Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seÚkol
Autor
Fruhling
Hodit kamenem bylo snadné. Nervózní masa se dala do pohybu. Při druhém kameni se četníkova přilbice svezla na zem a hlasitě třeskla. Hlavně pušek se napřímily. Nebylo na co čekat. Salva ukrojila první řadu. Dav sebou cukl, pak se zastavil a jako tupé zvíře čekal na druhou ránu.
Kluk věděl, že na třetí hod se už nedostane. Pustil kámen, a zatímco ostatní muži zhypnotizováni výstřelem ztuhli na svých místech, začal ustupovat. Les zkamenělých těl nepředstavoval překážku.
Skrz žebřiňáky se prosmýkl na poslední chvíli. Pak se vozová hradba uzavřela a odřízla jej od zástupu lidí, kteří si zvykli vídat smrt v hlubinách, ale pod rozzářeným jarním nebem na ně působila jako babské zaříkávadlo.
Kluk na malou chvíli zahlédl několik dalších chlapců, ne starších než on sám, kterým se povedlo uniknout. Neznal je, ale z jejich nervózního ohlížení se dobře vyčetl, že jejich úkol byl společný. Pak se od radnice přihnalo jezdectvo. Napnutá těla koní splynula do hnědé plochy. Chlapci zmizeli.
Když se vydrápal na vyvýšeninu mezi sv. Josefem a důlní věží, plocha před úřední budovou byla téměř vylidněná. Dav se rozpadl na hloučky, mezi kterými těkal doktor se svými asistenty. Za nimi pobíhalo několik četníků, kteří odháněli příbuzné zraněných a padlých. Ostatní přenášeli mrtvé do stínu záchranné stanice. Těla ležela seřazená jako pytle s obilím. Z nedaleké stáje zněl neklidný hlomoz důlních koní. V olších šuměl vítr. Sklizeň končila.
Hospoda žhnula chlastem a žárem zpocených těl. Na parketu tančilo několik párů. Kurvy štěbetaly u společného stolu a vyzývavě pokukovaly po mužích, kteří si u uvaděčky kupovali lístky k tanci.
Verbíře našel hned – jediný stůl, u něhož bylo volno. Jako vyslanec cizí moci seděl u stolu nedotknutelný a zdánlivě povýšený nad okolní dění.
Bez vyzvání si k němu přisedl.
„Nepamatuju si, že bych tě na něco najímal,“ řekl verbíř.
„A já si nepamatuju, že bych měl pracovat zadarmo.“
Verbíř si ho změřil pohledem, pak se usmál a přes desku mu přisunul několik pomačkaných bankovek. Kluk si peníze strčil do kapsy, vstal od stolu a mezi lidskými těly se prodral k baru.
Zatímco popíjel, přidala se k němu droboučká prostitutka. Černé vlasy měla spletené do copu a mluvila s podivným přízvukem. Mezi jednotlivými větami se mu vždycky podívala do očí. Pochází prý z Haliče a do města přišla společně se svým bratrem. Rodiče pracují na statku. O panenství přišla ve dvanácti s čeledínem, kterého pak vyhnali. Neví, co se s ním stalo. K provozu statku bylo třeba tři tucty lidí a dům sedláka byl zděný na obě patra. Kluk chápal, že mu o sobě vypráví jen proto, že je to jediný příběh, který zná, a že ho patrně viděla přebírat peníze.
Alkohol příjemně otupoval a dívčin přízvuk zněl jako konejšivý nápěv staré balady.
Pak někdo řekl: „Tenhle ráno házel kameny,“ a jako tlapa obřího zvířete se před ním objevila cizí ruka. V okamžiku ho však přeskočila a vnořila se hlouběji mezi pijany u baru.
Když se znovu objevila, chvělo se v ní gumové tělo chlapce, jedno z těch, které ráno viděl unikat skrz vozovou hradbu. Skupina mužů se kolem chlapce nahrnula a jako hadrovou panenku ho odsunula k východu.
Malá prostitutka se usmála:
„Máš štěstí,“ a s pevností vesnického děvčete ho chytla za ruku.
