Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKovadlina (3.místo ze 6 v Povídce měsíce ledna 2014, takže průměr)
Autor
Prosecký
... Před chvílí hmátl na tlačítko na budíku a rozsvítil si ciferník. Bylo půl čtvrté. Kolik času od té doby uplynulo? Spal mezitím vůbec? Jak dlouho už to je, co vstával plný energie do práce a schody bral po dvou. Cítil se tak lehce a odpočatý, ať byl leden nebo červenec. Tři roky? Teď ani neví, jestli vůbec usnul. Alto natáhl ruce podél těla, soustředil se, silou vůle otevřel oči a posadil se. Ano, skutečně je vzhůru, je doma a musí jít do práce.
V kanceláři už byla kolegyně Veronika. Celý den měli převádět data do nového software. Upíjela kávu, usmála se na něho. Ona jediná zatím v práci věděla, že Alto musel odvézt svého syna Adama do diagnosťáku. Jak dlouho bude trvat, než se po všech známých rozkřikne, že Adámek, ten geniální houslista, ale i feťák, co se občas válel v bezvědomí v parku, je v Ostravě v ústavu?
Pustil si počítač. Donesl si z regálu první šanon a otevřel si ho po levé ruce. Pustil starou databázi a čekal, až se spustí nové tabulky. Trvalo to dost dlouho. Do toho se ještě aktualizovala antivirová databáze a přišlo několik emailů. Potají si pustil goodgame empire. No potají?! Byl by div, kdyby si Veronika dávno nevšimla, že její protějšek usilovně rejdí myší, ale vůbec nelistuje v papírech. Neříkala nic, ale Alto se snažil vždy alespoň každou čtvrt hodinu hru opustit a posunout se v šanonu o deset patnáct lidí.
Občas se ale nedokázal ovládnout a pořád se vracel k počítačové hře. Tam bylo všechno jednoduché. Útočil, vyhrával a hromadil body. Alespoň na chvíli zapomněl na to, že jinak body ztrácí?
***
Najednou se začalo smrákat. Bylo pozdní odpoledne. Co vlastně Alto dneska v práci udělal? A co asi teď dělá Adam v té Ostravě?
„Kde jsme s Martou udělali chybu?“ napadne ho, když jen tak sedí v tramvaji, bezmyšlenkovitě se dívá ven a občas si maně zakrývá a mne obličej. Asi aby omezil možnost, že ho někdo pozná nebo že zachytí pohled někoho známého.
Ne to není špatný sen. Z toho se Alto nemůže probudit. Už je to reálné. Možnost, že by Adam nastoupil úspěšnou dráhu houslisty, je navždy pryč. To už se nevrátí. Dvacátého sedmého jsme ho odvezli do pasťáku. Nevěřil, že to uděláme. Každou neděli chtěl po nás peníze, jinak že na konzervatoř do Brna nepojede. Alto mu nakonec vždycky dal aspoň stovku navíc. Byla to chyba?
Když adam vzteky praštil vlastní matkou o zem, řekli si Alto s Martou, že to je konec! Hned si vzpomněla na svého otce. Jak se opilý dobýval krumpáčem do bytu a museli ho nechat odvést policií. Alto jí také několikrát říkal, že to jsou geny její rodiny. Sám ale věděl, že to není tak úplně pravda.
Syn bratrance Karla také kradl a byl rok zavřený. Ten byl ale hloupý. Nic neuměl. Adam byl nejlepším houslistou republiky!
Bylo by bývalo lepší děti nemít, než taková hanba? Takový Rudolf nemá vůbec žádné děti. Neprožil tu radost, ale ani ten otřes, když to dopadne špatně. Je v klidu. Smířený s osudem. Alto se s ním teprve musí smířit.
„Kámoši“ si z Adama dělali legraci. Jemu to nevadilo, a přehlížel i to, že je zajímá, jen když Adam donese peníze. Doma všechno museli zamykat. Byl schopen vzít jakékoli peníze komukoli z rodiny. Ukradl Altovi, vlastnímu otci kovadlinu. Když se po ní Alto sháněl, napadly ho „Sběrné suroviny“. Ženská mu ukázala, že se jistí před zloději. Zapisuje si jména těch, kdo jí zboží „prodávají“. Na vlastní oči Alto viděl Adamovo jméno a jen Adamovo jméno! S hanbou si koupil za pár stovek zpátky vlastní kovadlinu. Co by se stalo, kdyby něco podobného udělal Alto svému otci? Alta by něco takového to přece ani nenapadlo! Byl Adam tak hloupý, že tam nechal napsat jenom sebe?
