možnému východisku, proč autorka neodolala a připsala rozbití vajíčka do blízkosti onoho šustnutí v naději, že se toto propojí. Nepropojí, protože autorka vnutila přímou logickou vazbu na celek: šustnutí kamene o kámen je jako když rozbiješ vejce a vezmeš žloutek do dlaně. ospravedlnění se zvukem končí hned na začátku a nevysvětluje nijak braní žloutku do dlaně. Máme tedy co do činění s obrazem, který sugeruje logickou souvislost, které se ale až ostentativně brání a to ne absurdností představy, ale celkovou vykloubeností, nefunkčností. Nemyslím si, že by s tím zbytek textu počítal. Ten počítá naopak s tím, že přirovnání zabralo, že se přehlédly nepodstatné problémy s logikou a že si čtenář představil šustící kameny, pak rozbití vajíčka a sebrání žloutku do dlaně. A že nevyrušoval tuto vizi nějakým motáním logických souvislostí, jak jsem se o to pokusil. Prostě si jen měl představyt ty děje, jejich fílingy poblíž sebe, také fíling toho, že jakože logická souvislost, ale ne doslova, jsme přeci v básni, tak budeme frí. Půjdeme bez zbytečného slovíčkaření rovnou do hloubky, kameny a minulost, slyšímě běh času, eroze třoucích se kamenů, vajíčka pukají, tedy další eroze, ale už převedená z kamene na život, žloutek v dlani, tento choulostivý vývržek pomíjivosti, o kterémo oba předchozí obrazy mluvily. V dlani, tedy v naší moci, na našem svědomí. Jenže text si výslovně říká o to, abych se soustředil na logiskou souvislost mezi šustěním kamenů a rozbitím vejce, nemohl jsem jinak, musel jsem poslechnout a představit si, že jedno je "asi jako" druhé.

V tomto případě jsem tedy dovedl vydedukovat  kýžený průchod básní, nevděčím za to ale textu jako takovému a jeho eleganci, ale naopak své schopnosti od textu odhlédnout a dotvořit tvary jemu navzdory v touze po dokončení tvaru. Nechal jsem se svést  a to se nesmí - musím zůstat věrný. Jinak jsem dobrý já a ne text. Je třeba neustále oceňovat text, každou kvalitu básně v něj pohledem vrátit. Na tomhle konkrétním příkladě bych se teď zastavil.

Je skvělé vidět autorku, která je zapálená pro své psaní a dovede se i v případě nesouhlasu s kritikou přít věcně a s nadšením.

Argumenty, které používáš, jsou obecné a jejich problém tkví v tom, že mohou i nemusí korespondovat se samotným textem. Že máš ráda gainmanovskou naivitu může být silná autorská pozice, která ale do básně může a nemusí být přenesena. takže bych na úvod chtěl říct že se všemi tvými intelektuálními pozicemi souhlasím, jsou možné, jsou zajímavé. A jsou pro tebe i mnohem důležitější vzhledem k tvorbě než to, jak se ti podařilo je uplatnit v téhle básni. Právě proto je ale důležité dokázat poznat, kdy tvj tvůrčí záměr je opravdu zachycen a kdy se ti to nepovedlo. Když bys za dotažené soustavně považovala nedotažené básně, nikdy by ses doopravdy nepřiblížila naplnění svých vlastních ideálů. Nu a proto se teď v zájmu tvého dobra pokusím doslova napadnou tvůj text tvými vlastními tvůrčími principy. Tímto úvodem jsem se ale nyní tak vyčerpal, že skoro nevím, jestli se do toho hned pustím ;-)

Jinovato, 

předně děkuji za kritiku, vážím si jí. Ne, popravdě se docela ráda držím jednoho tématu; ale ne jednoho obrazu. Ono je asi opravdu dost individuální, co kdo vidí jako související, ale sama hodně obdivuji poezii, které dokáže mezi fragmentovanými obrazy udržet určitý dojem a něco sdělit, přitom ale těmi fragmenty do básně zanesou mnohem víc, než by dokázal sdělit jakýkoli souvislý text. Pokusím se to trochu rozebrat tak, jak to vidím já.

Uznávám, že je to hodně abstraktní, ale nevidím důvod, proč by to mělo být mínus. Když se to pokusím vyjádřit jinak, jde v podstatě o okamžik určitého stavu zmatku, na hraně mezi něčím hodně silným a naprostým klidem, úlevou+ moment, který zahrnuje obojí. Obecně, ne nic konkrétního. Je to tam několikrát - kameny jdou prudce proti sobě, rozbití vejce proti jemnosti žloutku, bolavá chodila po tanci, co se s úlevou srovnají na zemi, až po nervózní poklepání na sklenici, nádech a klidný odchod. O co mi šlo je vyjádřit tu hranu, všechny možné světy, které se tu setkávají a které se tu kdy mohly setkávat.

Obraz zábradlí a kousajících soch na konci světa (hraně) je holčičkovský zcela záměrně. Směřuju do určité naivity, čistoty; cítím se v tom době a jsem docela zvědavá, kam by to mohlo vést. Tady se mi zdá, že ta pohádkovost rozšiřuje ten jinak mizivý prostor a tím i jeho prožitek.

Teď mám dojem, že to vypadá, jako že je mi patnáct a píšu své první pokusy, ale tak to úplně není, mám celkem i něco načteno a ráda bych se té naivity držela - v takovém trochu Gaimanovském smyslu.

