Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDruhá nevyprovokovaná úvaha státního zaměstnance
Autor
Vitex
Vystoupil jsem z metra jako každé ráno, s ambicí ovládat se a nechrlit v duchu vulgární nadávky na pitomce se sluchátky v uších, telefony v rukou a chůzí náměsíčných, které je vždycky tak těžké předběhnout, když člověk spěchá. Naštěstí jsem tentokrát na žádného nenarazil. Má mimoděčná pozornost se proto mohla otřít o tvář dívky s krokem skoro stejně rychlým jako ten můj. Hnědá rtěnka a posmutnělá víčka. Zbytek se ztratilo v davu.
Znovu jsem si jí všiml o pár vteřin později u eskalátorů. Jeden jel dolů, druhý nahoru, třetí stál. Jako první a skoro jediná se rozhodla netlačit se s ostatními dole a vyrazila hned po zastavených schodech. Rychle se mi vzdalovala. V černých kožených kalhotách, s vlasy částečně odbarvenými na blond, ale taky tak trochu do zelena. Měla docela pěkný zadek, ale tenhle typ dívek, tenhle záhrobní styl, mi nikdy nepřipadl přitažlivý. Jak se jim teď vlastně říká?
V půlce té dlouhé dráhy ji ale statický zástup začal dohánět. I já jsem se k ní pomalu blížil, aniž bych hnul brvou. Pluli jsme pak skoro vedle sebe stejnou rychlostí, jen s mírným zpožděním já pohodlně opřený o loket, ona musela dál kroutit tím docela pěkným zadkem a ztrácet síly. Prohlížel jsem si hieroglyfy na rukávech její černé blůzky. A pak jsem si teprve všiml, že její ruka, v jemné černé krajkované rukavici, je umělá.
Opravdu jí celou dobu pohybovala tak zvláštně. Tedy nepohybovala. A prsty v rukavičce byly ztuhlé ve stále stejném unaveném gestu, jako prsty figurín. Na špičce každého z nich byla rukavička mírně nedotažená, tvořila pět pokroucených patvárků. A na druhé ruce stejně tak. Zdálo se mi to? Vybavila se mi znovu její smutná tvář, kterou jsem teď nemohl vidět, protože byla stále ještě, na posledních pár chvil napřed.
Chtěla nám utéct. Ale neměla šanci. Došly jí síly a nahoře jsem vkročil na rovinku zároveň s ní. Zástup se znovu začal měnit v dav. Zahnul jsem ostře doleva a prodloužil krok, měl jsem být už dávno v práci.
Znovu jsem si na tu dívku vzpomenul až večer, u eskalátorů směrem dolů (a už nikdy potom). V metru jsem už nevěděl, co byla pravda a co fantazie. A nahoře, na konci jiných pohyblivých schodů mě překvapilo, že dnes město voní stejnou vůní, podle které poznám příchod zimy na venkově. Myslel jsem, že vzniká z dřeva páleného doma v kamnech, které tady snad už nikdo nepoužívá. Ale možná je to jinak.
20 názorů
Dočteno, takže by se patřilo okomentovat, ale nějak nevím, co k tomu říci. Snad jen to, že nějak nevím, proč to bylo napsáno.
StvN: Tak to ber tak, že souvisí, jenom asi o něco nečekaněji, než bys čekal :-)
Celkem fajn, i když jsem trochu čekal pointu, která by souvisela s dívkou.
Já jsem to taky myslela smrtelně vážně. A jsem na tom dokonce tak špatně, že jsem při svém sníženém intelektu ani neodhalila, že si ze mně agáta dělá srandu. :-(
No jo, ale pak to ještě takhle pěkně napsat, aby si to užili i ostatní... :-)
iq, to je tak romantické :) přesně, líbí se mi, když se mi vtiskne do hlavy něco strašně obyčejného a přitom to vůbec obyčejný není, dokud se to nezačne zjevovat po každým otevření očí... jj, jsem si tady povzdychla :)...
Jednou jsem scházela po schodech železného mostu. Odpolední slunce vrhalo na schody můj stín, a tak jsem viděla, že za mnou někdo jde. A když jsme byli asi v polovině schodiště, tak ten mladík za mnou řekl: "To mi připomíná počítačovou hru."
Nic dalšího se nestalo, vlastně se nestalo vůbec nic, ale bylo to zvláštní tou atmosférou, i samo o sobě, a ve mě to také zanechalo stopu o které jsem uvažovala dosti dlouho. A občas si na toho kluka a "počítačovou hru" stínu vzpomenu, když po těch schodech jdu.
No zkrátka, napsat takovou "příhodu", takhle čtivě, to už musíš umět psát. b:-)
Připojuji se k agátě, tak nějak jsem to myslela: máš to dobře napsané, a tu moji dívku - ženu bez ruky vídávám jako Obraz smutku: nikdy se neusmívá:-)
dobře napsaný. mám taky jednu vzpomínku z eskalátoru, už si nepamatuju ani tvář toho člověka, ale myslím, že nějakých pět let se mi furt zjevoval ... neměl umělou ruku, byl krásnej jako anděl :))
Hmm.. a co třeba tak nazvat sbírku a tohle, ať už to je úvaha nebo ne (já tam nic k uvažování nenašla) pojmenovat trochu trefněji... protože tohle mohl pozorovat klidně kdokoli a s tím, čí je zaměstnanec, to vůbec nesouvisí...
careful:
Název je takový, protože je to druhá povídka v řadě s tímto "hrdinou" a časem možná budou další.
A uvažuje se... Nechtěl bych to moc zabetonovávat nějakou jasnou interpretací. Spíš mi šlo o... proměnu dojmu, prchavost okamžiku, prchavost vzpomínky, soucit - ale to všechno (nebo klidně něco jiného) by si tam čtenář měl dosadit sám - kdybych to tam všechno napsal tak doslově rovnou, přišlo by mi to pitový.
Jinak, samozřejmě vím, že se emaři tváří jak kakabus z principu. A tahle naopak měla důvod... Nebo třeba neměla. Třeba se to tomu pozorovateli jen zdálo.
Jak to myslí Gora taky nechápu...jako že zná ženu bez rikou, nebo gotičku...nebo zná gotičku bez rukou, nebo prostě jen někoho, kdo se tváří smutně?
Není to vyloženě špatný, ale nechápu název, ani nad čím se uvažuje...jako, že postižený člověk má/musí být oblečen nenápadně... a pokud byla třeba gotička, nebo emařka, tak ty se tak netvářej vždycky proto, že nemaj ruce... to může patřit ke stylu a nemyslím, že je nutné, aby se každej zubil, zvlášť když není proč...
...zadek mu tam ani moc nevadí, o když je zbytečně zdůrazněn, ale narozdíl od movsara se tu zmiňují i jiné věci a paní není jen "zadkem na kolečkách"...