Když vyšel z hospody, ještě ten dotyk cítil. Májová noc byla vlahá a voněla uhelným kouřem a šeříkem. Protější stranu ulice uzavírala hřbitovní zeď, za kterou se rýsovala evangelická kaple s farou. Tmavě modrá silueta byla vystřižená do nachové noci. Pod zdí ležel chlapec. Hrdlo rozevřené, jako by se jím vysoukal cizí tvor. Krev se rozlila do pravidelného kruhu, z nějž několik stop vedlo ke dveřím hospody.
Chlapcovy kapsy byly prázdné. Peníze zmizely. Boty nestály za řeč. Zbyla jen konkrétnost chladnoucího těla.
Na dveře fary bušil tak dlouho, dokud se v nich neobjevila rozespalá tvář starého muže. Kluk pokynul směrem k hospodě. Farář okamžitě pochopil a na malý okamžik zmizel ze světelného průzoru, aby se vzápětí vynořil na zápraží, v černém kabátu, pod kterým měl jen noční košili. Společně se vydali k hospodě.
Chlapec stále ležel pod zdí, naproti vstupu, kterým se potáceli ožralové dovnitř a ven. Tlumený zvuk harmoniky prosakoval na ulici.
„To je on?“ zeptal se kněz.
„Jo,“ stvrdil kluk chlapcovu existenci. Farář se podíval ke dveřím hospody:
„Budu muset sehnat nějaké chlapy.“
Kluk vytáhl několik bankovek:
„Myslím, že by ho neměla tahat banda ožralů.“
Farář nechal peníze zmizet v kapse kabátu a pokýval hlavou.
Tiskl se ke kamenné zdi, která i po několika staletích vyzařovala bytelný pocit bezpečí. Nic na tom nezměnilo, že se hrad už dávno změnil na nocležiště tuláků a haldžorů. Drobným průzorem vysoko v prostoru k němu pronikal oranžový žár města. Když do něj ponořil ruku, všiml si, že se mu prsty jemně chvějí. Ze spodních pater znělo několik opilých hlasů. Ráno se blížilo s neodkladností dalšího z nekonečné řady rozsudků. Někde zaplakalo dítě.
-
17 názorů
Překypuje to surovostí, samozřejmostí smrti, až z toho není dobřde. Ale takové to asi bylo. Je to přesvědčivě napsané.
Tip.
Líbilo se mi moc, i když moc povzbudivé čtení to není. Ale fajn, že hlavní hrdina přežil. Prozatím:-).*
Hele zase tak "samozrejme" mi to neprislo. Ani kdyz to ctu znovu, tak mi neni uplne jasne, ze neprohledava svoje kapsy. Ja totiz kdyz jdu z hospody, tak si kapsy prohledam a vetsinou nic nenajdu, tak jsem to asi vnimal jinak nez ty.
Mne prislo divne, ze kdyz jde z hospody, penize nema a o chvili pozdeji plati farari. Jinak plyne to celkem prijemne, ale s postavou jsem se nejak neztotoznil. Je mirne vzdalena.
Díky všem za čtením.
Zdendo, co se verbíře týče:
Lakrov má dobrý postřeh s tím válečným příběhem. Celou dobu jsem dumal, jak nazvat servismena uhlobarona... označení verbíř, jakkoliv zní archaicky, příjemně asociuje všechno kolem slov Marx, třídní boj atd.
Dobře se mi to četlo; dostatek napětí bez přílišné drastičnosti či vulgarismů. Oceňuji to postupné poodhalování jakéhosi povstaleckého či válečného příběhu, neseného vlastně jen drobnými obrázky, viděnými jako by jedněma (protagonistovýma) očima. Jediné, co mi chybí, je závěrečné objasnění (či aspoň naznačení) reálií, v nichž se ten příběh odehrával. Nebo odehrává? Mám totiž dojem, že se jedna o úryvek něčeho delšího. Tip.
Hodně uvěřitelně popsané. Cítím v tom tíhu a bezvýchodnost, zaujalo mě, jak (relativně) klidně tvůj hrdina vnímá přítomnost smrti kolem sebe. Prostě jako běžnou, všední záležitost. Taky mi silně utkvěl motiv těch bankovek, peněz, které neustále mění majitele a neustále jsou taky provázané s něčí smrtí.