Večer truhlářského učně

Sklonil se k zemi a pak ji uviděl. V tom okamžiku k němu ta slova vešla.

"Právě mě napadla báseň," vztyčil se s inkoustovou tužkou v prstech a otočil se ve zšeřelé garáži k otci.

Ten se na něj podíval od ponku.

"Tak povídej."

Syn se se sevřenými rty usmál vydechnutím z nosu.

"Na zemi je spousta dřívek a žádný z nich není tužka. Dobrý, ne?"

Znovu se zasmál. V linii rtů se mu objevila ironická křivka. "To je... dílo... hehe..."

Otec nehnul brvou a vrátil se k práci u stolu. "Tužky jsou tady na parapetu," zabručel.

Vojtěch šlehl očima na ponk, na ponk zčernalý od olejů a pocákaný barvami. Proč musí bejt vždycky tak strašně praktickej, sakra, proletělo mu mozkem.

Nakonec je to fakt, byla to ptákovina, tak co. Ale kdyby aspoň naznačil pousmání. Takhle je to se vším. Otec buď mlčí, nebo bručí, že se něco mohlo udělat líp. To v případě, že dotčenou činnost nevykonal on sám. Všechno jsou to kraviny, ale jde o princip. Pokud se s ním nebudeš po pás brodit řekou u polárního kruhu, nenaučíš se svařovat nad hlavou, nebo vyrobit ve svěráku okapovou rouru, místo u jeho krbu si nezasloužíš.

Zasmál se té představě. Co by si spolu u toho krbu vlastně povídali? Možná by mu někdy řekl, že mu je vděčnej, že stál poblíž, když bylo třeba s něčím pomoct. Že ho má rád. Že v něm jeho toulavej indiánskej otec otevřel zářivej vnitřní prostor a lásku... lásku k čemu ?

Úplně se zapomněl soustředit na práci, kterou před chvílí začal. Rýsoval na prkno tvary poličky, kterou chtěl vyrobit. Moc takových výtvorů za sebou neměl, ale vždycky, když nějaký z nich občas dokončil, připadal si na pár dnů jako chlap. Jako jeho otec. Ale taky ho to bavilo - aspoň někdy.

Jenže když se do těchhle úvah pustil, většinou ho docela rozhodily. Sice toužil otci dokázat, že i on je schopen vykonávat jeho hrdinské kousky, ale práce ho už nebavila. Jakoby byl ochromený myšlením. Dokonce už to ani nebylo myšlení, spíš chobotnice. Když byla silná, nevzdoroval jí. Respektoval její schopnosti, o kterých roky věděl. Už se jim nechtěl bránit a to byla právě ta chyba. Pak ho chobotnice dostala.

Tak jako teď. Zívl.

Napadlo ho, že se těší, až bude mít poličku hotovou. Na chobotnici zapomněl a tak zmizela. Přiložil k prknu studený kovový úhelník a zanechal na létech dřeva fialovou čáru.

II.

V ohlušujícím klepavém hučení hoblovky ani nepostřehl, jak někdo ze ním otevřel dveře a cosi k němu volal. Tiskl prkno ke stolu stroje, tlačil jej po něm a rotující ocelový válec se dvěma noži ho činil po každém protáhnutí bělejší a hladší.

Vždycky si ve chvílích, kdy mu hoblovací válec drnčel pod dlaněmi, říkal, jestli by ohoblovaná ruka bolela hned, nebo až za minutu, až by k sobě přišly nervy. Až by si ruka sama sebe ve zranění uvědomila. Co by se stalo, kdyby omdlel - jednou se mu to stalo, když si mezi dvěma kameny rozmáčkl poslední článek prstu... Asi by spadl čelem rovnou na hoblovku a nože by odkrajovaly čelo, jak plátky šunky... brrr...

"Vojto...!!" Konečně hlas zaslechl.

Dotáhl prkno na konec stolice a otočil se. Ve dveřích stála babička. Ve futrech vypadala jako přerostlé dítě s vrásčitým bezelstným obličejem.