A před týdnem na policii? Ten ukradený mobil? Jeho kamarádi si nechali od Adama podepsat, že jim ho prodal, aby byli krytí. Sami ho potom prodali dál do bazaru. Adamovi nedali ani korunu. Matka vůdce Adamovy party nepokrytě lhala, že její synáček s tím nemá nic společného, ať si pěkně Alto zamete před vlastním prahem.
Měla pravdu v tom, že Adam jistě nebyl neviňátko. Když už Adam věděl, že půjde z konzervatoře pryč, rychle ještě zrušil stravenky a vybral tři tisíce. Dříve, než mohl Alto přijet a všechno v Brně ukončit. S Martou potají doufali, že Adam za peníze koupí nějaké vánoční dárky. Nic. Všechno utratil za trávu a dal ji kámošům. Má Adam prostě strach být střízlivý? Copak je možné, aby na Altovu otázku, co ho baví, řekl jen:
„Nic.“
„Nelíbilo se ti na zájezdu s orchestrem do Paříže?“
„To jo, ale jinak to je všechno na té konzervatoři trapné. Chytrý přece není ten, kdo vystuduje nějaké školy.“
„Tak co chceš dělat?“
„Prodávat trávu. A půjdu na učňák. Tam je učivo na úrovni sedmé třídy. Nemusím se namáhat.“
***
Zavřel za sebou dveře do obýváku. Před ním se černala vypnutá televize. Neměl náladu na žádný zvuk. Nechtěl vidět ani světlo. Usedl do tmy na okraj sedačky a tupě zíral na zbytky slunce na tmavém obzoru. Pak si lehl, ale nedokázal vypnout mozek. Byl by raději, kdyby policie vyslýchala a zavřela jeho, než Adama. Neustále ho pronásledovaly poznámky, které slýchal:
„Je to feťák! Lže, krade. Vydírá vlastní rodiče. Jediné, co ho zajímá, je prodej trávy.“
Alto si vzpomněl na Luise Engra. Nebo se jmenoval Luigi? Seděli tenkrát na lavičce a dívali se spolu dolů na Sette comuni. Luis něco překotně vyprávěl. Alto měl už tak problém, rozumět jeho dialektu. Když na konci přešel do cizí řeči, Alto nerozuměl vůbec, ale přesně si pamatuje, co Luis říkal:
„ Montagna appare come un´incudine …“
„Ten Říman mi řekl: Ciao, Altoatesini!“
„Io sono Sud Tirolesi.“
Alto nevěděl, co Luis říká, ale častokrát potom opakoval Altoatesini, až se mu začalo říkat „Alto“. I nepěkné věci mohou znít libozvučně, když řeči nerozumíme. Nebylo by lepší, kdyby občas ostatním nebylo rozumět?
Vůbec si neuvědomil, že celý den nic nejedl. Slunce už dávno zapadlo a Marta ho z ložnice volala:
„Pojď už spát!“
33 názorů
Jeden prekliaty deň, ktorý nič nerieši, ale treba ho prežiť. Ťaživý čas, keď úzkosti z minulého a súčasného, a obavy z budúceho, už v mysli prevalcujú každú možnosť videnia racionálneho východiska. Keď sebareflexia prechádza do seba obviňovania, a oprávnene. Čas prežitý útržkovite, v utápaní sa bez záchytného bodu.
Samotná „nákova“/“kovadlina“, jej „ukradnutie, (za)predanie i vykúpenie“ výstižne symbolizujú rodinný „vývoj i jeho súčasný status“. Obraz otca, ako predobraz syna (mi) celkom postačuje k rozvinutiu detailov, nadväzností i súvislostí, autorom, akoby len mimovoľne nadhodených. Všetko na báze zručného emotívneho spracovania, bez „vydieračských“ tendencií smerom k čitateľovi.
