Nedopalky

I. Pokoj č. 409; Nezbytná přežití

Jsou věci, tak nakrátko střižené
tak v dlouhém rozpražení, nahmátneš, ale nedosáhneš
ve středu pestík, střapatka, plaché neslovo
pohlcené okraji
času, jenž nepotřebuje
který nasotva nadálku, v blízkost doslechu padá
to v kameni déšť k polknutí
šaty k oblečení, boty k vyzutí
střelíš od boku okem a v dohledu stín
nakloněný opakem tebe

věci jsou, tak strašlivě jsou
zpřítomnělé
snad v tobě
nebo mimo tebe (není to jedno a totéž?)
v prstech a v hmatnících stolů
na které rozkládáš snídani, oběd, večeři
a svá stále prázdná ústa

do zubů vklínili se lidé, jak peří z obětního kohouta
kruh kolem ohně nebo snad kruhy pod očima?
v plstěném kabátě navlečené
večery
a zimničná dopoledne, co krčí se v běhu, sesouvají zevnějšky
trapné, své dojemně trapné posunky ---

když mi je list natržený větrem
co sotva dopadl a už je zemí
noční můrou přilepenou na strop
či domáčknutí mola na zdi v předsíni

ale konečně už nevědět je úleva
nepočítat pozpátku přehlédnuté řádky
zápis, který není určen pro tebe a přeci je ti vlastní
nikdy jsi opak, nic uchované v nášlapných minách
setkání, zdá se náhodných
(peří, zuby, utkvělé představy a klepy vánočních sousedek)

náhoda, vrženost, z pod paty zřetelná výška
a ty, který jsi vešel se
svou dřevěnou holí na odhánění psů

po kostnatém hřbetě dne projdeš jako poprvé
a bude to poprvé, protože také sákneš do země (už svým životem)
a nad mojí hlavou okázalé lustry
sáknou
denní světlo, vtahují jej do žárovek
a mění na barokní anděly

II. Exit, exil, enter

Měl bys vědět, že už tu jsem
protože nebylo žádné cesty kudy přijít
protože jsi mne nevolal
ani v přivrácení, ani v odvrácení, snad v samotě křik do sebe pečlivě
smotaný, z vrásčité figury uzel, bezcestí
konec a žádná proč, neb netřeba ničeho víc
proto tu mohu být tak dychtivě sama
každá ruka je má, i ta zrcadlově obrácená

už tě nevidím
pouze v pouliční h reklamách nacházím
tvou roztříštěnou tvář klauna
nesnáším cirkusy a nikdy jsem netoužila
bičovat světlo za to
že je zřejmé pouze v pohledu do klíčové dírky

úlevně leje
mám strach, až kapky budou opět vzlínat
směrem k nebi, do jeho mezer, do prázdnoty duše
z drobných červených korálků
až budou súfijští tanečníci vířit proti směru hodinových ručiček

budu muset objevit jiný hotel, jiné lože, převléct povlečení
a vylít hrnek s vystydlým kafem, tak jako tvoji náruč
budu muset odhadnout odjezdový čas vlaku
najít směr, kam kdysi mířila
nyní již kusá kolej, procesí vyjmuté z tvého chodidla

budu muset pustit dnešky, popelavá kuřátka, souchotinu uzavření
nedopustit, nezaspat, dovlíct
kořeny
k sirotčinci lesa, nebo svléct louky z remízků
dostonat ty ohlodané, děravé
louky a již se neptej

stonej židli, na níž sedíš
mně ponech její měkké polstrování
a nohy přisáté k fialovému sešlapanému koberci
poloprázdné hotelové restaurace

kde hledám první instinktivní gesta -
souhru osmyslněné nahodilosti s vlastní nepříčetností