Idyla

IDYLA

Lidi jsou jako kytary. Navenek se zdají stejní, ale uvnitř má každý svůj vlastní tón. Hrají rozladěně, božsky, falešně, tiše nebo nahlas. Každopádně jsou jedinečný nástroj. A taky záleží na tom, jak se na ně hraje a jaké je kolem nich publikum.   

Když chodím po ulicích, poslouchám je. Všechny ty různé skladby a jednotlivé tóny. Je to jako obrovský koncert nebo tiché brnkání. A ne vždy to je pěkný poslech. Vlastně většinou to není moc pěkný poslech. Ale třeba mám až moc vyhraněný sluch.                         

Stojím na večerní Masarykově ulici v Brně. Hraju a zpívám. Do pouzdra na kytaru přijímám od kolemjdoucích odměnu, almužnu i nezájem za můj soukromý koncert. Je teplé září.                                                                                           

Takhle na večer, těsně před západem, připomíná ulice zvláštní koncertní pódium. Nebe tmavne a na obzoru slunce krvácí, jako reflektor těsně před výbuchem. V ulici je šero, jen okna a výlohy žlutě osvětlují lidi okolo. Ti pobíhají jako zmatení zpěváci sem a tam. V obličejích štěstí i smutek, ale převážně to jsou takové nicneříkající, mrtvé obličeje. Vzduch je těžký. Šum nohou, plášťů a šalin je hutný. A do toho se přidávají výkřiky, klaksony aut a hudební nástroje okolních umělců. Městská, brněnská opera.                                        

Postávám vedle výlohy jednoho knihkupectví, kousek od vystavených rockových desek a memoárů českých popových hvězd. Moje místo je tady, sem zapadám asi nejvíc. Netroufám si stát před kostely a katedrálami - tam hlídají většinou mrzáci s vyhublými psy nebo křesťanští agitátoři s výtiskem svatých brožurek. Štítím se postávat před kavárnami nebo fastfoody - ať je to místo pro žebráky a bezpáteřní studenty. A nestojím na žádném piedestalu jako noví, političtí řečníci kousek dál na Svoboďáku, protože se nepovažuju se za poloboha, ani Mesiáše. Mé místo je tady před obchodem, před výlohou. A jsem rád, že se vyjímám před tím sklem než za ním.       

Do pouzdra přistála padesátikoruna. Dvacetiletá bruneta v černém kabátě ladně hodila mincí a s upřeným pohledem před sebe zmizela v ulici. Poslechla si jen pár tónů, ale přesto si dala práci vytáhnout minci a dát mi jí. Nikdy jsem nechápal, co doopravdy vede lidi k tomu cokoliv dávat umělcům jako já. Lítost, zvýšení vlastního sebevědomí nebo opravdové uznání? To gesto je to taková drobnost, ale přitom to dokáže mnoho. Stejně jako se usmějete na ulici na neznámého člověka, nebo opravíte rozbitou hračku, vstanete z postele nebo že vůbec žijete. To jsou věci, co lidi nemusí dělat, ale dělají je. A já to nechápu. Možná proto chodím hrát sem, abych to zjistil.

V dnešní den ovšem tyhle maličkosti v podobě házení mincí kytaristům, lidé moc nedělají. Hodně pospíchají. Jsou více než obvykle nervózní a rozmrzelí. Nechtějí trávit na otevřené ulici moc času. Vzduch je až moc drsný. To bude buď přicházejícími předčasnými volbami, nebo koncem světa. Každopádně ve vzduchu něco visí.                                                                                                             

V těch okolních obličejích vidím pořád tu samou rádoby idylu. I s přicházející šancí změny, panuje kolem nudný stereotyp. Pachtění se do práce mezi slogany politických stran. Milenecké dvojice pod neony obchoďáků. Shon města a lidských duší. Něco v tom je falešné. V tom systému vidím chyby. Vidím přetvářku. Asi jsem divný, což mi řeklo už nemalé množství lidí. Jenže v té idyle města je něco falešného.                                                                                                  

„Má idyla je vylhaná jak Praha Karla Plicky,
lže požehnání pohana, byť znělo katolicky.
Tma v ubikacích bojarů a mraky nad Žižkovem,
a gauner vzdychá po jaru a vraždí ducha slovem.

