Koupaliště II

Původní verzi povídky chyběl rámec, tak jsem se o něj pokusila - snad tentokrát povídka někam směřuje. Omezila jsem počet postav a snažila jsem se je lépe prokreslit. Budu vděčná za vaše názory.

Ten dům tam nestál odjakživa, ani to koupaliště ne. Ale lidem už ta scenérie natolik zevšedněla, že kolem chodili netečně, bez zájmu. Byla to nejhezčí parcela ve městě. Pozemek by stačil hned na několik rodinných domů se slušnou zahrádkou nebo alespoň nakrátko střiženým anglickým trávníkem. Místo toho si vítr pohrával pouze se stvoly luční trávy, čeřil vodní hladinu, a hladil zdrsnělé kmeny mohutných borovic a smrků. Na  vodní hladině se proháněly kachny, z povzdálí je sledovala volavka. Její křik nebyl nikterak vábný, ale pozorovat ji za ranního rozbřesku, jak pomalu a elegantně rozráží svýma pavoučíma nohama mělké břehy bazénu, to se nepoštěstilo každému.

„Tak kdy posekáme?“ děda se ptal toho dne už potřetí. „Mirko?“

„Myslím na to, tati. Zařídíme to, neměj strach.“

„Ale aby tam ta tráva zas moc nenarostla a maj přijít deště, vidělas..?

„Jo, dívala jsem se na předpověď,“ odsekla Mirka. Spolkla jedovatou slinu a nechala si pro sebe, že kdyby bylo jen na ní, že už je dávno posekáno, ale že s chlapem je těžká domluva. Petr jezdí jen na víkendy a i když se nezastaví, práce jako by přibývalo.

„Jdu zalít růže a podívám se, jestli už nerostou maliny,“ a byla pryč. Vždy byla úsečná, neměla na starého otce dost trpělivosti, zvlášť teď, když mu síly docházely a on si to nechtěl přiznat.

Starý pán zamžoural jejím směrem, ale už zahlédl jen rozmazanou postavu, hnědý lem šatů, které se  vlnily kolem úzkých boků a stehen. Soustředil se na ten pohyb, ale neposedný bod na jeho sítnici, černá díra, ve které mizely všechny kontury, pohltila i Mirčinu siluetu. Na chvíli zavřel oči, ale stále viděl kruh s rozostřenými hranami, jak tančí kolem jeho zorničky. Vztekle zamrkal a prudce vstal ze židle. Věděl, kde přijde na jiné myšlenky. Vydal se cestou, kterou znal nazpaměť. Minul ovce a slepičí výběh, zastavil se u meruňky v ovocném sadu a pohmatem zkoušel, jestli jsou plody zralé. Blížil se k náhonu a šátral po kovovém držadlu lávky. Z dálky slyšel kejhání kačen, jestlipak zase vyvedly mladé, každý rok se to tu hemží drobotinou, ale málokdy všechny přežijí.

Přešel lávku a zastavil se u pergoly. Její stěny pokrývaly nafialovělé hrozny, ty se opravdu letos vydařily. Zamyšleně přežvykoval a přesunoval těžké nohy k lavici pod pergolou. Kdysi toho zvádal víc, než dojít od domu k lávce. Ale to byl zas bolševik a on přišel o práci i o zahradu. Měl stále před očima, jak zahradu jizví těžká technika, jak ukusuje z jejího středu úrodnou černozem a odváží ji neznámo kam. Když začali jámu betonovat, přestal chodit k plotu. Přišel i o slavnostní zahájení provozu veřejného koupaliště, ale rozjásaný křik dětí a spokojených spoluobčanů překonal i dvojitá skla oken Josefova domu. Jeho děti se koupaly v plechové vaně. Po letech mu pozemek vrátili - polorozpadlé koupaliště a zpustlou zahradu. Z posledních sil přebudoval šatny na jednopodlažní domek, se zahradou pomohla Mirka s Petrem. Na koupaliště jim ale nezbyly ani síly, ani prostředky. No co, pro kapry je ještě dobré. Takhle kdyby mu bylo zase třicet...

Mirka se vracela od růží, když si všimla nahrbené siluety svého otce. Stárnul. Nikdy ji nepřipadal tak bezmocný, jako když ho viděla sedět osamělého na místě, které sám vybudoval, ale nezvládal už dál udržovat. Je snad tohle ten moment...?

„Otče?“

Trhl sebou a narovnal zkřivená záda.

„Včera jsme s Petrem dokončili ty stropy.“

„Dřevo?“ otočil k ní hlavu a jejich oči se setkaly.

„Ano, až na tu plechovou střechu.“

„Však na ní není nic špatnýho, sám jsem ji pokládal, ta už něco vydrží.“

Mirka se na chvíli odmlčela. Otec seděl bez hnutí. Čekal.

