Otec

Každý, kdo měl to neštěstí mluvit s lidmi postiženými nebo ohroženými duševní chorobou, ví, že nejpříšernějším příznakem jejich stavu je děsivý smysl pro de­tail, spojování jedné věci s jinou na mapě složitější než bludiště. Budete-li debatovat s šílencem, Je nanejvýš pravděpodobné, že prohrajete, neboť v mnohém směru se jeho mysl pohybuje tím rychleji, že není zdržována věcmi, které provázejí správný úsudek. Není bržděn smyslem pro humor, ani láskou, ani němými jistotami zkušenosti. Je tím logičtější, že ztratil jisté zdravé city. To, co se te­dy v tomto ohledu říká o šílenství, vede vlastně ke klamnému závěru. Šílenec není člověk, který by pozbyl rozumu. Šílenec je člo­věk, který pozbyl všeho kromě rozumu.
G.K. Chesterton

„Můžete mi říct, kde se nyní nacházíme?“ Zahájil jsem standardní rozhovor s pacientem otázkou, která měla otestovat je orientaci a vnímání reality.

„Jsme v psychiatrické léčebně U Třiatřicetiletého muže,“ odpověděl mi bez váhání mladík v šedavé košili, které seděl naproti mému pracovnímu stolu.

„U Třiatřicetiletého muže? Jak jste na to přišel?“ Podivil jsem se.

„Mám to napsáno ve zprávě, však se podívejte“

Nakoukl jsem do zprávy z příjmového vyšetření. Začínala větou: „V psychiatrické léčebně u třiatřicetiletého muže byla diagnostikována…“

Podíval jsem se na mladíka, který seděl s poklidným výrazem naproti mně. Právě předvedl ukázkový příklad toho, jak funguje mysl duševně nemocného člověka. Naprosto logická avšak zcela odtržená od reality zdravého rozumu. Z mírně kostrbatého slovosledu lékařské zprávy vytvoří fantasmagorickou informaci.

„Můžete mi prosím říci své jméno?“ Pokračoval jsem ve standardních otázkách.

„Gabriel Schutz,“ zněla jasná odpověď.

„Víte, jak jste se sem k nám dostal?“

„Přišel jsem za vámi, pane doktore.“

„Skutečně za mnou, a pročpak?“ Snažil jsem se jasně definovat podstatu jeho bludů.

„Abych vám řekl, že máte syna. Bydlí s matkou na Radeckého ulici číslo 27. Bude mu 12 let.  Začíná jít do puberty. Bude vás potřebovat.“

„Aha, tak to je zajímavé. Povězte mi o tom prosím něco víc.“ Vybídl jsem pacienta. Nebyl to jen profesionální předstíraný zájem, který má rozvést konverzaci. Podoba bludu pana Schutze mě skutečně zaujala. Byla trochu netradiční. Mohla by to být zajímavá kazuistika do článku, který jsem právě chystal. Bohužel jsem z něj už nic moc jiného nedostal. Ještě asi dvakrát mi zopakoval totéž sdělení, ale dál nic.

Když odešel, začal jsem si zapisovat stručné poznámky o tomto případu. V hlavě mi utkvěly všechny přesné detaily, Radeckého 27, 12 let, syn žijící s matkou.

„Dvanáct let,“ říkal jsem si v duchu. To bych ho musel zplodit někdy…“, začal jsem vypočítávat. „Někdy před odjezdem do Švýcarska,“ hrklo ve mně.

***

„Tak co máme dneska za magora, kolego?“ Zahlaholil Honza, když mě uviděl sedět ve své ordinaci.

„Já jsem tu dnes jako pacient. Takže ten magor budu dneska já.“

„Promiň, já to tak nemyslel. Měl jsem za to, že jsi přišel konzultovat nějakého pacienta.“ Omlouval trapnou situaci Honza.

Stál tam v bílé nemocniční košili a kalhotách stejné produkce k tomu typicky neforemné bílé sandály. Prostě lékař jak má být. Zato já už byl po službě a měl jsem tak na sobě celkem elegantní civilní oděv.