"Vojtíku, zamkni pak garáž, jo? My už jdeme s Roníkem spát." Roník byl černý voříšek, malý, ale upřímně vzteklý. Babička na něj nedala dopustit. Na Vojtěcha nakonec taky ne. Někdy ho to štvalo, zvlášť když mu říkala Vojtíšku. Bylo mu třicet. Vem si čepici, Vojtíšku, nastydneš.

"Zamknu, babi," zahučel a podíval se jinam. Měl babičku rád, ale rozhovory s ní se stávaly s roky, co jí skákaly pořád výš přes osmdesátku, stále úmornější.

Nechtěla si povídat, chtěla povídat. Když se posluchač vytasil s vlastní příhodou, nebo názorem, řekla většinou Nojo, nebo Tojedneskahrůza a pokračovala ve svém.

Copak to ti staříci nevěděli, že jsou skoro všichni nakonec senilní? Možná to věděli. Kdybych se díval z jejich hlavy, připadal bych jim třeba já jako člověk s nevhodným chováním. Jejich svět si svoje pravidla možná uchoval, jenže to z mýho mozku není vidět. Hm. Uvědomovat si. Uvědomovat si pohyby, dech, pocity. Jo, hobluju prkno, vzpomněl si. Debile. Takhle si říkal často - někdy to třeba čtyřikrát zopakoval, aby se sám před sebou dostatečně ponížil. Nepomáhalo to sice dlouhodobě, ale zato přinášelo okamžité nahrazení pocitu viny koncentrací na správné vyslovení nadávky.

Zase přiložil prkno k oceli stolice hoblovky a táhl proti břitům. Rukama bych se asi fakt neuživil, moc myslím. Doprdele, to měl snad pravdu strejc, když říkal, že filosofové jsou lidi, který nemají co na práci? Ale jestli to tak je, tak proč se mi pořád mozek hučí jak ten kotouč hoblovky? Přece to musí mít nějakej smysl... Nebo to smysl nemá a je to prostě tak, jak se tomu zrovna chce? Ne, to je blbost.

Pohladil prkno dlaní a zadřel si třísku. To je holt ta má kancelářská kůže, vzdychl si (bez lítosti) a vypnul hoblovku. Žít v pralesích... ne, na severu, v Kanadě - v chatě u jezera... jak dlouho bych tam s těmahle rukama přežil? Zlomil bych vůbec přes koleno kulovnici a zastřelil medvěda? Při dávce štěstí asi jo. Ale co medvíďata? Snesl bych pohled, jak se batolí k lesní osamělosti? Vydržel bych pohled z ticha uvnitř do ticha kolem? Otázky, otázky... filosofie... Jen má vlastní filosofie má cenu, to je práce, kterou musím dělat. Bude ale někdy hotová? (Kotouč hoblovky se pomalu dotáčel.) Možná, že není kam dojít... ale jít se musí... jinak bych mohl položit čelo tady na ty nože a kolenem kopnout do spínače...

III.

Vrata se nádherným břinkutím zavřela a Vojtěch otočil klíčem v zámku. Kladl trochu odpor, mechanismus byl zrudlý z nedostatku maziva. Zamkl - a na zlomek vteřiny zajásal: namaže zámek!! Našel naplnění pro příští minuty života. Debile, blbečku. Proč nejdeš dělat zámečníka? Nebo olejovat koleje? Neboť nenaolejujete-li, nevypálíte kuli...

Otevřel znovu vrata a vešel do garážové tmy. Co je na tom, nakapat do zámku nějakej mazut? Pro kancelářskou krysu čistá radost, pro školníka o trochu víc špíny na rukou. Jsem Einstein. Fakt. Tohle by nikdo líp nezdůvodnil. Radši tam kápni... kápni božskou, hehe... a val domů, ať si tě užije rodina.

Jak já mám bohatej život, co všechno nevymyslím za dvě hodiny v garáži.

