lektvary na smutek

„Slyšíš to?“
„Já nic neslyším, jsem nejspíš hluchá.“
„Jak to, že jsi hluchá?“
„Už mám starý uši asi.“
„Tak já ti koupím nové.“
„Jo, to by šlo, ale prosím tě, jen nějaký pořádný plachty.“ 
„Proč plachty?“
„No, abych dobře slyšela, a když mi bude vedro, tak s nima budu mávat a bude mi akorát.“
„Babi, ale to budeš vypadat jako slon.“
„Jako slon jsem chtěla vypadat vždycky.“
„Hm.“
„Slyšíš to?“
„Jo, už něco slyším.“
„Co to je?“
„Asi myši.“
„Hm.“
„Babi, dáme zítra pastičky, jo?“
„Jo, dáme.“
„Do nich dáme sýr.“
„Jo, dáme.“
„A pak umřou?“
„Jo, umřou.“
„Tak ty pastičky nedáme.“
„Tak jo, nedáme.“
„Dáme jim housku, aby neměly hlad.“
„Jo, dáme.“
„A když budou napapaný, tak budou v noci spát.“
„Jo, a nebudou nás tady strašit.“
„Babi, řekni mi pohádku.“
„Ale krátkou, jo?“
„Tak jo.“
„Byla jedna koloběžka a ta si vždycky strašně moc přála červenou mašli na řídítka. Jednoho dne šla kolem ní holčička a ta měla na hlavě culíky a v těch culíkách krásné červené mašle. Přihnal se vítr a ty mašle holčice z hlavy stáhnul a hup s nima na řídítka koloběžky. Koloběžka byla tak šťastná, že zazvonila zvonečkem a zatočila kolečkem. Druhý den šla zase kolem holčička a měla ve vlasech modrou mašli. A co myslíš, že si začala přát ta koloběžka?  No, modrou mašli, přece!“
„Já chci taky modrou mašli na koloběžku.“
„Zítra nějakou najdeme, jo?“
„Tak jo.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“ 

*
Když mi bylo tenkrát hodně smutno, sešlo se jich v domě víc a čarovaly jako o život. Barák bublal a skučel jako blázen, ale nejvíc jsem skučela já. Večer jsem zalezla do skříně a řvala potichu na dece po mámě. To pak ťukaly a tahaly mě ven, že prej maj lektvar na smutek. A měly!  
 
„Babi, já je nevidím.“
„Já taky ne, si je představuju.“
„No jo, ale jak si je mám představovat?“
„Zavři oči.“
„Už je mám zavřený, ale furt nic.“
„Já je vidím. Mají dlouhý sukně až na zem a chechtaj se do rukou.“
„Hm…, jéééé, už je taky vidím…“ 
 
 
 „Babi, potřebují taky židle?“
„Nepotřebují, seděj nahoře na skříních.“
„A kde se tu vzaly?“
„Jó, to já nevím, nejspíš přiletěly na košťatech.“
„Hm…“
 
Dělám ledový kafe s mlíkem. Trochu ledu, brčko. Upíjím a děsně důležitej Ondra srká svoje dětský kafíčko našpulenou pusou, z který čouhá taky brčko. Sedíme naproti sobě a klátíme nohama. Strašně rádi klátíme nohama. 
 
„Musíš koupit víc toho mlíka.“
„Jo, to musím, teď když piješ kafe taky.“
 
Otře si hnědý fousy do rukávu a labužnicky mlaskne. 
 
„Babi, vyprávěj, jak sis mě podepsala, aby ti mě nevyměnili.“
„No jo, to jsem vzala černou fixu a napsala jsem ti na nohu jméno.“
„Hm…, to si pamatuju.“
„Jasně, že si to pamatuješ.“
„A kolik jsem měřil?“
„Kolem hlavy jsi měl stejně jako kolem hrudníku, třicet dva.“
„To vím, táta říkal, že jsem měl velký srdce.“
„Jo, měl.“
„A ty máš taky velký srdce?“
„Mám.“
„To je dobře, jsme bratři.“
„Jo, to jsme.“
 
Pomalu končí den. Ještě uklidit kola, nakrmit kočky…
 
„Budeme dělat ohýnek?“
„Budeme a ohřejem si prsty.“
„Hm…, to musíme, máš je taky studený?“
„Jako rampouch.“
„Ukaž…, jo jako rampouch.“
 
Večer bejvá nejkrásnější. To, když hvězdy rozsvítí nebe a měsíc plave v tý nádheře na okraji. Dětský nohy jsou utahaný a rády se dají zabalit do deky, ze který pak vykukují jen zvědavý oči. Malá čarodějka sedí na vrbě a ani nemukne. 
 
„Babi, budem tady sedět až do rána.“
„Tak jo.“  
 
 … a když ho uspí všechny ty vůně a vyprávění, přihodím poslední polínko do ohně. Trochu to zasyčí, maličko prskne a je ticho.