Cyklická žena

Cyklická žena

Fáze první

„Nesahej na mě,“ varovně procedím mezi zuby a ruka, která se mi snažila stisknout bok se zastaví uprostřed pohybu.

„Nevěděl jsem, že už jsi to dostala,“ ozve se z ticha peřin nalevo ode mě.

„Nedostala.“ Ticho. Ruka už je zase zpátky na své polovině postele. Protáčím oči a vzdychám. Čekám naštěstí jen pár chvil, než slyším pravidelné oddechování. Vykradu se z postele, i když vím, že manžela bych vzbudila snad jen v případě, že bych mu činely třískala přímo u hlavy a to ještě dostatečně dlouho. Pivo na něj má uspávací účinek a dneska neměl jen jedno.

Dřevěná podlaha pod mými kroky skřípe a vrže a to mi nedělá vůbec dobře, holení naberu křeslo a vzápětí mě napadá asi tak milion sprostých slov, když se mi bolestí stáhne obličej, jak šlápnu na figurku z lega. Nenávidím lego.

Kontrolka lednice přede mnou zeleně září, je to můj styčný bod. Slibuje úlevu i dobrou náladu zároveň. Usmívám se, když konečně první lžička jahodové marmelády zchladí mou vzteklou hlavu. A následně kakaový pudink, kousek salámu, čtvrt balíčku parmezánu na zítřejší špagety, zapité kofolou, zajedené pribiňákem… Plna výčitek a vzteku padám do postele a slibuji si, že zítra musím cvičit minimálně o půl hodiny déle, nebo to jít alespoň vyběhat do lesa.

Fáze druhá

„Dneska nevečeříme, miláčku?“ rádoby milým tónem se mě naoko zeptá. V hlavě mám černo, v uších hučení a pokud se pohnu, zblázním se bolestí. Jak po mě může chtít, abych si ještě hrála na kuchařku? Před půl hodinou jsem si našla v posteli právě tu jedinou možnou polohu, ve které hodlám strávit následující dva dny křečí.

„Dej mi pokoj,“ hlesnu a dodám, „párky jsou v ledničce!“ Nahřívací láhev mi milosrdně hřeje podbřišek, ale nestačí to, potřebovala bych ještě jednu na záda. Mezi hekáním a útrpným funěním zašeptám, když se mu podaří zahnat děti do postele: „Zlatí, mě je ti tak zle, věříš mi to?“ Nevím, zda mi to věří, každopádně mi to nežere, bere z ledničky lahváče a jde na terasu. Kde je politování, pohlazení, objetí? Mám chuť spustit vodopád slz a pořádně se politovat. Místo toho se jen zachumlám do peřiny a snažím se nevnímat svoje tělo od pasu dolů. Kdo to s ním má vydržet, s alkoholikem? Hned zítra si musím vygůglit, jak se dává žádost o rozvod.

Fáze třetí

„Já mám prostě úžasnou ženu!“ rozplývá se. Vlasy má zase přerostlé, rozčepýřené a nad čelem se mu mezi nimi rýsuje lebka. Ještě mu není pětatřicet a už plešatí? Ne. Vzdychnu. S tácem pokrájeného štrůdlu z letošních jablek prokličkuji mezi hosty a nabízím. Něco už mám upito a bublinky mi snadno stoupají do tváří i do hlavy. Manžel stojí u grilu a hraje si s masem. Cítí se jako velký šéfkuchař, když jsem to vše připravila. Maso očistila od těch bílých hnusů, naporcovala, naložila do marinády, přinesla mu na tácech vše až ke grilu včetně mašlovačky a obraceček. Zase ta hořká slina. V nedalekém stanu se na jeho stěnách honí dvě kulatá světýlka, děti ještě nespí. Ale dnes mi to nevadí. Zítra je sobota a nemusí do školy.

Něco lupne a zasyčí. Další pivo. Popadnu mu lahev z ruky, až se na mě překvapeně podívá. Na tohle nemám, to musím zapít. Dopadám na pohovku na jediné volné těsné místo mezi dvěma našimi sousedy. Jeden už poslal ženu domů, neb jemu se ještě spát nechtělo a druhý má manželku na návštěvě u rodičů. Nevypiju ještě ani půlku lahve a už cítím, že mě jeden z nich zajel ukazovákem za lem kalhot a jezdí mi po holé kůži sem a tam. Alkohol mi dodal kuráž a místo abych ho vyhlásila, se mu zpříma podívám do očí. Kupodivu ho to vůbec nerozhodí , a tak se mlčky měříme pohledem.

