Překrásné smutno

Na splývajícím pozadí tmavěmodra

Se snáší záplavy hvězd

Bezhlučně

Krouží prostorem

Měkce dosedávají na temnou hladinu řeky

Na křehké labutě unášené vlnami spánku

na ladné tvary jejich spanilých šíjí

Na schoulené racky

poposedávající  na chladných postavách

s kamenným srdcem i tváří

Na řasy rámující nevidomé oči

na vzpřímená ramena jež necítí tíhu života

na strnulé dlaně

S lehkostí vzdušných polibků

slétávají na dlažební kostky

vpíjí se do kaluží

tančí ve sloupech světla poblikávajících lamp

za doprovodu monotónního bzučení

Vlétávají do otevřeného vikýře

do studené temnoty půdy

kde se přesmutný melancholik poslepu probírá

klávesami zaprášeného křídla

Hvězdy se mísí s molovými akordy

a vyplňují prázdnotu

Lepí se na okenní tabule

Nepřestávají padat

Miliony chladných bodů se zpomaleně řítí na město

Svítá

Ospalé paprsky slunečního svitu

nesměle prozařují tmu v azur

Nad městem se v křivkách nadpozemské architektury

klene blankyt nebe

Čistý a průzračný

Bez oblaků   bez hvězd

Zář se dotkne zasněžených porcelánových  

labutí na zamrzlém zrcadle

Dotkne se zapadaných postav

které jsou pokryty otisky kroků nedočkavých racků

A vzápětí i jejich zkřehlých křídel

když plachtí nad dosud spícím městem

Zafouká vítr a donese úsvit

i otevřeným vikýřem na půdu

kde melancholik zhroucen v nepohodlné poloze

s hlavou mezi černobílými klávesami

pravidelně vydechuje do mrazivého rána

obláčky páry