Rum do odlivky s valiem a dojati až k pláči,
jsme šťastni, když si nalijem, a jedno, kdo nám stáčí.
Sbor ropuch zpívá rekviem, jsme s nimi na prameni,
ač se lží ještě nežijem, jsme s pravdou rozvedeni.“

Do pouzdra přistávají dvě pětky. Chlap s obrovskými kruhy pod očima se jako jediný zaposlouchal a dal mi za pravdu. Jsem rád, ale po dohrání musím kytaru sbalit. Nějak mě začíná tlačit lebka na mozek. Opět. Už nechci hrát. Zase myslím na tátu, na své milostné vztahy, na rozporuplné kamarády, na falešné ženské, na slovní poluce politiků a život bez smyslu. Já, muzikant, co bydlí v panelákovém bytě s matkou, obléká se jak somrák, vydělává si, jak to jde a nedokázal ani vystudovat vysokou školu.                                                

Atmosféra ulice mě sráží na kolena. Možná je to tím, že se svým hudebním projevem příliš neliším od stranických citátů kousek na náměstí. Taky totiž chci něco důležitého říci, když kolem prochází tolik posluchačů. Ale nikdo neposlouchá. Nebo nerozumí. Nebo nikdo nechce poslouchat a ani rozumět. Všechno mě to tlačí dolů. Musím jít pryč.                                                                                

Cesta na autobus na Českou se skládá z hesel. ANO, BUDE LÍP. TOTÁLNÍ výprodej obuvi. Společně vstříc světlým zítřkům. PROSADÍME DOBŘE FUNGUJÍCÍ STÁT. Firma v likvidaci. Zleva nebo zprava, shůry nebo zespod, všude na mě útočí slova. Jakoby z nich bylo postavené celé město. Slogany jsou jako písničky - chytře vymyšlené, krátké a úderné, za srdce beroucí. ABY SE ZA NÁS NAŠE DĚTI NESTYDĚLY. Slevy na hudební nosiče: Neckář, Kryl, Novák, Matuška. DÁME LIDEM PRÁCI - UŽ JSME TO DOKÁZALI. Svobodu pro poctivě pracující občany. Dobré pojištění - spokojená rodina.                                                                                             

Stačilo by poslouchat všechna hesla kolem a člověk by podle nich měl mít zcela spokojený život plný peněz a zdraví. Jenže pak se zas podívám na lidi, na ty kráčející kytary všude kolem mě. A vidím to zcela jasně. Buď ta hesla nefungují, nebo se jimi lidi neřídí.           

Zrak se mi mlží. Světla blednou a slunce zašlo. Hlava pořád bolí. Kytara, jež je jindy jako pírko, mě táhne k zemi. Nebo bych to neměl svádět na kytaru. Spíš mysl plná rodiny, problémů a otázek je problém.                                                    

Říká se, že každý obyčejný člověk si párkrát za život prožije existenční krizi. Umělci si takovou krizi prý prožijí párkrát do týdne. Podle všeho jsem tedy umělec. Je teprve středa a já už trpím čtvrtou krizí. A to jsem se nikdy za umělce nepovažoval, spíš za člověka, kterému byl do ruky dán nástroj s cílem na něj hrát a něco sdělit lidem. Tím jsem se vždy řídil. Sám. Jenže teď je můj pomyslný kříž těžký až moc.                                                                                                                  

Mamka mi nemůže pomoc, má svých starostí dost a už se mi sama napomáhala hodně. Kamarádi se taky koušou světem, jak můžou, tak proč jim dávat další zátěž. Děda s babičkou již jenom čekají na cestu na druhý břeh, a já se nebudu chovat sobecky. Má milovaná, nerozhodná Pavla mi nepomůže. Ani malá roztržitá Majda nebude mojí záchranou. Ani můj opatrovník a rádce Michal. Zachránci pro mě nebudou ani Babiš se Sobotkou a knížetem, i když to na svých plakátech slibují. A dávno mi nepomůže ani táta                               

Ne, nelituju se a nestěžuju si. Anebo možná trochu, ale prostě říkám, co mám na srdci. Rodiče mě tak vychovali. A mám po nich i takovou povahu. Upřímnou. S tím mám docela problém v dnešní době. Celkem rychle jsem za svých čtyřiadvacet let života zjistil, že mnohem víc než lež, nemají lidi rádi pravdu. Bohužel u mě se většinou lži nedočkají. Ani žádné přetvářky. Věřím v upřímnost a přirozenost každého člověka. Stejně jaká je přirozenost dřeva, z něhož je udělaná moje kytara.                                                         

Přijíždí autobus. Zjišťuju, že jsem si nekoupil lístek, tak beru svůj výdělek z pouzdra a kupuju si u autobusáka.                                     

„Až na konečnou?“ ptá se mě a zívá u toho. Bude mít dlouhou šichtu.     

„Jo, jo. Až na konečnou. Až na samý konec.“