„Ty, Honzo, jen tak mimochodem. Nemáš někdy pocit, že v těch bílejch pyžamech vypadáme víc bláznivě než naši pacienti.“

„No, možná jo,“ odpověděl bezradně Honza.

„Ale proto tu nejsem. Jak jsem říkal, potřeboval bych vyšetřit. Asi mi z té práce začíná hrabat.“

„No, máš toho hodně, můžou to být projevy stresu,“ začal Honza, evidentně vděčný, že jsem se přestal zajímat o jeho garderobu.

„Začínám věřit bludům svých pacientů. Začínám přemýšlet nad tím, jestli náhodou nemají pravdu a jestli zatemněnou mysl nemám já.

„Počkej, tak to vezmeme popořádku,“ začal Honza starostlivě, protože mu došlo, že jsem nepřišel jen tak pro nic za nic.

Když mě vyslechl a položil mi pár doplňujících otázek, povídá:

„Nedělal bych z toho vědu. Podívej se, dám ti Zyprexu. Dej si čtvrtku denně a na čtrnáct dní ti napíšu neschopenku. Kdyby se to zhoršovalo nebo kdybys měl nějaké vedlejší účinky, tak se hned zastav, abychom upravili dávkování. Však tobě to nemusím vysvětlovat, ne?“

„Ne, to nemusíš, ale fakt myslíš, že je to nutný? I s tou neschopenkou?“

„Nemyslím, že je to něco vážného, ale nepodceňoval bych to. On ani syndrom vyhoření není žádná legrace. Rozhodně si potřebuješ odpočnout a vyčistit hlavu. Jsi minimálně pořádně přetaženej.“

Odcházel jsem tedy z kolegovy ordinace s dvoutýdenní neschopenkou, krabičkou antipsychotik a nejasnou odpovědí ohledně svého duševního zdraví.

„Dobrý den, doktore.“

„Dobrý den, padre,“ odpověděl jsem s nehraným úsměvem. Byl to nemocniční kaplan otec Ludvík. Měl jsem ho rád. Ne snad pro jeho duchovní službu, která neznaboha jako mě uváděla spíše do rozpaků, ale proto, že byl jiný než všichni ostatní na klinice. Místy, kde jsme se my snažili vytyčit a udržet hranici mezi šílenstvím a zdravým rozumem, on procházel bezstarostně tam a zpět, jak, by si ani nevšiml barikády, kterou překračoval. Jakoby měl oboustranné vízum. Hranice mezi zdravým rozumem a bláznovstvím pro něj nebyla důležitá. Pravděpodobně ji ani nevnímal. Jako kdyby to byl kastovní systém nějaké neznámé kultury. Pacienta v akutní manické fázi poslouchal se stejným zaujetím, jako staniční sestru, která si stěžovala na nezdárného syna.

„Vypadáte nějak sklesle,“ otázal se starostlivě otec Ludvík.

„Měl jsem dnes zvláštního pacienta, otče. Víte, měl jsem pocit, jako by přišel kvůli mně, ne kvůli sobě. Jen mi něco říct. Varovat mě a zase jít dál.“ Odpověděl jsem trochu neurčitě, protože se mi přeci jen nechtělo vyjevit celou zápletku.

„Takové varování občas nemusí být na škodu, ne.“ odpověděl mi kaplan, který s upřímností sobě vlastní ignoroval podstatu problému.

„Ale problém je v tom, že já začínám uvažovat o tom, zda na jeho bludech nemůže být něco pravdy. Chápete to? Vážně uvažuji o tom, co mi napovídal nemocný pacient.“

„Třeba to nebyl pacient. Co měl na sobě? Byl v šedém, že?“

„No…ano, měl na sobě nějaké šedé oblečení, přesně si to nevybavím, řekl bych, že košile a rifle. Vy ho znáte? Kdo to byl?“

„Neznám, ale to oni na sobě mívají,“

„Kdo, oni?“ podivil jsem se.

