Dopis Baťovi

Milý pane Baťa,

    kamarád mi řek, že Vám můžu klidně napsat, že Vám to moje psaní bude spolehlivě doručeno, i když jste už nějakej ten rok na pravdě Boží. A že mám na to psaní pouhý dvě stránky, napíšu Vám jen to nejdůležitější. Třeba to, že můj táta byl taky švec.
    On s tím řemeslem začal za poslední války. Do našeho městečka se tehdá nahrnula spousta vojáků a každej z nich měl na nohách ochozený holínky. Táta jim ty holínky spravoval. Švec byl táta dobrej a dveře se u něho netrhly.
     Jenže pak válka skončila, vojáci odtáhli a vzali s sebou i svý holínky. Tátovi nic jinýho nezbylo, než propustit ty dva nebo tři dělníky, co je měl, a dílnu zavřít. Najal si dřevěnou budku, co v ní bejvala německá trafika, a tam se se svým krámem nastěhoval. Moc už toho neměl -  snad jen verpánek, gumu na podrážky, nějaký to kopyto a šicí stroj na kůži. A stejně v tý budce nebylo k hnutí. Když mu mí starší sourozenci nosili ve sklenici od okurek oběd, museli mu ho podávat okýnkem. Tak se stal z mistra obuvníka příštipkář.
    Naši přemejšleli, proč k tátovi už žádný lidi nechoděj. Táta tvrdil, že to válka lidi zbídačila, že teď lidi musej chodit ve starejch škrpálech, nebo i bosky. Ale máma ho podezřívala, že jí něco zamlčuje, a snažila se tomu přijít na kloub. Rozhlížela se po lidech a zjistila, že obutí jsou. Kroutila nad tím hlavou a jednou se odvážila a nějakýho cizího pána na náměstí oslovila, odkud že má ty svý boty a kdo mu je spravuje. On byl velice ochotnej, síťovky s nákupem na lavičku odložil a jal se mámě vysvětlovat, jak to s těma botama dneska je. Mluvil o těch Vašich továrnách, vysvětloval jí, jak u Vás probíhá výroba obuvi. Vykládal, že u Vás se boty nešijou, ale jaksi na běžících pásech montujou, asi tak, jak auta v Detroitu, že nikdo z Vašich dělníků neumí ušít botu celou, že každej z nich od mládí až do penze třeba jenom zatlouká do pravýho podpatku hřebíky, nebo připevňuje na levý botě jazyk, a že lidi z tý jednotvárný práce šílej. Ještě tvrdil, že ty montážní pásy, co u nich dřou šílenci, denně chrlí tisíce bot, a že kvůli tomu, že jsou jen tak narychlo spíchnutý, nevydržej vůbec nic a lidem, co je nosí, deformují nejen chodidla, ony taky křiví nohy do o a ohejbaj páteř do stran, z čehož pak lidi mívaj strašný bolesti a nemůžou spát jinak než vsedě.
    Čím dýl promlouval, tím byla jeho řeč plamennější, on vykřikoval, že dělníky vykořisťujete, že ti chudáci úpí, jak po nich šlapete, a aby to bylo názornější, vytáh ze síťovky okurku a tam na tom náměstí ji rozšlapal. Když pak vykládal, že Vy ty chudáky ani vydechnout nenecháte, že je přímo dusíte, tak chytil oba konce šály, co ji měl omotanou kolem krku, a začal sám sebe škrtit. Hrozně při tom chrčel a lidi se shlukovali a máma se styděla a dostala z toho člověka strach a pokusila se mu utéct, ale on si ji přidržel za klopu a ještě jí pověděl, že ty mizerný boty jsou přirozeně velice levný, a proto je lidi kupujou a nedbaj na výstrahy odborníků. Tím pádem mají všichni poctiví ševci po práci a je s nimi ámen. Nakonec zved ukazováček a jakoby slavnostně prohlásil, že se Vám ty fabriky musej vzít.