„Domek už je zcela obyvatelný, vodu budem brát ze studně..,“ navázala Mirka.

„Počkej, budem?“ nechápal.

„No, přece, jsem domluvení..,“ hledala v jeho tváři známky rozpomenutí, přitakání, ochoty. V jeho obličeji se nepohnul ani sval.

„Tati, na to si přeci nemohl zapomenout,“ vzala ho za ruku.

Mlčel.

Nadechla se a pokračovala: “Byli jsme domluvení, že nám domek přenecháš, vždyť často nadáváš, že už sem ani nedojdeš a že ti ten tvůj kamenný dům stačí. Vždyť už teď se ti o něj staráme, zahradu udržujem...“

„No, na zahradu je tu víc zájemců,“ odbyl ji otec.

„No dobře, ale k domku patří i pozemek, o ten by nás přece nikdo nepřipravil.“

„Nic takovýho sem neslíbil.“ zvedl se od stolu, rázněji, než by se na jeho věk dalo čekat.

„Ať si Péťa najde domek jinde.“

„Co sem pleteš Petra?“ rozkřikla se Mirka.

„A to si myslíš, že nevidím, jak se tu všude rozpíná, nářadí mi bere, bez optání.

„Ale vždyť to dělá pro tebe!“ její hlas slábl, začalo jí docházet, že tuhle bitvu nevyhraje.

„Pro sebe to dělá, Petík, pro sebe. Prober se.“

Nezmohla se na slovo. Plakala tiše, jako malé dítě, které ví, že si pláčem neuleví.

 

//

 

Petr přijel k ránu. Pozorovala ho oknem z kuchyně, to, jak opatrně vystupuje, kontroluje, jestli je vůz zamčený. Byl vždycky tak vážný, upjatý. Nejvíc mu seděla košile s kravatou, jeho pracovní stůl se stohem papírů a káva. A jeho povolání úředníka.

Neuměl se uvolnit ani uprostřed malých dětí, jednal s nimi jako s dospělými a čekal od nich stejné chování. A zodpovědnost. Měl smysl pro pořádek a řád.

Políbili se ve dvěřích. Přesunul tašku do ložnice a posadil se ke stolu.

„Co u vás nového?“ zeptala se Mirka, aby řeč nestála.

„Nic moc. Tento týden na mě vyšel úklid chodby, musím odjet dřív.“

„A co kluci, stavovali se?“

„Jen Mirek. Že prý mi pomůže s tím úklidem a poseká zahrádku. No, však mu byt brzo přenechám, teď, když čekají...“

Mirka mlčela. Pozorovala pramínek vlasů, který mu neposedně padal do čela. Je to zvláštní, jsou spolu už deset let a on vypadá pořád stejně. Z horního patra se ozýval hlasitý nářek dítěte a dusot páru bosých nohou.

„Musím se zajít podívat na včely a na ovce. A taky jsem chtěl opravit tu starou televizi v domku, mohla by se hodit.“

Položila mu ruku na rameno. “Brzdi, sotva si přijel, dáš si něco k jídlu?“

„Dám, jen zajdu k těm včelám.“

Nechala ho. Věděla, že na to, co se mu chystá říct, musí být vhodná příležitost.

Petr ke včelám nedošel. Všiml si na verandě starého pána, pozdravil, ale nikdo jeho pozdrav neopětoval. Nedivil se, Josef byl nedoslýchavý. Mirka říkávala, že zejména, když se mu to hodilo.

Nechal ho sedět na staré válendě pod oknem a vzal za kliku. Zamčeno. Chvíli hledal klíček v botníku, ale pak mu došlo, že ho nenajde.

Josef ho po očku pozoroval.

„Josefe, chtěl jste opravit tu televizi?“ otočil se na něj Petr.

Děda na to nic. Jeho ústa byla semknutá v zarputilou linku, ale v jeho očích, tolik podobných Mirčiným, tančily jízlivé plamínky.

Petr po zbytek dne nepromluvil slova. Mirka se marně snažila, nepomohlo jídlo, nepomohla postel, nepomohl pláč. Odjel bez rozloučení.

 

///

 

Louka byla čerstvě posekaná a tráva voněla pozdním létem. Ostružiny už popadaly, růže odkvetly. Stará hruška, jediný ovocný strom uprostřed dravých jehličnanů, neurodila tento rok ani jeden plod. Josef ji zamračeně pozoroval. Byl to úctyhodný strom, co do výšky, předčily ho jen topoly, které lemovaly parkovní alej. No, nic naplat, podíváme se na to, co tě trápí. Sekačku nechal ležet u kmenu, rameno ho bolelo a na úzkém žebříku těžko držel stabilitu. Lezl pomalu a neobratně. Listy ševelily a jemu se postupne odkrývala obrovská zahrada v celé své kráse. Byla tak proměnlivá. Teď v létě se leskla do bronzova, slunce se o vodní hladinu opíralo jen lehce a nebodalo tolik do očí. Vodní plocha se slévala s travnatým porostem, barvy přecházely ze safírové modré do žlutavě zelené. Stromy odtud vypadaly jako potemnělé pomníky, mohyly utopené v zelených stráních a modrém nebi.