Spím, když se něco zhroutí vedle mě do postele. Smrdí jak pátá cenová a mě dá hodně práce ho nevyhodit do obýváku na gauč. Jsem hodná žena, tak vstávám, jdu do koupelny, abych mu přinesla kýbl, kdyby náhodou. „Sakra,“ syčím. Zase to posraný lego!

Můj počin ho tak rozněžní, že se na mě převalí a pusu mi zacpe mrtvým jazykem. Jen to ne! Snažím se ho ze sebe setřást, ale spíš ho to ještě víc povzbudí. Přesune se  hlavou mezi má stehna a vyhrne noční košilku. Myslím na souseda.

Fáze čtvrtá

„Jdu si zaběhat,“ volám do pracovních zvuků zahrady. Štípe dřevo. Děti lezou po vyrovnaných kládách a šermují klacky. Radši dělám, že je nevidím.

„Užij si to!“ s heknutím pouští sekeru s naseknutým kusem dřeva zvysoka na špalek. Jak tam tak rozkročený stojí  jen v pracovních montérkách bez trička, všímám si, že je pořád pěkně stavěný a pevný. Rychle zaženu tyhle čuněčí myšlenky zpátky.

„Jdu si zaběhat.“ Odesílám z mobilu zprávu na neuložené číslo. Sluchátka do uší, mobil do pouzdra nad loket. Zlehka se protáhnu a už za sebou zavírám branku a vyklusávám k lesu. Uběhnu sotva kilometr, když zaslechnu motor blížícího se Stadionu. Zpomalím do chůze a za jeho brždění si protahuju stehna. Sedím si na patě levé nohy a pravou mám protaženou, opřenou patou o zem. V lese je ticho a Stadion přestal bublat.

„Žádný telefonáty, žádný zprávy, žádný maily. To jsou moje podmínky. Běhám každý den mezi šestou a sedmou.“

„Žádný kecy o podmínkách!“ temně zavrčí, když mi zajede dvěma prsty do výstřihu a přitáhne si mě k sobě. Je z něj cítit olej a pivo. Pohotově klekám, abych mu rozepla přesku pásku a stáhla mu kalhoty, hrubě mě popadne za vlasy a tlačí mě obličejem do rozkroku. Jsem poslušná žena, vím, co se ode mě chce.

„Jsi dneska běžela delší trasu, že?“ vítá mě manžel. Jsem zpocená, rudá a přes knedlík v krku nemůžu skoro mluvit: „Maraton. Skoro.“

„Chmm, tak to budeš unavená i večer,“ vzdychne směrem k dílně, ani se neotočí. Ze špalku zdvihne otevřenou lahev a mocně upije.

Ráno mě budí nezvyklé tíživé ticho. To jsou výčitky. Nejraději bych se propleskla. Manžel se pod dekou zavrtí a otáčí se na bok směrem ke mně. Asi potřebuju obejmout. Zdvihám mu ruku a vpasuju se mu do náručí. Spí jen v boxerkách a dotyk jeho kůže vyhání trému z mého žaludku. Jeho penis záhy zjišťuje, co že se to objevilo tak nadosah a budí svého majitele. Chytá mě zezadu za bok a na nic nečeká.

Fáze první

Stadion ruší každodenní podvečerní klid. Občas se přistihnu, jak bloudím očima po sousedově plotu.

„Co ten blb zase vyvádí?“ zvedá hlavu k lesu manžel, čistí synovi řetěz od kola, a ten ho přitom zaujatě pozoruje, aby na tátovo pokývnutí jen přiblížil olejničku a kápl zkušeně tam, kam mu ukáže. Já jen krčím rameny a dál věším vyprané prádlo na šňůru.

„Vyčistíme kolo i mamince?“ ptá se muž a synové hbitě pokyvují. „Díky,“ hlesnu a radši bych tam nebyla.

Fáze druhá

Líbá mě na krk a tiskne se ke mně klínem. Palcem přejíždí přes bradavku, až s sebou cuknu, zasyčím: „Au!“ a zakryju si dlaní přecitlivělé prso. Pak mu polibek oplácím a líbám ho na pusu. Zase chutná po pivu.

„Jsem myslel, že mě odmítneš. Nemělas to dostat?“

Zarazím se. „Měla.“