Keine zukunft, bábo

Bylo přesně 03:23, když se Š. posadil na posteli. Ze spánku ho vyrušilo stále se opakující spojení, které se mu zjevovalo ve snu.

2BX.

2BX.

2BX.

Pořád dokola. Š. si promnul oči a napil se vody, kterou měl ve sklenici na nočním stolku. Podíval se z okna paneláku na sídlišti v Hodoníně, pohladil spící ženu a ulehl zpět vedle ní. Sotva položil hlavu na polštář, usnul.

***

Jaroslav vejde do herny svítící modrými neony do dálky jako maják, který dává gamblerům jasně najevo, ve kterém přístavu mají zakotvit. Jaroslav není gambler. Nebo možná je. Nebo je mu to jedno. Prostě přijde, zasune dvě kila do bedny, která je spolkne a za odměnu roztočí třešně. Je empatický. Cítí, že nakrmit potřebuje i támhleta ruleta a… A pak se na to vykašle, protože peněženka je skoro prázdná a kapsy už také ukrývají jen pár drobných.

Sedne si k baru a poručí si vodku. Jednu, druhou, třetí…Tolik, na kolik mu ještě zbývá.

 - Ty seš Arnošt, že? promluví na muže, který mu panáky nalévá a občas nalévá i sebe.

Neodpoví.

- Čumíš na mě celý večer a pak ani nezabučíš?

Opět nic.

- Když už seš takhle ukecanej… Něco ti povím. A je mi celkem jedno, jestli budeš poslouchat nebo si myslet o prdeli. Na to sem zvyklej. Znal si ty starý, co bydleli tadydlenc vedle herny?

Barman čistí utěrkou opláchnutý sklenice, ze kterých pak Jaroslav hltá potoky vodky. Přikývne, jakože jo. A myslí si o prdeli.

- Já je znal skoro odmala. Ten starej umřel na raka. Šlo to s ním celkem rychle: diagnóza, chemo, funebráci. Já jsem ale přesvědčenej, že největší podíl na jeho smrti měla ta jeho.

Pořád na něj řvala, že je neschopný…

…že nikdy nedokázal vydělat pořádný prachy.

...že s ním ztratila celej život.

…že stojí za hovno ve všem včetně postele, takže musela chodit jinam.

…že až bude jednou vdova, bude jí to úplně jedno, protože… A vždycky si dosadila něco, co jí právě napadlo. Většinou jí to napadlo hodně nahlas, takže o tom věděla celá ulice.

- Neměli děti a jedinou jeho radostí byla stará škodovka, kterou koupili někdy v třiaosmdesátým. Oranžová Schade stála na parkovišti téměř vždy na stejným místě. Ať si šel ráno, odpoledne, večer a pak zase ráno z tahu, byla tam. Když nemohl spát, chodil ji opečovávat. Šudlil ji zevnitř i z venku. Ona to auto nenáviděla. Byla to baba nepříjemná už od pohledu. Pozdravil si ji a jediný, čeho si se dočkal, bylo zabručení, jaký vyluzují starý medvědice, když o ni samci ztratili zájem.

***

Sakra! Tohle snad už není možný. Co to má znamenat? Š. byl vzteklý, protože z práce přišel chvíli před půlnocí a už je zase vzhůru. Ten sen! Pořád a pořád. 2BX. Přemýšlel, jestli je to z nějakýho filmu nebo písničky. Čas od času se mu stávalo, že se mu nějaká melodie zaryla do hlavy a ne a ne ji odtud dostat. 2BX ale nic není. A pokud je, pak o tom neví. Bylo zase 03:23, když Š. dal nohu z postele a nazul bačkoru. Šel do kuchyně, kde na stole zůstal stát hrnek s čajem. Asi po dceři. Dopil ho, i když mátový čaj opravdu nemusí. Nechutnal mu ani teď. Zašklebil se. Když se vrátil do postele, nový den měl za sebou už více než tři a půl hodiny. Na věšáku visela bílá čepice.

