Sociologický průzkum

Sociologický průzkum

Hodina základů společenských věd je pro naši třídu zpravidla vhodným časoprostorem pro vypracování úkolů, které jsme nestihli napsat den předem, pro zdokonalení se v různých společenských hrách, počínaje piškvorkami a konče mariášem. Ti, kteří nemají nic na „práci", počítají, kolikrát profesorka Ryšavá udeří do stolu, aby dodala váhy svým slovům o morálce a její zkaženosti, nebo ji se zanícením hypnotizují pohledem, aby zjistili, jestli se začne červenat a zakoktávat. Zkrátka, je to pro nás vždy hodina neobyčejně oblíbená, protože se při ní v žádném případě nenudíme.

„Tak konec. Jste banda flákačů. Ale dnům, kdy jste neomezeně využívali mé dobroty, odzvonilo. Kdo bude chtít, aby vůbec prošel do dalšího ročníku, musí sepsat práci založenou na sociologickém průzkumu."

Některým vypadly z rukou karty, jiní udělali kolečko místo křížku. Třídou to začalo protestně šumět. „Co to jako je?" ozval se Dudek, který se chystal uzavřít hru hlášenou sedmičkou.

„Měli jste dávat pozor. Vždyť už vám o tom tři hodiny vyprávím," uzavřela debatu zároveň se zvoněním Ryšavá a nechala na stolku ležet seznam témat. Jen opustila třídu, strhla se o ně neuvěřitelná rvačka. „Já chci drogy, AIDS, potraty ...," ozývalo se z klubka těl mých spolužáků. Nesnáším fronty, řekl jsem si a masochisticky se kochal představou, co tak asi na mě může vyzbýt.

„Tak mi to ukažte," otázal jsem se, když hluk ustal.

„Máš volné téma, Horáku. Už jsem tě tam připsala," hlásila šprtka Valchová a rovnala si svá ňadra, neboť někteří spolužáci využili bitky o témata i k ukojení svých pubertálních potřeb.

To nepotěší, řekl jsem si už pro sebe. Připadlo mi, že Ryšavé seznam je naprosto vyčerpávající. Všechny fenomény naší doby v něm byly obsaženy. Už jsem nebyl po zbytek vyučování schopen se soustředit.

Doma jsem vytáhl magazíny Mladé fronty Dnes a hledal, co by se dalo obšlehnout, čím by se dalo motivovat. Nic, nic, vůbec nic. Byl jsem totálně vyšťavenej. Zašel jsem k Pepikovi.

„Víš, co si na nás Ryšavá vymyslela?" začal jsem se mu svěřovat.

„Na nás taky. Už jsem se našich zkusmo ptal, jestli by byli ochotni mi věnovat nějaké své orgány, kdybych to nutně potřeboval."

„Co ti řekli?"

„Zatím jsem mluvil jen smámou. Prý dělohu, ale už dřív, aby si ušetřila tu hromadu starostí."

„Já nemám nápad ..."

„Čau bejci, tak co, zase jste starýmu Horákovi vyšmejdili nějaký péčko, že jste tam tak zašitý," ozval se z předsíně pan Ponec, který se v povznesené náladě vrátil z práce a piva.

„Hele, tati. Kdybych potřeboval nějakej tvůj orgán, daroval bys mi ho? Potřebuju to do školy do dotazníku."

„Pprrrdd," ozvalo se jako předehra. „Sakra, to mi ty fazole dávaj zabrat. To víš, že jo, Pepčo. Třeba játra. Akorát nevím, jestli by ti je ještě dali, kdyby je viděli."

Raději jsem odešel. Pepik už řešil svůj sociologický problém a já ještě neměl ani téma.

Snad jedno pivko by mi přivodilo trochu inspirace, zamyslel jsem se cestou a zastavil se ve Sklípku. Bylo dost plno, a tak jsem musel vzít za vděk stolem, kde seděl notně zmožený maník a tupě zíral do prostoru. Byl jsem obsloužen vzápětí. Upil jsem a začal pomáhat spolusedícímu se zíráním. V hlavě se mi však vařily neurony. Dokonce jsem si na ni sahal, protože jsem měl podezření, že někdo pozná, jak horečně přemýšlím. Nechtěl jsem být moc nápadný. Už jsem pivo dopíjel, když soused promluvil. „Sojka!" prohlásil, ale nebyl jsem si s tím vůbec jist.

„Prosím?" slušně jsem se zeptal, protože jsem byl vděčný za každé teplé slovo.

„Sojka!" pronesl znovu. Asi je myslivec, pomyslel jsem si a naznačil výrazem tváře, že očekávám další informace.

„Jako že budu prdět," přidal na hlase, když ten můj výraz uviděl. „To se tak hlasí, aby nikdo nebyl překvapený." V ten okamžik už mi bylo vše jasné ... „Nashledanou! Já už se musím připravovat do školy."

Doma celá rodina soutěžila s budoucími milionáři a nejevila o mě zájem. Přisedl jsem, ale nemohl jsem se soustředit. Stále jsem čekal, že mě konečně políbí múza a já začnu vymýšlet otevřené či uzavřené otázky do svého dotazníku. Když populární pořad konečně skončil, oslovil jsem svou milovanou rodinu: „Prosím, nenapadá někoho nějaké téma na sociologický průzkum?" Všichni se zatvářili úplně stejně jako před chvílí soutěžící, který obdržel otázku za čtyřicet tisíc. První promluvil táta: „Já bych tu desítku neměl pít ..." Ani nemusím popisovat, co následovalo. „Tati dík, fakt jsi mi pomohl."

Vystartoval jsem do svého pokojíku a do počítače rychle napsal: „Pracovní název: poměr prdících a neprdících rodin v populaci." 1. otázka - Prdíte doma :