Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmíření
Autor
Pan Ryback
Po levé straně se míhá přerušovaná bílá čára. Jedeme alejí nějakých stromů.
Jakých nevím, nejsem botanik.
Prostě stromy.
V rádiu někdo před chvílí komentoval situaci na Blízkém východě. Přeladil jsem. Neměl jsem náladu na těžká témata, ale Helga mě učitelsky napomenula, že ty svoje tuc tuc harašmenty můžu poslouchat někdy jindy. A ať to dám zpátky, že tohle je důležitý. Ne pro ni, ale pro mě. Že jí je osmdesát a mě třicet. Že to já si musím svůj život vybojovat, ne ona. Že ona už to doklepe, ale já bych se klepat neměl.
A tak jsem jí řekl, že teda jo a že je tím svým celoživotním učitelováním pěkně nasáknutá.
Přeladil jsem zpět.
Skrz stromy probleskuje Svatý kopeček. Dominanta Mikulova, kam jsme vyrazili brzy ráno z Hodonína.
Dělám zdravotníka v domově důchodců, kde Helga žije. Vlastně pardon. Ona říká, že dožívá, ale jestli se dožívání rovná vitalitě podobné padesátnici, pak chci jednou taky takhle dožívat.
Je to týden zpátky.
Seděl jsem na ošetřovně a namáčel si gumové medvídky do majonézy. No a co?
Helga přišla jako vždy upravená. Dáma. Dáma, co to neměla v životě jednoduché dříve a co to nemá jednoduché ani teď. Staříci ji moc nemusí, protože ví, že u ní nemají šanci. A stařenky ji nesnáší, protože nemají šanci vypadat jako ona. S tou elegancí se asi musíš narodit. Naučit se nedá. Vždycky to někde vyleze napovrch.
Helga v rukou držela papír složený na čtvrtky.
„Ráda bych jela do Mikulova,“ řekla jen. „Kvůli kamarádce Silke.“
A já přikývl.
„Máš u mě dvě deci,“ mrkla ještě.
Následující víkend jsme sedli do auta.
Přijíždíme do města, které bylo kdysi významnější než okresní Břeclav. A částečně je dodnes, hlavně v očích turistů nebo z pohledu památek, architektury, historie… Ostatně právě kvůli ní sem Helga chtěla. Kvůli historii. Své historii. Svému životu, jenž se vinul převratným dvacátým stoletím.
Často vypráví, že té době nerozuměla. A té dnešní nerozumí už vůbec, a tak ji občas najdu v pokoji s poloprázdnou lahví vína. Vyrovnává váhy, líčí pak.
Helga si nasadí černé brýle.
Jdeme na Náměstí, co se píše s velkým N.
Je tam kašna. Kavárny. A sgrafitový dům. A taky výhled na zámek a Svatý kopeček.
„Tam,“ ukazuje Helga a její prst směřuje do skalnatého kopce s kaplí a zvonicí kdesi nahoře. „Vede tam křížová cesta plná kapliček.“
Při pomyšlení na škrábání se k nebesům je mi horko, ale když si uvědomím, že Helga to hodlá zvládnout v osmdesáti, spíše se stydím.
Po cestě několika ulicemi Helga ukazuje, kde bydlela ona a kde bydlela Silke s rodiči, co z pobláznění zvedali ruku pro Adolfa.
„Nechápaly jsme to, nevěděly jsme, o co jde. Byly jsme děti, které si chtěly hrát,“ říká poblíž úpatí. „Na kopeček jsme chodily tajně, protože se rodiče báli, že tam můžeme spadnout. A když přišel Adolf, nesměli jsme se už ani bavit. Takže zase tajnosti. Pak se jeden děs přehnal a vystřídal ho další. Válka, chaos, odsun, dosídlování.“
Helga se po válce přestěhovala do Hodonína, Silke s rodiči do Rakouska.
„Když padla opona, našel mě její vnuk. Byla to rána, to víš, že jo. Padla slza, možná víc. Psali jsme si. Nejprve trochu jako cizí ženské a pak zase jako kamarádky.“
Zajímá mě, proč se nikdy nepotkaly. Vždyť…
„Odvaha,“ přerušuje mě Helga. „Ani jedna jsme k tomu neměly odvahu. Nevím proč. Prostě jsme ji neměly.“
A pak přišlo to psaní. Bílý list s černými okraji. Parte. Silke zemřela. Usnula.