***

Jaroslav dopil skleničku, ale domů se mu nechtělo. Ostatně, co tam? Prázdný místnosti, prázdná lednice, prázdná postel… Jen plakáty holek, co by se klidně mohly pokoušet o titul miss duben. Pěkný holky, vyspělý. Jenže neživý. A tak vyprávěl dál.

- Víš, kdy jsem toho starýho viděl naposledy? Pár dnů předtím, než eksnul. Pamatuju si, že byl sice podzim, ale svítilo slunce. Fakt. Pamatuju si to, protože tehdy to auto nejen leštil, ale dokonce s ním odjel. Asi jen kousek, za okamžik byl totiž zpátky. Když vystoupil, obešel ho kolem dokola a něco brumlal. Stál jsem kousek dál a hulil jednu cigaretu za druhou, páč mě ten den vyhodili z práce, kreténi.

- Ptal jsem se ho, jak se má. Mávl rukou a než stačil něco říct, byla v okně ta jeho a zase cosi křičela. Už ani nevím co. Přiznám se, že mě to ani nezajímalo. Blbý kecy jedný krávy, kdo by na to byl zvědavej. Že ale něco mumlal, vím určitě. Jako by si s tím autem povídal, něco mu šeptal nebo co… To je jedno.

V herně kromě něj sedí jen pár dalších lidí.

Sedí na židlích a hledí před sebe.

Do půllitru.

Nebo do automatu.

Nebo do blba.

Nebo nehledí, protože jim chlast zavírá oči.

Barman se otočí k rádiu, které je napojené na reprobedny po celé herně. Je po půlnoci a v rádiu už hrají jen pomalý cajdáky, který jen podporují tu ponurou atmosféru viditelnou v obličejích všech hostů. A to je špatně. Kdo má hernu, chce v ní veselo. Protože jen jakési oblouzení a touha bavit se dokáže z lidí vytáhnout peníze.

Tedy dokud se z toho nestane nemoc.

Nemocné i teprve čerstvě nakažené z letargie mezitím probírají řízné tóny kytary, basy a bicích.

- Znáš je? zeptá se Jaroslav barmana, který místo slov přikývne.

- Aequilibrium, pokračuje Jaroslav. Byl si na křtu novýho cédéčka? Tak byl? A neříkej, že jo, protože já vím, že ne. Bylo to na starý budvarce.

- Já tam byl.

- Já znám tu knajpu.

- Já vím, jaký to tam bylo.

- Divoký.

- A až do rána.

- Já tam byl, protože… Protože já nejsem jako ty. Já nejsem dokonalý vtip. Rozumíš? Tak rozumíš? Panebože. Hovno věšák, ty seš němý sluha. Tak to aspoň zesil.

Hernou se rozezněla píseň o společnosti vytvářející moderní otroky.

- Nalej mi ještě jednu. Víš, jak to celý dopadlo? Nevíš, viď? Tak poslouchej…

Když starej eksnul, první co udělala, bylo, že prodala auto. Fakt. Jasně, i dneska se dá škodovka prodat, byť zaplatíš nejrůznější ekologický daně a podobný kraviny.

To auto si vzal nějakej otroubek. Takový ten typ, co chodí venku v teplákách, tváří se jako Stalone v nejlepších letech, v jedný ruce drží cígo a v druhý vodítko, na jehož konci se stejně tváří pitbul nebo něco podobnýho. Já se v tom nevyznám. My měli rybičky. Dokud se jim teda nezakalila voda a nechcíply. Ale to je jedno.

Já teda nevím, ale už v den, kdy si bereš takovou babu za manželku, tak kein zukunft. Nebo jak dneska říkaj mladý: No future. A jak by řekli starý: žádná budoucnost. 

Ale to je zase jedno.

Ten otroubek mohl mít tak osmnáct. Soplák, co ti budu vykládat. Nejspíš jí dal pár stováků a odjel. Ona stejně nejraději jezdila na kole. Když se nad tím teď tak zamýšlím, má to logiku. Šlapka ke šlapce.

