Řidič je blázen, vědomí je svině

Na zastávce stály desítky lidí čekající na tramvaj. Pomocí lehké parametrické rovnice jsem zjistila, že šance dostat se do tramvaje se blíží nule. Nikam jsem nespěchala, ale usoudila jsem, že čekat na další tramvaj by stejně nemělo smysl.

Použila jsem tedy osvědčený postup. Přešla jsem na druhou stranu silnice a vrátila se zpátky, přímo do první řady čekajících. Zvedající se vlnu nevole jsem ignorovala. Normálně bych začala diskutovat, ale můj ochraptělý hlas by dnes neměl potřebnou autoritu.

Tramvaj se blíží a mumraj utichá. Všichni se snaží zaostřit na její číslo. Ti, kteří se dočkali správné tramvaje, spokojeně mručí, ale lidé, jimž se tento spoj nehodí, příliš nadšeni nejsou. Zvláště pak ti v prvních nastupovacích liniích. Já samozřejmě mezi nimi.

Začínám tušit, že dostat se do tramvaje nebude žádný problém. A skutečně. Dav za mnou mi ochotně pomáhá. Škoda jen, že do špatné.

No, nevadí. Blesku rychle si v hlavě sestavím několik alternativních způsobů, jimiž se dostanu na místo určení i tímto spojem. Stačí jenom včas vystoupit.

Ale to už mě vlna odnáší dál do tramvaje. Končím úplně vzadu s jednou tváří přitisknutou na studené okénko a druhou zabořenou do kožichu jakéhosi pána, jenž mě převyšuje o dobrého půl metru. Svoji pozici však považuji za celkem výhodnou. V tramvaji jsou totiž vyšší skoro všichni a kdybych se ocitla někde uprostřed, neměla bych možnost sledovat, kde se právě s tramvají nacházíme a kde mám tudíž vystoupit.

Poslední lidé popírají nestlačitelnost pevné hmoty a rozjíždíme se. Skutečnost, že některé dveře zůstávají otevřeny, nikoho nevzrušuje. Náš řidič bude asi velice rozšafný člověk.

Podle různých výkřiků se dá poznat, že někdo vypadnul. Něco mi říká, že bych jim měla spíš závidět, ale následující skřípění a duté rány mě zatím přesvědčují o opaku. Když už nic jiného, aspoň je tu víc místa.

Tramvaj se řítí od zastávky k zastávce a okamžik mého vystoupení se blíží. Je na čase začít se propracovávat ke dveřím.V okamžiku, kdy tramvaj zastavuje v mé zastávce, je výsledem veškerého snažení naprosté vyčerpání a 6 milimetrů, o které se mi podařilo posunout levou nohu.

Nijak mě to nevyvádí z míry. Jsem zvyklá na ledacos a tak je mi jasné, že prostě počkám až se tramvaj částečně vyprázdní. Někde ti lidé přece vystoupit musí.

Bohužel to však nebude tak lehké, neboť dveře se konečně zavřely a pro změnu se zase neotvírají. V dané situaci se nedá dělat nic jiného, než čekat. Soustředím se tedy na lidi kolem a sleduji jejich hovory. Zaujme mě hlas patřící starší paní, která vykládá své kamarádce, že jede do nemocnice na dialýzu. Dneska se prý opozdila a stíhá to jen tak tak.

Řidič usoudil, že je zbytečné zastavovat v zastávkách, takže cesta teď ubíhá ještě rychleji.

Najednou jsme na konečné. Jenže mi tu jaksi něco nesedí. Zamyslím se, co by to tak mohlo být, a po chvíli usilovného přemýšlení mi to dochází. Tady se mělo přeci zastavit a řidič nás měl dostat ven. Skutečnost je však taková, že jen mírně přibrzdil a vesele se vydává na zpáteční cestu. Lidé začínají být poněkud znepokojeni, protože tohle už je skutečně neobvyklé. Jedna paní, patrně slabší povahy, začíná ječet a my ostatní se k ní ochotně přidáváme.

Po čtvrt hodině to ale vzdávají i ti nejvytrvalejší.

Někdo sténá. Asi paní, co jela na dialýzu. Všichni se teď zabývají sami sebou a já si uvědomuji několik znepokojivých pocitů. Je mi horko a mám hlad a žízeň. Navíc bych si nutně potřebovala odskočit.

Na okolních tvářích vidím, že podobnými pocity se zabývají i ostatní.

Paní s dialýzou stále sténá. Upadáme do letargie, ze které nás vytrhují sirény. Zašilhám ven a vidím několik policejních aut, která doprovázejí naši tramvaj. Řidič asi nezastavuje už ani na semaforech. Modlím se, aby někoho napadlo vypnout přívod elektřiny a snažím se slíznout kapičku zkondenzované páry na okýnku. Vědomí, že mám v tašce celou lahvičku fyziologického roztoku na kontaktní čočky, mi působí nesnesitelná muka. Taška je totiž slisovaná mezi okolními cestujícími a všechny pokusy, cokoliv z ní vytáhnout, končí nezdarem.

Žízeň je stále nesnesitelnější a podle vzrůstajícího zápachu, usuzuji, že lidé si s některými potřebami přestávají dělat starosti.

Paní s dialýzou už není slyšet.

Pojímám podezření, že moje vědomí se chystá zbaběle dezertovat a po chvíli se ukazuje, že jsem měla pravdu. Ta svině mě skutečně opouští.

V posledních okamžicích vědomí se tramvaj v plné rychlosti zakymácí, nakloní a padá na bok. Ještě mi bleskne hlavou: „Konečně jsme vykolejili!“.

Je to skoro měsíc, co jsem tady v ústavu. Cítím se už zase dobře a uvažuju o tom, že požádám o propuštění.