SHLEDÁNÍ

V těchto chvílích si vždy vzpomenu na to, jak jeden moudrý člověk,který zasvětil svůj život autismu a jeho studiu, se snažil autismus připodobnit pro nás laiky. Je to podobné, jako kdybyste se z ničehonic ocitl třeba v Číně, sám, neznalý jazyka, prostředí, úplně zmatený...Hrozný pocit. Prostě opravdu mimozemšťan.

Hrnula jsem se ke křeslu, na kterém seděl, a snažila se k němu proniknout: ,, Ahoj Pavlíku, jak pak ses měl?“ Triko si rukama přidržoval přes hlavu. Velmi pevně. Opravdu nás nechtěl vidět. Ani se nepohnul, i když cítil, že se k němu blížím. Mluvila jsem na něj dál, ale při pohledu na jeho strnulost mi slova začala nějak zadrhávat. Na malinký okamžik mě v duchu pobavila moje naivita.. Proč jsem si myslela, že moment překvapení, když nás spatří stát ve dveřích, spustí jeho radostné přivítací ovace...? Vlastně nás ani nespatřil, jen nás slyšel. A to mu asi stačilo. A přitom, podle slov paní vychovatelky ještě před chvílí vykřikoval slova ,,maminka, tatínek, autíčko...“ Možná vůbec neví, co ta slova znamenají. Naprosto okázale nás ignoroval. Začal i poněkud rozladěně pohoukávat. ,,Pojď, převlékneme a pojedeme autíčkem domů.“ - vyzvala jsem ho. Velmi neochotně vstal a za mírně protivného houkání se nechával převléknout. Mezitím na nás dvě vychovatelky chrlily nějaké informace o tom, jak se na respitním pobytu měl. Mé vnímání bylo značně omezené. Snažila jsem se soustředit na převklékání syna a na to, aby se mu nálada aspoň nepatrně zlepšila. Pozorovala jsem každý jeho výraz, pohyb úst, tváře, očí...něco, čeho bych se mohla chytit, v čem by bylo možno vyčíst alespoň nepatrný náznak úsměvu. Marně. …,, v sobotu byl od rána dost hlučný, a když ho začala jedna klientka mlátit, rozzuřil se a začal jí to vracet“ - vysvětlovala mi paní vychovatelka a hned dodala, že to bylo ale dobře, protože dotyčná mlátí kdekoho, tak teď aspoň viděla na vlastní kůži, jaké to je. Dál se mi do uší hrnuly další a další události, kterým ale nebyla mým vnímáním poskytnuta dostatečná všímavost. Větší část mého já se přeci jen snažila vykřesat nějakou pozitivní reakci od syna, který byl už převlečen. Poděkovali jsme za péči, rozloučili se a odcházeli k autu. Celou cestu domů nám syn dával najevo svou nevoli nad naším počínáním. ,, Proč jste mi tuto udělali? Proč jste mě odšoupli na několik dní do úplně cizího prostředí? Nerozumím tomu. A vy teď ještě čekáte, že vám padnu okolo krku!? To snad ne! To si ještě nějakou chvíli odskáčete. To potrvá, než vám zase začnu věřit...“ - právě tohle mu asi běželo hlavou. Pět pudinků, jeden banánek v čokoládě a hodinová koupel ve vaně byla cena za mírné pousmání. Třeba bude ráno líp......

---