Nejsem si jistá, co říct na to zahazování obrazů a přecházení k jiným, protože se mi opravdu spíš zdá, že se jich celkem držím (i když je fakt, že obvykle mají mé pokusy asi třetinovou délku a nějakou tu soudržnost na aspoň trochu větší ploše si ještě musím vypsat). Když už nic jiného, báseň se dost pevně točí v kruhu co se týče frází. A jak už jsem zmínila, celou básní prochází určité motivy stejného rozporu.

Doufám, že nepíšu moc pozdě na to, abych se ještě dočkala odpovědi, jsem na ni moc zvědavá.

whispermoonlite, děkuji, jsem moc ráda, že to někomu sedí dohromady. k podezřelým gestům - to první mi vlastně ani nic cizího neevokuje, i když je možné, že mi to jen nedochází. To druhé sice asi už je ohrané, ale připadalo mi důležité zmínit ony možné světy.

Norsko, závorek se nevzdám, líbí se mi ta možnost jakoby více vrstev poznámek. O anglické vsuvce jsem hodně uvažovala, ale nakonec jsem usoudila, že vzhledem k fragmentové formě celé básně není tak moc rušivá; možná jsem se spletla. Docela by mě zajímalo, která nicneříkající slova/verše máš na mysli.

vindale, nic proti, ale Bukowski už taky není úplně novinka, jestli to je ta rovnost a přímost, ke které míříš. Přímost vyjádření není zrovna to, k čemu směřuju. Ne že bych takovou poezii neoceňovala, ale není to jediný způsob, jak se dá psát.

Maxi, samozřejmě odpovím, chvilku jsem byla pryč a pak jsem se sem nějak zapomněla podívat.

při prvním čtení na mě podezřele působila některá poetická gesta, vzatá jakoby odjinud ("tak prudce šustí kámen o kámen", závěrečné dvojverší, "v jedné z možných hlubin jsme každý docela sám" - ovšem tohle poslední patřičně hraje s tématem, proti tomu nic), ale takovým echům se stejně většina autorů neubrání a lze je přijímat různě. -

pro mě je důležité, že, na rozdíl od některých předchozích komentátorů, zde soudržnost mezi motivy nacházím, a ta otevřenost dodává básni nosný prostor, nese ji jako horkovzdušný balón. - dokonce bych řekl, že vnitřně je obraz poměrně naléhavým, ztišeným křikem, vyjádřeným nikoliv zvukově, nýbrž vizuálně, je to chůze po okraji, tímto vlastně zdvojená. o to je účinek ostřejší. -

někdy to vyjde, někdy ne, mně to zde vychází. - tak trochu mezi okázalou účelovostí sousedících motivů, tak trochu, aby to nějak vypadalo, ale přesto i s neodbytnou potřebou v pozadí vyjádřit celistvý prožitek, vjem apod. - přítomnost obou tendencí, je-li tak vnímána, je vzrušením navíc. poezii zesiluje stejně jako může oslabovat, záleží, co si kdo vybere.

Poskytnu hlubší kritiku, a to všech tvých děl, když odpovíš předchozím kritikům tady (co je a co není odpověď posuzuju já). Skutečně, jak se tu má dělat redaktořina, když autoři zařezaně mlčí.

díky Norski, a zas je ticho na pěšině :) jestli von to není ten altr! :)

hezká kritika vindy. na 5 V

nejasnost, prázdnej náznak, zakrývání atd. už není cool bejby:)  ale mezi tím totálně zflikovaným ne obsahem ti některý slova dobře zněj, cit pro zvuk nebo něco takovýho.. jakoby ses tu nechala malounko zpaskřivit, zlaťák přetejká takovýhle nadýchaným molitanem.. kašli na to, buď rovná a jasná, ustel si na kamenech, jeď někam ochutnat život na vožralý kánoi Li-po

budu stručný. příliš závorek, anglická vsuvka a příliš hezkých nic neříkajících slov, chodících kolem horké kaše. ale pracuj na sobě, něco tam je.

súhlas s Jinovatom

sľubné, ale zanechalo len dojem obrazových fragmentov

Zřejmě si zakládáš na své fantazii a na tom, jak dovedeš přicházet na různé věci, které vzájemně nesouvisí. Takové psaní je velmi jednoduché a proto toho také málo nabízí. Zkus se obrazu, který tě napadl, držet, respektovat ho, vracet se k němu, rozvíjet ho - místo toho, abys jej zahodila hned s další strofou ve prospěch nového nápadu a pak znova a znova a znova a znova. Tohle si uvědomit není samozřejmé, asi každý je nejdřív okouzlen chaotickým chrlením a namlouvá si, že to celé spojuje "pocit". Pocit chrlení. O chrlení ale nejde psát pořád, není to až tak zajímavé téma. Z této básně se mi v detailu (bez ohledu na celek) líbí začátek, konkrétně obraz se žloutkem. Ostatní obrazy jsou většinou nepřípadné, nedotažené, zesláblé. Přesto vždy mají v sobě ambici a to je třeba ocenit. Třeba obraz se skořápkami je pokusem o poměrně fantastickou konstrukci. Taky je na něm fajn, že se vztahuje k začátku básně, rozvíjí ta vajíčka, dá se tam tedy něco hledat. Co dělá tento obraz slabým je jeho technické provedení - dívání se dolů odsazené a zvýrazněné polohou na konci strofy vyznívá banálně, kazí skořápkovitost zábradlí,která je skutečným jádrem obrazu. Představa zábradlí na konci světa je taková holčičkovská, ale jsi konec konců holčička. Výběr za ambici napsat dobrou báseň. Potřebuješ se jen vypsat a číst, směr máš ale asi zhruba dobrý.

Dle mého názoru kvalitní text.Je škoda,že prošel bez povšimnutí.A to platí i o předešlých.m