Je to nemoc, furt o něčem přemejšlet? Jenže mě to strašně baví. Moc. Tak jestli je to nemoc, tak si jí hezky na těle pěstuju a pravidelně zalívám. Snad jenom ve spánku ne. Vlastně asi nejsem magor, spím dobře. A jakej jsem potmě milenec, když si tak plavu ve snech. Joj.

Klíč už se otáčel v zámku bezhlesně.

Kdybych to aspoň dokázal všechno nějak zapsat. Myslím, jo, ale k tomu potřebuju taky vůli, jinak svět z mejch genialit nezbohatne. Jestlipak by mi za to někde zaplatili? To bych třeba fakt nemusel dělat rukama. No, třeba bych rukama i dělal, ale dopadlo by to jako s tou poličkou. Udělám ji, ale mezi tím... mezitím udělám houby, prolelkuju hodiny úvahama... o poličce...

Nadechl se temně modrého vzduchu u keřů vedle vrat do ulice. Cítil tu chuť - byla jiná než v kobce automechaniků. Byl v tom vesmír. Najednou se mu otočil žaludek. Doprdele. Pod chodidly ucítil zemi, žaludek se vracel na své stanoviště. Debile, debile, debile... Ozvěna v mozku slábla.

Jsi neurotik, psychotik, schizoid. Nic z toho úplně na psychiatra a vším trochu lízlej. Hlavně že to víš, blbečku. Hlavně že se vyžíváš v těchhle klasifikacích. Čuráčku.

Pocit na zvracení se mu odrazil zpátky do hlavy. Kdyby mi tam někdo viděl, už mě povezou.

Znovu se nadechl - tedy, mezitím oběhla celá minuta, ale během ní nevěděl, že dýchá.

Zavřel oči a představoval si, jak mu voňavý jarní vzduch teče plícemi. Rozevřel víčka a namířil hlaveň očí na zlatou čárku, která nad obzorem připomínala smršťování času. Rozlitá tuš, v ní vlny tavícího se zlata. "Jako by to snad muselo mít smysl proto, že je to krásný," zamumlal. Zapomněl na davy vymyšlených posluchačů a na lékařské kategorie odchylek. Diskutér v jeho hlavě odešel. Právě zvedal z hlíny truhlu. Tušil, věděl, že je plná zašlých mincí a lesklých diadémů - jak z knížek o pirátech. Vteřiny před tím, než ji otevřel, ho elektrizovaly. Užíval si je.

Nezastavuj se. Vzpomněl si na to. Nikde se nezastavuj, je třeba jít. Truhla neměla zámky - zdvihl víko.

IV.

"Už to máš, odpověz!" vmísila se do hovoru z postýlky dcerka.

"Jaktože ještě nespíš? Koukej zavřít očka a spinkat!"

"Mně to nejde!"

"Zavři oči a uvidíš, že to pude..."

"Tak už to máš? Furt seš zalezlej v garáži. Co tohle je za manželství? Proč sis mě bral, když máš radši tu svou garáž?"

"Tak kdy už to budeš mít?"

"Eště tak hodinku, dvě... trochu to obrousím, nalakuju..."

"Slepit dvě prkna k sobě, co je na tom? Proč tady nejsi s náma?"

"Ale já tady jsem s váma..."

"Nejsi!"

"A kde bych asi byl?"

"V garáži seš!"

"Dělám přece tu poličku..."

"Tu poličku sis vymyslel, jen abys mohl chodit do garáže!"

"Chlap potřebuje chodit do garáže..."

"To bylo možná dřív, ale ted už do žádnejch garáží chlapi chodit nemusí. Musí se starat o rodinu. Na co my vás vlastně potřebujeme? Na nic. Věčně sedíte na záchodech, nebo jste někde zalezlý v garážích."

"Samozřejmě, že to tak je."

"Jasně. Nechceš se už bavit o něčem jiným?"

"Nemusíme se taky třeba bavit o ničem."

"No. To nemusíme."

V.

"Dobrou noc." Znělo to jak zaklínadlo, které zatahuje oponu.

"DOBROU NOC!"

"Dobrou."

"Hele..."

"No?"