Proto jsme v Mikulově. Helga možná naposledy.
Šlapeme. A funíme. Chvíli stojíme. Odpočíváme. A zase funíme. Jdu za ní, kdyby klopýtla.
Jednou chci být jako ona, ale třeba mě mé dějiny zformují jinak.
Najednou jsme tam. Nahoře na kopečku. Tyčí se před námi mohutná kaple svatého Šebestiána. Nahlížíme skrz mříže. Dovnitř se ale nedostaneme, kaple je zavřená. Necháváme ji za zády a zhlížíme na Mikulov.
Pak zírám na ni. Na její vyčesané bílé vlasy, na její vrásky táhnoucí se od očí všemi směry i na její rty, které jsou tiché.
„Helgo?"
„Hm?"
„Nenávidíš?"
Mlčí.
Ve škole mi matematika nikdy nešla, ale teď bych mohl počítat.
Do kolika nevím, nejsem matematik.
Možná do dvaceti nebo tak nějak.
Do té doby se její ruka visící podél těla zvedne a zlomí v loktu. Třesoucí se prsty uchopí sluneční brýle. Sundá si je poprvé od doby, kdy jsme přijeli do města.
Otočí hlavou a naše oči se střetnou.
Nevím, co říct. A ona nic říkat nemusí.
Vidím v nich ji. Vidím v nich Silke. Dvě holky stojící na úpatí Svatého kopečku a povídající si o hloupostech. Někde jsem slyšel, že špatný teď je předzvěstí pro lepší příště. A přesně to v těch očích vidím. Tu víru, co je nakažlivá.
Pak jí steče slza a zachytí se o koutek úst.
„Nenávidíš?" zopakuje, načež po chvíli jen šeptne: „Nein."
A já vím, že už se jí na to nikdy nezeptám.
Stojíme tam a zíráme do dálky.
Co přesně se tehdy v Mikulově dělo, nevím. Nejsem historik.
Ale tady... Tady to cítím.
To vím.
A až se vrátíme, půjdeme na dvě deci. Na Helgu.
25 názorů
Dobrý. Líbí se mi civilní postoj vypravěče. Ten vztah mezi ním a Helgou. Helga je dobře načrtnutá. Vadil mi trochu závěr. ta otázka nenávidíš zní strašně pateticky, úplně mi to shodilo civilnost a věrohodnost. Znělo by to asi líp, kdyby to byla normálně celá věta.
Mě se to líbí. Mám dojem, že je to dobře napsané. Myslím že klíčové tu je právě to smíření. Otázka nenávisti je možná vysunutá příliš vpředu. Takže trochu ruší, možná by stačilo ji jen zlehka nadhodit. Ale celkově to na mě zapůsobilo. A to je důležité. T.
Pan Ryback
03. 08. 2016agáta5: určitě souhlas, děkuju :)
mě se to moc líbilo, citlivá próza a cejtím tam tu dobu, stísněnost, stáří...prostě všechno, co jsi tam dát chtěl
dobře napsané
a navrhuji ti dát do soutěže povídka měsíce, jestli chceš i pár komentářů od jiných ještě, stačí tady v komentáři odsouhlasit... pošlu avízo stvn
tip.
Od začátku mě to vtáhlo svižností, s jakou je to napsané, svižností, přecházející pozvolně v neústupnost stárnoucí učitelky(?). Má to scou náladu, nesenou naznačeným dějem, zvoleným slohem a (nejspíš i) vybraným místem.
V téhle větě mě zarazil slovosled: ...Helga v rukou držela papír složený na čtvrtky....
Tip.