Sorry, no. Tak mi to ujelo. Já vím, že se sprostě mluvit nemá.

Se taky neposer.

K tý bábě… Vlastně ani nevím co s ní je, asi jsem už ožralej. Naposled jsem ji viděl, jak nasedla na to svý kolo a zmizela za prvním rohem. Pak jsem se odstěhoval. Není práce, nejsou prachy, není na činži. Víš, co jediný je? Dluh. A stěhování.  

***

Když se blížila pátá hodina odpolední, Š. vložil do úst poslední sousto míchaných vajíček, který mu ukvedlala žena. Zvedl se, nazul boty a s rozloučením odešel. Měl noční. Doufal, že bude poklidná, protože při té minulé se s parťákem pořádně nalítali. Z jednoho konce okresu na druhý. Nejhorší je to o víkendu, kdy se naplní diskotéky, kluby a bary. Tak jako se tisíce lidí v pátek večer převlékají do něčeho, v čem stráví hodiny v zakouřeném prostředí, převlékají se i duševně. Většinou také do zakouřeného, šedého a hovadského. Mizí zábrany, objevuje se odvaha. Odvaha naložit mozek do lihu a kamarády do auta. Nebo do něj sednout sám a pravým pedálem se vystřelit k dobrodružství s nejistým koncem. A někde tam v dáli se to všechno jednou potká.

***

Jaroslav vyjde ven, kde ho ovane vítr. Stejný přírodní element mu také několikrát zhatí zapálení cigarety. Nekuř, říkala mu vždycky máma.

Nekuř. Nechlastej. Chovej se slušně.

Mámina silná trojvěta. Jaroslav má trojky rád. Hlavně trojboj.

Pivo. Víno. Slivovice. Nebo vodka. Nebo rum. Nebo něco jinýho, co jde cítit špiritusem.

Mámina silná trojvěta se u Jaroslava zcela minula účinkem.

Kouří. Chlastá. A nechová se slušně.

Proto se také rozvedl. Kdepak, ve zdravým vztahu mohou být jen dva.

Chlap s ženskou.

Nebo chlap s chlastem.

Ale nikdy dohromady. Tahle trojka nefunguje, byť by si to Jaroslav sebevíc přál.

Jeho vztah se ženou byl jako oheň. On se ho dotkl a spálil se. Vlastní vinou. Kupodivu mu ale žár nevadí.

Zapálí si. Párkrát potáhne a než vykročí, nasadí si sluchátka spojená s mp3 přehrávačem. Je mu dobře.

***

Poklidná služba vzala za své už po osmé hodině večerní. Byl únor, a přestože se dny zase pomalu prodlužovaly, pořád končily moc brzy na to, aby se po osmé hodině vyplácelo šlapat na kole podél rušné silnice. Natož křižovatky. Když Š. přijel k místu, kde se kříží cesta spojující Břeclav s Hodonínem a Lužice s Dolními Bojanovicemi, do dálky už blikal modrý maják sanitky. Lékařka se skláněla nad tělem starší ženy. Opodál stál mladík a opíral se o bok oranžové škodovky. Š. přišel k němu, aby se zeptal, co se stalo. Ještě než se mladý muž s více než promile alkoholu v krvi rozpovídal, Š. si opsal poznávací značku. S dotahem posledního čísla z hlavy sejmul bílou čepici a hleděl na záznam. To auto mělo značku 2BX 0323. O desítky metrů dál se válelo jízdní kolo, na kterém žena původně jela. Naposledy. Až později se Š. dozvěděl, že to auto původně patřilo jejímu zesnulému muži. Od té nehody se už po třetí hodině ranní neprobouzel. Spojení čísel a písmen si však zapamatoval navždy.

Pokud se o té nehodě někdy dozví Jaroslav, nejspíš řekne: Tak už žádná budoucnost, bábo. Keine zukunft. A ještě jednu vodku.