Ostrůvek světla

Z kamenité, avšak hlubokou vrstvou humusu obohacené půdy vyrůstá mezi smrky podivný jasan. Je z jednoho semene, má jedny kořeny, ale kmeny má tři.

Původní kmen totiž před mnoha lety někdo skácel. Míza kořenů v pařezu otevřela tři spící očka a vyhnala z nich svěží výhonky. Rostly s takovým spěchem, že o sebe brzy začaly klopýtat. Chyběl jim kmen, proto se ho všechny tři chystaly nahradit. Jestli se to jednomu podaří, druhé dva zůstanou pod ním a pozvolna uschnou.

Uříznutý jasan však byl ztepilého růstu a stejně souměrné měl kořeny. Proto žádný z výhonků nemohl zvítězit. Ve všech byla stejná nepředstavitelná síla. Jak se tou obrovskou silou tlačily nad střed pařezu, aby zaujaly místo chybějící svislice, každý to trochu přehnal, minul střed a musel se pak při své honbě za sluncem nenápadně vracet. Ani potom však ošemetnou energii nezkrotil a znovu se vychýlil.

Všechny tři se propletly tak dokonale, že když pak na jaře podruhé odstartovaly do výšky, stěží se dalo poznat který je který. Byly zapleteny jako pomlázka.

Příštím rokem se prodraly blíž ke světlu, konečně se v temné smrčině zorientovaly a jako blesk vyjely přímo vzhůru.

Dodnes žádný ze tří kmenů nevítězí. Nad dvoumetrovým spletencem, který zesílil a kůrou tří svalnatých údů začíná srůstat, stojí tři přesně svislé jasanové kmeny, štíhlé a rovné jako kmeny smrků. Přes povážlivé zpoždění dosahují společnou světle zelenou korunou až k úrovni smrkových špiček.

Se zakloněnou hlavou zkoumám koruny dvou těsných sousedů, nepotřebného jasanu a vynikajícího smrku. Musím se rozhodnout, který z nich označím k těžbě, aby druhý mohl dál volně růst. Chvíli se ve mně dohaduje ekonomicky myslící pěstitel s jakýmsi kacířem. Ovšemže to skončí tak, že škrtnu vypuklou čepelí črtáku a ozve se ostré syknutí smrku.

Já však ještě nejsem spokojen. Začnu si představovat, jak se to zde bude vyvíjet potom, po probírce.

Už vidím jasan, jak se všemi větvemi nenasytně protáhne a rázem ho bude plný les.

Všichni, kdo poběží nebo poletí kolem, budou zvědaví, co je to za ostrůvek uprostřed smrčiny. Každý se přiblíží a ostrůvek mu odhalí svoje poklady: plnou síť slunečních prasátek a křehké rostlinky, co vyrazí z vonné prsti pod tlejícím listím. Zajíc se udiveně posadí na bobek, tlapkami a jazykem uspořádá odstávající chlupy, střihne slechem, pohne vousy, střihne druhým slechem a pro jistotu zmizí v šeru. Třpytivý bažantí kohout se zastaví hned v prvním okénku na kraji sluneční sítě, trochu se přikrčí a vydrží tak dřepět, dokud slunce neustoupí a neuvrhne ho do stínu. Postupně pak na něm vyhasnou péra bronzová, modrozelená i ta měňavá. Nakonec umlknou též reflektory krvavých poušků na hlavě. Než krasavec pochopí, že už se nevyhřívá, ale sedí tu jen tak, zatímco ostrov před ním je stále ještě plný slunce, bude ve své blaženosti vypadat – s­ prominutím – h­loupě. Až mu to dojde, zvedne se a s výhružně tasenými ostruhami bojovně odťapká.

Počkám si, až přijde srnec. Ukousne ozářený list maliníku a bude to, jako by zhasil jedno z tisíce světel. Potom dvakrát třikrát zvedne hlavu a znovu ji skloní, aby větrníkem nabral všechny dostupné pachy. Ještě si v klidu olíže bok a vzdálí se tišeji, než to umí liška.

Ve smrkovém jehličí, co bude obklopovat světlinu, i ve větvích samotného jasanu, bude neustále plno cvrkotu a přeletování.

Brzy sem ze všech stran začnou směřovat nenápadné stezičky, budou se tady křižovat, a tak se průhledný svatostánek, podobný majáku zářícímu do šera, stane poutním místem všeho živého.

Jistě se zde zastaví také člověk, jenž kolem půjde za důležitým lidským cílem. Nejvíc ho ovšem zaujme trojice rovnoběžných kmenů, rostoucí z podivného spletence nad zemí. Takoví už jsme my lidé. Vždycky pátráme po příčinách a souvislostech.

A tak lidský návštěvník po chvíli jasan a všechno kolem pochopí. To je bezpochyby ta pravá radost, která jiným tvorům chybí. Právě o tu radost se později možná s někým podělí. Možná i úsměv na něčí tváři pomocí svého pochopení vyloudí.