Pan Ryback
25. 07. 2016Přátelé, rozvíjející se debata pod mojí povídkou mě sice těší, ale těšila by mě o to více, kdyby byla o tom, k čemu být má. Sledovat vaši výměnu názorů může být sice zábavné, ovšem možná by bylo lepší, kdybyste využili vhodnější způsob rozpravy. :)
Trápí mě ještě otázka, co tu vlastně ještě dělá někdo, kdo stejně nepíše a komentáři taky k ničemu kloudnému nepřispívá...jako co z toho vůbec má, tu trávit čas... jako snadné vysvětlení se nabízí mi neustále víc vyhořelá a znuděná existence, co vůbec neví, co tu (mezi těmi blbci) dělá, ale zároveň nemá nic jiného na práci... ale ptát se nebudu...
..no, já se zajímala jen z toho důvodu, že jsem kdysi brala tvé komenmtáře vážně... odteď na ně s definitivní platností nahlížím jako na ty od okoloidúcího... tedy jako na úplně zbytečný kecy:)..vlastně už i tipujete stejná díla...
..jo soráč, on ho pochopil, jsem to blbě napsala... ale zbytek souhlasí
Soráč za OT, autore
Zdenda: Já ti to jako nehodlám zakazovat, ani nemůžu, i když musím říct, že mě to štve... myslím to, jak všude pod díla píšeš, že je to super a tak...i u naprostých hovadin... třeba tohle není imho zázrak, ale není to ani zlý... a já nemám tucha, jak to myslíš... autorům (těm těch špatných děl) tím pak vysloveně škodíš, stejně jako lidem, co pak příjdou s kritikou po tobě... jako by ti nebylo dost jiných nablbel, co pochválej skoro všechno... to jako sabotuješ, nebo už vlastně ani nevíš, co děláš a je ti to jedno... to že pak Prosecký nepochopí tvůj vtip, pak ani není tak divný...
Já ti zakazovat fakt nemůžu, ale ráda bych to aspoň pochopila...
Myslel jsem, Zdendo, že máš větší rozhled! Věděl bys totiž, že český vlastenec nerovná se Čech. jedna věc jsou české země a druhá věc jsou Češi. Ironii mám rád, ale někdo by to mohl vzít vážně!!!!!!
Mělo by se to asi pojmout jinak. Takhle to vypadá fakt křečovitě. Nemohl jsi vybrat nějakou skutečnou krátkou historku z Helžina života a tím celé téma přiblížit? Já třeba znám jeden příklad:
Když sena návsi řadili od odsunu, držela Annla v ruce křečovitě slabikář. Asi ji nenapadlo nic důležitějšího, co by si vzala s sebou. Český voják k ní přistoupil, slabikář jí vytrhl, zahodil na hromadu k ostatním věcem, které Češi Němcům na poslední chvíli brali a klidně poznamenal:
"Tohle už nebudeš potřebovat!"
Buď rád, že nejsi historikem, měl bys to při psaní mnohem horší.
Na začátku mě napadlo: Proč to není v přímé řeči a kdo tam vůbec řídí (je majitel auta). Ta bába, nebo hrdina?
Staříci by asi moc problém neměli... páč jich není tolik jako bab a tak mají z čeho vybírat... a ona jich asi i valná část na starý kolena už ani nikoho nechce...
..Helga si nasadí.,..proč budoucí čas?
...nemám ráda tématiku druhý světový (teď příjde nějaký matlák, aby mi řekl, že když nemám ráda nějaké téma, tak je to tím, jak jsem nedovzdělaná:D)
...já v tomhle vidím jen sentiment... staří lidé, smrt, děti... prostě taková dávka sentimentu, že dnes může čtenář vynechat i erpéčka (seriál Rodinná pouta)
Karel Koryntka
20. 07. 2016Já při těchto tématech prózy vždy narážím na problém autentičnosti hrdiny, který usazený v jiné době nemůže dobře referovat o oněch událostech. Chlapcův obdiv vůči zachovalé stařeně vychází uvěřitelně, ale slídění po starých dramatech a náznaky "jiskření" už jsou nemístné. Vypravěčova otázka, jež měla být klíčová (nenávidíš?) působí naopak nejkřečovitěji. Je to problém žánru, spíše by bylo možné sbírat historická data a napsat dokument, jenže hrdina "není historik". To je ode mě opravdu zásadní subjektivní kritika, vždyť takto by pak ani Sinkiewicz nemohl napsat Quo Vadis. Povídka je jinak míněná i napsaná dobře.