Honza Mařík a setkání

Honza Mařík byl zrovna na návštěvě u kamaráda Petra, kterého dlouho neviděl. Rozdělili se, když Honza v páté třídě přestoupil na Gymnázium a od té doby o něm slyšel jen pomálu.

Nedávno se však nějakým způsobem stalo, že ho kamarád kontaktoval a pozval k sobě. Honza neodporoval, i když si myslel, že už si nebudou mít co říci. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že Petr byl spíše prostší kluk a Honza ten inteligentnější. Nicméně Honzu příjemně překvapilo, když vstoupil do Petrova pokoje a uviděl přímo intelektuální ráj.

Petr neměl knihovničku, ale přímo obrovskou knihovnu, která zabírala téměř celou stěnu jeho pokoje. Dále elektrickou a akustickou kytaru, obě úhledně zarovnané ve stojanech a v rohu místnosti obrovitánské křeslo na čtení se stolkem na čaj po boku.

"Tohle je moje doupě," pronesl Petr a usedl do křesla.

Honza mezitím zamířil ke knihovně, kde se - k jeho překvapení - vyskytovaly i knihy od klasických, světoznámých autorů. Něco takového by do Petra neřekl.

Vzal do ruky Umění milovat od Publia Ovidia Nasa a prolistoval jím. Petr si toho všimnul a poznamenal: "Pěkná kniha, že?"

"Ano, to ano. Věděl jsi, že je to kniha stará přes dva tisíce let? Byl to asi moudrý chlapík ten Naso, když -"

 "Jo jasně, a co na ni říkáš?" skočil mu do řeči Petr.

"Co?"

"No jak se ti líbila, když jsi ji četl?"

Honza knihu zaklapnul a vrátil ji zpět do knihovny. "Ale já ji nečetl, učil jsem se o ní."

Petr svraštil obočí. "Chápu..."

"A proč sis jí pořídil ty?" zamumlal Honza jen tak do prázdna, když se ohlížel po dalších knihách. Ani neočekával odpověd, když však přišla, otřásla jím, jako kámen prohozený sklem.

"Potřeboval jsem sbalit jednu dívku."

"Cože?"

"Vždyť víš, sba-"

"Ty máš v knihovně takový klenot římské literatury jen kvůli nějaké holce? Vždyť o tom ani nic nevíš."

Petr strnul, ale nenechal se vyvést z míry. "Ale vím, vždyť jsem to četl."

"Nemyslím o balení holek, ty troubo," Honza opět vyndal Umění milovat z knihovny a máchal s ním ve vzduchu ze strany na stranu jako s plácačkou, "o knize, O KNIZE! Kdy žil její autor? Kdy byla napsána? O čem pojednává, jaký je to literární žánr? O tom nemáš ani páru!"

"Ale díky ní jsme spolu s Vendulkou už přes dva roky," poznamenal Petr.

Honza si povzedchnul a mávnul rukou na znamení "nechme to být".

"Ukaž mi raději ty kytary," vyzval Petra, "o těch snad něco víš."

Petr okamžitě zajásal a uchopil akustickou kytaru. "Jasně, že vím! Podívej, tuhle kytaru jsem dostal před několika lety k narozeninám, jmenuje se Fialka, protože mi ji malý bratránek počmáral fialovou pastelkou - podívej, tady vzadu."

"Tomu se říká tělo, ty blboune! A to dlouhé, to je krk, copak to nevíš? A tady - nultý pražec, ladící mechanika - copak ti to nic neříká? Jak ses vůbec naučil hrát?"

"Jeden známý mi ukázal pár akordů a pak už to šlo nějak samo," zadumal Petr.

"A víš něco o typech kytar? Jumbo, superjumbo, dreadnought?"

Petr začal nervózně přejíždět po strunách a mimoděk hrál nějakou skladbu, kterou si právě vymýšlel. "A proč bych se učil o ostatních kytarách, když mám jen tuhle?"

Honza se zhluboka nadechnul a málem začal prskat. "Protože...protože je to potřeba!"

Petr už ho ale nevnímal, protože se právě ponořil do hudby a vydrnkával úžasné kytarové sólo. Mezi jednotlivými tóny si však ještě našel čas na pár vět.

"Nutil tě někdo si zapamatovat pod jakým úhlem se tvoje noha musí dotknout země, abys jako batole nespadl na zadek? Přestaň se tolik učit o životě a radši žij."