Panenka

Je to už dávno.

několik let,

co byla jsem Tvá panenka.

Prý křehká,něžná a malá,

já všemu ráda uvěřila

a láskou k Tobě vzplála.

Období něhy bylo jak sen,

však ptám se,

byla to láska?

Pochybuji...

jedno dnes vím,

tys vlastnit chtěl mě jen.

Ač jsem tě ráda měla,

nikdy jsi mě nevlastnil,

tys koupil prstýnky zlaté,

a nechtěl jsi slyšet moje slova,

že je spoustu času na ten krok,

neb den co den.

nové překvapení, nový šok.

Poznávali jsme se,

Já Tebe a Ty mě,

první neshody,

pak rozchod

a v slzách s topí srdce šílené.

Moje nebo tvoje chyba?

Já dva roky se ptala,

však sama sebe, svojí duše,

skrytá přede všemi

bolestí jsem umírala.

Čas mé rány zhojil ,

já hrdě kráčím cestou svou,

minulost jen hořkou vzpomínkou,

snad šrám na duši, co já vím..

Ve chvíli,kdy to nejmíň čekám,

jak tenkrát stojíš přede mnou.

Srdce mé mlčí,

slova jsou jen strohá,

proč nemohu Ti vysvětlit,

¨že nelze vrátit čas,

že nelze začít znova,

že vše, co bylo krásné,

dávno zemřelo v nás.

Často stojíš na chodníku,

prosíš, křičíš,

prý mě máš rád..

A  já jsem ta, co nemá cit,

slyším slova krutá,¨

v nichž se mísí láska,

nenávist a chlad.

Ale proč,proč říkáš,

že největší Tvůj problém,

je to, že vůbec žiji,

že vzduch dýchám a vodu piji?

Proč zabýváš se myšlenkou,

jak jednou pro vždy

skončit se mnou,

s malou hrdou panenkou?

A mě nezbývá než čekat,

že se jednou umoudříš,

že mě necháš jít,

nebo své hrozby,

svůj strašný slib jednou vyplníš.

Však bude klidnější Tvá duše,

Tvůj život a myšlenka,

když rukou Tvoji,

tou, co něžná kdysi byla,

skončí život panenka?