Stařec si promnul oči. Zdálo se mu to? Na konci větve seděla opuštěná, dozlatava vyhřátá hruška, stačilo jen natáhnout ruku...Máchl rukou do prázdna, místo hrušky držel v prstech pár seschlých listů, ale pěst nerozevřel, ani když jeho nohy marně hledaly oporu a jeho levici rozrývala drsná kůra větví, které jej vrhaly vstříc nádheře, kterou před chvílí tak obdivoval.

Tou dobou Petr bloudil po zahradě a bedlivě se rozhlížel, jestli neuvidí Josefa na hlídané. Kupodivu, nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Oddychl si, ale měl stále pocit, jako by cítil jeho pohled v zádech. Dům obcházel velkým obloukem, ale neodpustil si zastávku u kaprů. V kapse měl starý chléb, posadil se na dřevěnou lavici a začal jej bezmyšlenkovitě drolit. Jeho pohled bloudil od nenasytných tlamiček ryb k popraskanému okraji koupaliště, léta jej nikdo neopravoval, tak postupně chátralo. Pomalu se zvedl a vydal se k lesnímu porostu zkontrolovat včely. Míjel vzrostlé borovice a smrky, když uslyšel lámání větví a tlumené zaklení. Koruna staré hrušky se zachvěla, větve si předávaly dlouhý žebřík, jako horký brambor. Když doběhl na místo, žebřík visel na nejnižší větvi, jako by mermomocí chtěl dosáhnout na Josefovo nehybné tělo. Petr nad ním stál a prohlížel si jeho tvář. Vypadal najednou tak pokojně, vrásky, které mu lemovaly oči a ústa ztratily svoji výhružnost, ruce měl od těla, jako se jen tak natáhl a na chvilku si zdříml. Petr vylovil z kapsy mobil a vytočil číslo záchranné služby.

„Hlavně na něj mluvte,“ zdůrazňoval ženský hlas v telefonu. „Sanitka dorazí do patnácti minut.“

Petr chytil starého pána za ruku a chvíli přemýšlel.

„Dneska jsem byl u ovcí. Zdá se mi, že jedna z těch starých honí mladé od žrádla, budem ji muset na nějakou dobu oddělit. Ani k vodě je nepustila. A u výběhu se rozrostly kopřivy, ony je potvory nežerou a ze sena je vybírají. Dneska na ně s Mirkou vyrazíme, ale potřebujem půjčit ten brousek.“

Josef na to nic, jestli ho vnímal, tak to nedával najevo. Petr postupně ztrácel nesmělost, nikdo mu ostatně neodporoval, tak mu vyjmenoval všechny novinky, které se za tu dlouhou dobu, co spolu nemluvili, udály. Zrovna líčil, že se koupaliště  začíná zanášet bahnem, když si všiml mírného pohybu starcových víček.

„Slyšíte mě?“ sklonil se k jeho tváři.

„Vydržte, za chvíli pro vás přijedou. Ne, nezavírejte oči, slyšíte mě?“

Starý pán slyšel. Snažil se ukotvit své zorničky, zaostřit svůj pohled a nespustit zrak z Petrových očí. Viděl v nich obavy, viděl v nich léta, která spolu strávili, viděl v nich psí oddanost, kterou nelze jen tak zahubit.

„Bude dobře,“ řekl Petr a nesměle se usmál.

IV

 

Byl podzim a oblohu toho dne zakrývaly těžké, načernalé mraky. Netrvalo dlouho a déšť začal bušit do potemnělé vody, kachny se ale ani nepohnuly. Na plechové střeše zněl každý déšť jako hromobití, jim to ale nevadilo. Byla neděle a nebylo kam spěchat.

„Musím za dědou, zas mu otrnulo a vymýšlí si práci,“ zívla Mirka.

„V klidu, až bude po dešti, najdeme ho na verandě,“ zabručel Petr.

Společně pozorovali, jak volavka rozráží oblohu a ztrácí se v záplavě šedi. Zvedal se vítr a vodní plocha vypadala jako rozbouřené moře a kachny jako neposedné bójky. Jen ryby dál vyskakovaly nad hladinu, nastavovaly svá lesklá těla těžkým kapkám a spolu s nimi tančily na vodním parketu.

---