„Přece andělé strážní,“ odpověděl mi se samozřejmým úsměvem otec Ludvík.

 „Víte co, otče,“ vrátil jsem se opět do své skeptické role. „Stavte se někdy ke mně, udělám vám krátké vyšetření. Mám podezření, že jste tu něco chytil,“ rýpnul jsem si.

„Stavím, stavím, ale až se mi přijdete vyzpovídat,“ vrátil mi to s úsměvem.

Šli jsme si každý po svém a já mu trochu záviděl, že vůbec nemusí řešit, kdo je a kdo není blázen.

***

Na rohu Dvořákové jsem se zarazil. Cesta domů by vedla rovně, když však zabočím vlevo, bude to tak deset minut chůze na Radeckého. Deset minut chůze by mohlo stačit, k tomu abych udělal přítrž svým pochybnostem. Abych se zbavil výčitek. Buď začnu věřit bludům svých pacientů, nebo půjdu domů a vezmu si prášek.

V kapse mi pípl mobil: „V sedm v Ambře“. Hlásila lakonická zpráva, že kluci z volejbalu jdou dnes na pivo. Když jsem schovával telefon do kapsy, narazil jsem rukou na krabičku Zyprexy. Vytáhl jsem ji, abych si ověřil kontraindikaci. Stálo na ní: „Během léčby přípravkem ZYPREXA byste neměli pít žádný alkohol.“ Je tedy rozhodnuto. Pokud si chci dát večer pivo. Musím své výčitky zahnat bez prášků.

***

Uběhlo pár měsíců a já jsem seděl ve své pracovně na klinice. Byl jsem tu naposled, abych si sbalil věci. Když najednou zjistíte, že máte skoro dospívajícího syna, je třeba toho hodně dohánět. Rozhodl jsem se tedy opustit kliniku a věnovat se jen své soukromé praxi. Sedl jsem si na židli, kde vždy se dávali moji pacienti.

„Tak tahle se asi dívali na mou pracovnu,“ pomyslel jsem si a rozhlédl se kolem sebe ve snaze představit si, jak tato místnost může působit na člověka, který je tu poprvé. Bloudil jsem očima po stěnách. Byly tam nějaké diplomy a certifikáty a pár fotek z akademických akcí. Zvolna mi to začalo docházet. Ty stěny mlčky vyprávěly můj životní příběh. Téměř každý rámeček nesl nějaké datum. Támhle byla fotka z Janiny promoce v roce 2002, kousek dál certifikát o atestační stáži na klinice v Bernu v letech 2002 až 2006. Z těch stěn se dalo vyčíst mnohé. To že, dvojce na fotografii z promoce má k sobě trochu blíže než šťastně promovaná studentka a její spokojený školitel, bylo zjevné. Datumy se také daly rozeznat.

Huboval jsem si, že mi to nedošlo dřív. Vždyť ten Gabriel Schutz, který tu seděl před pár měsíci, jako tajemný zvěstovatel vlastně neudělal nic jiného, než že si mé personálie spojil dohromady se svobodnou matkou, která náhodou žila v jeho sousedství a kterou poznal na fotografii a s neomylnou logikou šílenců vydedukoval, že se kluk musel narodit v době, kdy já jsem pobýval na stáži v zahraničí. S jistotou blázna mi pak vše suše oznámil.

„Dobrý den, otče,“ začal jsem nesměle.

„Dobrý den, pane doktore.“

„Já jsem se vás přišel na něco zeptat.“

„A já se lekl, že jdete k té zpovědi a já budu muset na vyšetření,“ zavtipkoval otec Ludvík.