Dobře napsané, hodně smutné a bolavé. Emoce toho příběhu ke mě při čtení zcela přirozeně přicházely; což je pro mě velmi důležité... Jenom mě z té bezmoci mrazí.. přemýšlím vždycky, nakolik ji autor sám zná; a nakolik se do ní jenom dokáže vcítit.. Tip
Janino, díky za návštěvu. Tvoje poznámky jsou oprávněné. "Neopravil: jsem jenom to opakování slova "dlouho". V zoufalývch situacích mi připadá, že se čas vleče katastrofálně dlouho. Když nemáme jinou naději nebo nástroj, doufáme, že se věci vyřeší tím, že prostěš odplynou pryč v čase a místě. Proto on zabíjí čas a utíká alespoň v myšlenkách do jiné doby a do Alto-Adige.
Já se prostě nemůžu zbavit toho zlozvyku, že se dávám věci po příliš krátké redakční úpravě. Hřeším na to, že chyby objevíte snáze než já.
Ohledně stylu a délky máš také prvadu. Proto jsem neakceptoval StvNovu výtku, že je to příliš krátké a jen a hozené. Obsah byl se pitváním aprodlužováním vyčerpal. On ten rodič také neuvažuje do kdovíjaké psychologické hloubky. Jen s tím stráví tisíckrát více času než čtenář povídky.
Řeknu to takhle. Kdybych měla v ruce sbírku povídek, které by byly všechny psány tímto stylem, asi bych ji po druhé třetí povídce odložila. Je to skutečně „obyčejný“ způsob vyprávění, navíc se zdá, že klouže po povrchu, mnohé věci jen konstatuje, aniž by čtenář pronikl hlouběji do psychologie postav. Na druhou stranu: konkrétně v této povídce mi takový styl připadne v pořádku, protože mi dobře sedí k tématu a ke stavu, v němž se hlavní postava nachází. Cítím z vypravěče tu únavu, stereotyp, uzavření v bludném kruhu. Ty dokola se vracející myšlenky. Takže i když je to takové jednoduché vyprávění, pro mě docela působivé.
Co mě „uhodilo do očí“:
Několik podobných časových informací: „Kolik času od té doby uplynulo? Jak dlouho už to je... Jak dlouho bude trvat... Trvalo to dost dlouho.“
„Ženská mu ukázala, že se jistí před zloději tím, že si zapisuje...“ – trochu nápaditosti do stavby souvětí, prosím.
„Matka od vůdce“ – raději bez „od“.
„Matka od vůdce Adamovy party nepokrytě lhala, že její synáček... ...Měla pravdu.“ Tady si trochu odporuješ. Tuším, že „měla pravdu“ se vztahuje spíš k tomu zametání před vlastním prahem, nicméně v takhle postaveném textu to působí jako – lhala a měla pravdu.
StvNe. Zase máš pravdu: z pohledu toho kluka určitě nejde o životní prohru. To jen my tak soudíme, s nadhledem. Projektujeme svoje sny a selhání do dětí, a doufáme, že to dotáhnou dál. Nechceme uznat, že 90% to nedotáhne dál, 9% dětí dopadne hůře než my a jen 1% je na tom podstatně lépe.
Těžko soudit. Já jsem také nechtěl soudit, chtěl jsem jen popsat pocity takového rodiče během jednoho dne.
No jo, taky mi ten text přijde takový příliš obyčejný: vlastně jsi jen přirovnal dvě postavy. Jako bys nasypal dva roztoky do dvou petriho misek a pak je prozkoumal. Občas může dojít k zajímavému objevu, ale většinou je vzájemná reakce zábavnější.
No jo, blbe se to soudi. Z toho, co vime o postave me vysledek neprekvapuje. Tebe asi take ne:) prekvapilo by me, kdyby se ptec diteti venoval a stejne to nevyslo. Jinak stehovani muze byt dobrou volbou. Kolikrat se jako nejlepsi krok ukazalo rozsadit dve deti z jeden lavice. Clovek si rika jaky to je detail, ale pro vyvoj ditete to muze hrat rozhodujici roli. Take jsem premyslel nad tim, ze z pohledu toho kluka nemusi nutne jit o selhani jeho zivota. Ono to totiz vypada, ze mu to tak vyhovuje. V tom pripade je jeste tezsi soudit. Proc by melo byt lepsi aby z nej byl houslista, podnikatel nebo zamestnanec? V cem to je lepsi? Hm. Na okraj.
