Dvacetkrát na zdraví

Telefon... zvednu a  nadechuji se, že  se ohlásím. Kdepak - z druhé strany se ozvalo:  Hele, Jardo... řikals, že  pojedeš do nemocnice do té naší díry... co kdybysme dali nějakej chmel? co takhle ve čtyři Na Vidrholci?

To je celý on... Karel, kamarád... Nescházíme se bůhvíjak často, ale docela rádi a tak nám to takhle funguje už dvacet let. Jen s dochvilností přítele je to jaksi na levačku: řekne-li ve dvě, znamená to nejdřív v půl třetí. Počítal jsem s tím už i dnes, a místo Na Vidrholec jsem ve čtyři lezl tepřiva do ordinace a do hospody »Na Vidrholci« až po půl páté.  Karel nikde...  Sednu k nejbližšímu volnému stolu.  V zápětí dorazilo první pivo ohleduplně doprovázené hostinským. U vedlejšího stolu usedli dva chlapi - tak okolo třicítky. Svým zjevem by mohli zapadnout do filmu ze zlatohorečnatého Klondajku...

Nemusel jsem ani špicovat uši - nedělali si žádnou zábranu:  Zdravím, vy jste mi nějak povědomý... možu vědět... jste zdejší? zeptal se jeden druhého (možná to bylo opačně - co já vím, který byl první). Kdepak, odpověděl tázaný protějšek,  já su z Moravy.

Z Moravy, konstatoval s jásavým timbre první, já taky! Panno Nebeská - možu vám poručit slivovicu - to na tu Moravu? 

No - no -           tak ano... ale jen jednu!

Zaznělo dvojité »tož nazdraví«...

Poslechněte, že jsem tak smělej - odkud... z Moravy? Brňák?

Brňák? fuj ... ani náhodou.  Ze Vsetína...

Néééé... fakt?  - no já su taky ze Vsetína.  Tak to dáme ještě jednu trnkovicu na ten Vsetín, ne?

Dobře...          ale poslední... jo?

Dvojnásobné Nazdraví, dva záklony, dvě prázdné sklenky zpátky na stole.

Podívéte se - a kdepak vy v tom  našem Vsetíně to... jako - bydlíte?

No už tam nebydlím, ale bydlívali sme...  Pod Žamboškou...

Pane Bože - to není možnééé - Pod Žamboškou? - podívéme se - to je náhodička. Já taky ... ale taky už tam nebydlím... Tož to si tedy dáme ještě jednu borovičku na Žambošku... ne?

Jo, jasné - taková náhoda - to sa musí zapít... baže - však je to ta totálně poslední...!

Nazdraví...nazdraví...

Já jsem chodíval do školy Na rybníčku. Kam vy?

Ježkové oči... já...  Taky tam, taky tam... až sa mi ani věřiť nechce.  Tož na našu školičku... Krčmáři, dajte sem ještě dvě  halúzkové...

------------

Otevřely se dveře a vstoupil Karel.

Nazdar, Franto, pozdravil  hostinského, co je tu nového?

Celkem nic, Kadlíku, jen ten tvůj parťák už má třetí žejdlík a Bečvářovic dvojčata se tu zas ožírají...