Něco malého o tanci I - Variace

Tanečnice tančí stále stejnou variaci, stále stejné kroky, stejná melodie. Krok, druhý, švih, točka, jedna ruka druhá, přeskok, promach, záklon…

Tanec plyne dál. Skončí, stačí jí párkrát si vydechnout a zase znova. Příprava, ááá krok, druhý, švih…stejné kroky na stejnou melodii.

A přece pokaždé je to jiné. Zpočátku je to učení, technické zvládnutí bez výrazu. Pak přijede hledání. Kdy povolit napětí, ruce plynule anebo trhaně, který prvek zdůraznit a kde celé tělo ztišit?

Tanečnice tančí stále stejnou variaci na stejnou melodii. A pokaždé je jiná. Je dobrou tanečnicí a tak i s tak jednoduchými kroky si může pohrát. Tančit se dá ladně jako víly nebo razantně jako španělské tanečnice a nebo naprosto přesně – čistě – téměř nelidsky. Co takhle to rozkývat do černošských rituálů? Tančit se dá s radostí, tančit se dá zklamaně, tančit se dá s nadějí… všechno může zkusit, je dobrou tanečnicí.

Tanečnice tančí…a pak se to stane. Není třeba myslet na tanec. Nohy umí kroky zpaměti, tělo samo ví, kde je jeho místo a ruce ty jen kreslí ve vzduchu obrazy. Není třeba myslet na tanec.

Tanec se tančí sám.