StvNe, díky za návštěvu. Chtěl jsem vyjádřit, že v hledáčku jsou vlastně oba (vlastně ještě i matka). Když otec bezútěšně hraje online hry, "čumí doblba" nebo se snaží uniknout do cizojazyčného hovoru, předznamenává tím, že vlastně syn dělá totéž, jenomv extrémněšjí podobě. Také mizivá role matky je v představách otcových (nijak často v jeho představách a úvahách nevystupuje), tak (asi, nevíme, není ukázáno?) ve výchově je, jak bychom chytře řekli "signifikatní. I sám fakt, že si otec zatím ještě svůj "vklad" neuvědomuje, je smutný.
Jistě že vliv výchovy je více než 50%, že kořeny chyb jsou nejen v genetice, ale i ve "výchovném" chování rodičů. Kde se stala chyba? Otec z povídky také primárně obviňuje sebe, ale žádnou chybu nemůže najít. neměl ho tolik tlačit do houslí za každou cenu? Copak neznáme mraky případů, jak šikové děti uspěly až po velké dřině?
Přehlédl, že syn má jiné zájmy? Asi ano. Vždycky se mu zdálo, že nemá vlastně žádné. Housle mu šly tak lehce! Jak se mohl vzdát takové oslnivé dráhy kvůli trávě?
Samozřejmě že máš pravdu, že tento otec nemá předpklady být rodičem. Nicméně to se rodičům stává dosti často. Před 300 lety byl život předem nalajnován, a ta se to nepoznalo.Za tu krátkou dobu se toho mnoho nestihlo změnit. Někdy prostě neodhadneš míru přísnosti a spolupráce s dětmi.
Říkáš, že se to mělo zkusit. Pak se ale ptáš, máme se odstěhovat do sídla střední školya denně na něho dohlížet, jestli chodí do školy, jestli nekrade a jestli nekouří? Jak říkával můj kamarád Jiří Rusnok. "Násilím do ráje netáhnou!"
Text moc komentovat nebudu. Je pomerne bezny. Kdyz chce nekdo popsat neco v tomhle smyslu, vetsinou voli podobny pristup. Blby proste je, ze neni tak ulne jasne, kdo je v autorove hledacku, jestli ten tata nebo ten syn skrze tatu. Nicmene poznamka na okraj. Ja osobne verim, ze vychova ma velky vliv na to, jake dite nakonec bude. Treba se pletu. Ale nerad bych si pak rikal, ze jsem neco zanedbal. Kazdopadne kluk, kterej misto pracovani hraje hry (utika od povinnosti, ostatne podobne jako ten syn s argumentem o ucnaku) a ma v sobe zabudovan urcity pocit viny ze vseho, co dela nebo co se mu jen prihodilo (pred kolegyni, ze hraje, pred ostatnimi, ze se dozvi o jeho synovi), nema moc dobry predpoklad byt dobrym rodicem. Ale tohle chce podle me vic rozpracovat. Je to tezke tema. Akorat se proste blbe rika, ze by stejne tomu klukovi nic nepomohlo, kdyz se to ani nezkusilo.
Souhlasím s a2a2a. Rodiče za to mnohdy nemohou. Rodičovské geny hrají samozřejmě velikou roli, ale i ostatní /geny dalších příbuzných, okolí, souhry náhod.../ jsou rovněž nezanedbatelné/.
Nejhorší je, že se rodiče často svému dítěti snaží všemožně pomáhat a sami trpí celý život.
Není to povídka, ale "jenom" vyprávění.
Na Písmáku se ale takové věci tolerují, takže to je OK.
Napsané to je pěkně. Bezůtěšná výpověď z období, kdy už je pozdě něco dělat.
Sugestivní obraz.
Nejhorší je, že takový mladý člověk pasťák opustí a ve zmíněné činnosti pokračuje. Vydírá rodiče nebo známé a většinou končí na ulici...
Tip.
DavidPetrik
14. 01. 2014@Janina: prosim o zarazeni do PM za leden.
DavidePetriku,
děkuji za tvůj zájem. Souhlasím se zařazením do soutěže Povídka měsíce.
DavidPetrik
13. 01. 2014Text me zaujal nejenom pripadnou autenticnosti, ale predevsim formatem. Nabizi vhled do urciteho sveta, do zivota postav, ktery je vysekem jejich kazdodennosti: vstupujeme a vystupujeme do textu s jistou bezdecnosti. Tahle bezdecnost nas ale nenici nahodilymi, nybrz zucastnenymi svedky lidske tragedie. Osudy hrdinu teto povidky nas proto zajimaji. Uveritelnost textu je dale posilovana prirozenym zminovanim kazdodennich ritualu.