„Ne, nebojte, já tu stejně končím, ale chtěl jsem se vás zeptat na toho pacienta, co jsem se o něm s vámi posledně bavil. Víte, já už jsem přišel na to, jak o mně ten mládenec mohl vědět některé osobní informace. Takže mohu sám sebe uklidnit a znovu si být jistý svým duševním zdravím, jen bych potřeboval vědět jednu věc. Jak jste přišel na to, co měl ten člověk na sobě oblečené. Vím, že jste se mě hned ptal, jestli nebyl v šedém? To jste jenom tak zkusil, že? Nebo jste ho ten den předtím viděl? Potřeboval bych si v tom udělat jasno. Je to poslední kousek skládačky, který mi chybí. To už ti vaši andělé nechodí v bílém?“ zeptal jsem se s trochou ironie v hlase

„No právě že nechodí. Je to zajímavé že.“ odpověděl otec Ludvík, který si vůbec nepovšiml, že si ho dobírám.

„Andělé strážní chodí v šedém,“ prohlásil.

„Nepřišel jsem na to sám, to ne. Slyšel jsem to od otce spirituála, když jsem byl v semináři."

„To vás jako učil, že anděl strážný se pozná podle šedé košile a šedých kalhot?“ tázal jsem se nedůvěřivě.

„Ne, ale on před tím zastával úřad exorcisty, a tak lidé se mu tedy svěřovali s různými neobvyklými případy. Prý když se jednalo o to, že byl někdo nevysvětlitelně zachráněn nebo varován, pak býval aktérem muž v šedém oblečení. Já tomu tehdy, když nám to říkal, nepřikládal velkou váhu, ale pak jsem měl podobný zážitek.“

„Vy jste viděl svého strážného anděla?“

„Nejsem si jistý. Byl jsem jednou s partou ministrantů na letním vandru na Vysočině. Chodili jsme jen tak s batohem a přespávali pod širákem. Pod Devíti skalami jsme navečer objevili příjemný seník. Byla to možnost, jak strávit noc v suchu i kdyby začalo pršet. Začali jsme si tedy chystat spaní v seníku. Najednou se ozvalo: ››Tak to bude pokuta dva tisíce!‹‹. Otočil jsem se, abych se podíval zda, je to hajný, ale hned když jsem toho člověka uviděl, bylo jasné, že není úřední osoba a že tu pokutu myslel jen jako vtip. Dal se s námi do řeči a vysvětlil nám, že se v okolí vyskytuje tularémie, kterou prý přenáší myši. No, a že v takovém seníku by jich mohlo být celkem dost a že by nám tedy radil spát pod širým nebem. Poděkovali jsme mu, rozloučili se a muž odkráčel. Přiznám se, že až za pár dní. Když už jsme byli z Vysočiny doma, jsem začal přemýšlet nad tím, kde se tam ten člověk vzal. Víte, nevypadal jako zpozdilý turista. Neměl vůbec batoh ani turistické boty. Ani neměl košík na houby nebo něco, co by vysvětlovalo jeho přítomnost těsně před setměním uprostřed lesa. Byl oblečený, jako by šel třeba z práce, tak nějak nevýrazně. V šedém…“ Otec Ludvík se odmlčel.

„Takže to podle vás byl anděl? To není moc robustní vysvětlení,“ neodpustil jsem si skepticismus. „Vy se s tím možná můžete spokojit, ale já? Já jsem vědec.“

„Jistě mohl to být člověk, ale pak nevím, co by tam dělal. Taková náhoda přeci také není moc robustní. Kdyby to byl anděl, pak by bylo jasné, že tam byl kvůli nám. Vy jste vědec a možná by vám bylo bližší nějaké prosté byť nesmyslné vysvětlení, já ale hledám v událostech smysl.“ odpověděl trochu rozpačitě kněz.

Odcházel jsem s vědomím, že poslední kousek skládačky mi bude chybět.  Trochu mě to rozčilovalo a trochu jsem kaplanovi záviděl. On si mohl dovolit své vznešené fantazie, zatímco já jsem skládal své nudné skládačky. Zvlášť když mi teď bude stále jeden kousek chybět. Jedno totiž otci Ludvíkovi upřít nemůžu. Tu barvu prostě věděl.