Text zacina probuzenim a konci vyzvou ke spanku. At uz tohle zaramovani bylo zamrem nebo vedlejsim produktem, zustava metaforou pro vnimani tezkych zivotnich situaci. Nekdy nezbyva nez prezit den, nekdy zivot bezi jako mezera mezi sny.
Text na me nepusobi mentorujicim ci moralizujicim dojmem. Nabizi svoje realie a nechava ctenare, aby se s nimi popral, aby se sam rozhodl, jak se k nim postavit. Tehle svobody pro ctenare si cenim.
Povazuji text je velmi zajimavy a pokud autor souhlasi, navrhnul ho Povidky mesice.
Supermartonátor
12. 01. 2014s a2a2a souhlasím, že jde spíš o vyprávění než o povídku. Ale to není špatně. Vybral sis vážné a citlivé téma. Není to vyloženě běžné...ale ani vzácné. Děti nemám, takže samozřejmě to tak nemůžu znát, ale setkal jsem se s tím u tátovi bývalé přítelkyně...ta měla takového syna.
Popsal si to velice věrohodně.
Chválím rovněž, že i na malém protoru jsi dobře popsal Alta.
Poslední odstavec jsem si musel přeložit..alespon vím proč "Kovadlina". :-)
Ode mne tip.
Celý text má více charakter vyprávění než povídky, třebaže má povětšinou její formální znaky. Nepovažuji příběh za tuctový, snad nanejvýš v jeho vnějších hranicích, sám o sobě je nosný, na tom nemění nic ani drobnosti, jako jsou nadbytečná zabíhání a nedotažení detailů, např. zmínky o matce vůdce party, kde je nabídnut jednostranný kritický pohled, pomíjející přirozenost, že matky zpravidla hájí své děti a, nebo zmínky o zaměstnání, kde by méně bylo více, či některá, nijak početná vyjádření, která podtrhují charakter vyprávění a jsou zbytečná ....šanon po levé ruce...pasťák v Ostravě (ta Ostrava je navíc), podobně jao Brno či údaje o konkrétnéím množství peněz za stravenky a také jakýsi náznak, proč tak podléhal partě, zda byl předmětem jakési šikany, či se chtěl zavděčit, apod. Nakonec v posledním odstavci jsem se nezorientoval vůbec.
Nicméně nechci být jen škarohlídem, zdá se mi, že ten příběh má autentický základ a osobně o chlapcích v diagnostickém ústavu přímo v Ostravě hodně vím a jestliže se nemýlím v domněnce o jeho autentičnosti, pak chci jen poznamenat, že přes přirozené zneklidňující otázky ...kde jsem, jsme udlali chybu... chci říct, že jsi, jste třeba žádnou velkou ani větší chybu neučinili, že genetická výbava nejen po rodičích ve spojení s náhodilostmi prostředí atd, sehrává občas hodně zatěžující příběhy, které ale nám také nabízí příležitost něco dokázat a i když je to někdy zdlouhavé i neúspěšné, je to důkazem toho, že si svou úlohu plníme jak nejlépe umíme.
Petře, mžná máš pravdu: Většina čtenářů by asi spíše přijala obecnou řeč.
Pravdu máš i v tom,že šok je to především pro ty, kdo to nezažili. Já doufám, že takových je většina.
Velmi dobře vystihnuté pocity rodiče, který se může jen dívat na to, jak se jeho dítě nechce, nebo nedokáže poprat se životem. Protože odmítá jakoukoli pomoc.
Myslím si, že něco podobného prožívají i v „obyčejných“ rodinách, nejen v rodinách s geniálními, nebo nadanými dětmi.
Evženie Brambůrková
08. 01. 2014Dokud se to člověka osobně nedotkne, nemůže říkat, že to chápe.*
Ahoj Mario, dlouho jsem Tě nečetla... Teď toho lituji. O této povídce budu hodně a dlouho přemýšlet. ***
smutné a bolavé vypravění a asi je jich hodně i v opravdovém životě****
pokud člověka jen bolí jeho vlastní zklamání, je to dobré, horší je, když jej bolí láska k dítěti, protože mu neumí pomoc
smutné a bolavé vypravění a asi je jich hodně i v opravdovém životě****
pokud člověka jen bolí jeho vlastní zklamání, je to dobré, horší je, když jej bolí láska k dítěti, protože mu neumí pomoc