    Když táta toho dne svoji budku zavřel a vrátil se domů, máma mu na večeři podstrkovala to nejlepší, co doma měla, to aby ho správně naladila a aby ji vyslech, páč on v těch dnech bejval hrozně nervózní a snadno vybouch. A táta byl velice dojatej, on celej zjihnul, a jak se máma kolem něho točila, tak po ní od talíře pokukoval, a když oběma rukama trhal chleba a strkal si kousky do úst, horlivě přikyvoval tomu, co mu o výrobě v baťovskejch továrnách vykládala, on je už znal a věděl, v čem podnikáte, vždyť to byl jeho obor. Ale jen co přešla na to tejrání, tak s tím přikyvováním přestal. Udiveně se na ni díval, a když zmínila, že ty baťovky nic nevydržej, a že jsou prostě špatný, přestal jíst, chleba i  lžíci položil na stůl a vstal. Nám, co jsme seděli kolem stolu, rukou naznačil, ať zůstaneme sedět a vyšel ze dveří. Koukali jsme za ním z okna - šel ke svý dřevěný budce.
    Po chvíli se vrátil. Pod paží držel botu. Sed si ke stolu, odsunul od sebe talíř i lžíci, ukázal nám tu botu a zeptal se, jestli na ní vidíme něco zvláštního. My jsme na ni zírali a nic jsme neviděli, byla to obyčejná ošmajdaná bota, co mu ji někdo dal do opravy. Táta  nosem prudce nasál vzduch, to jak se vzrušil, že jsme ignoranti a něco naprosto zřejmýho nevidíme. Ještě jednou nás vyzval, ať se pořádně podíváme, a my jsme se dívali a pořád nic neviděli. To ho už opravdu namíchlo, on se zase zhluboka nadech a zved tu botu nad hlavu. Vylekali jsme se, že nás za naši nevědomost praští, a on tou botou skutečně praštil, ale do stolu, až talíř a lžíce poskočily a na ubrusu zůstal otisknutej vzorek podrážky.
    Byli jsme zděšením bez řeči, ale on na to nedbal, chytal tu botu za špici a svejma silnejma prstama zkoušel odchlípnout podrážku. Na okraj tý podrážky tlačil tak silně, že mu palec pod nehtem zbělel. Zbytek boty byl celej roztřepanej, špičky okopaný, švy na hodně místech popukaný a místo tkaniček trčely z dírek jenom špagátky. Podrážka však držela a pod tátovýma silnejma prstama nepovolila ani milimetr, jako by ji den předtím přilepil dobrým lepidlem a ještě navoskovanou dratví přišil. Táta těch pokusů o odtržení podrážky zanechal, chytil tu botu za patu a začal s ní mlátit do okraje stolu. Po každý ráně prohlásil: „Tak tohle je bota od Bati!“ Nakonec ji opatrně položil na podlahu a chvíli se tam na ni obdivně díval. Jako by to nebyl starej škrpál, ale zlatej Popelčin střevíček.
    Máma mu k tý večeři udělala ještě lívanec s marmeládou. Ona vytušila, že se už rozhod, ale že potřebuje málo, možná jen ten lívanec, aby svý rozhodnutí vyslovil nahlas. A on jí při jídle skutečně řek, ale jen tak na půl úst, protože žvejkal ten lívanec s marmeládou, že se poohlídne po jiný práci. A máma si oddychla.
    Z táty se stal havíř, a i když v tomhle svým novým povolání bejval hodně potlučenej a zaprášil si plíce, nikdy si nestěžoval, že ztratil svoji dílnu, kde se tak nanejvejš moh šídlem píchnout do prstu. Táta totiž uměl prohrávat. Do konce života pak míval takovou skládací dílničku, malou skříňku s nejnezbytnějším nářadím a materiálem, a taky ukrytým verpánkem, co se dala proměnit v něco jako komodu. Ať už jsme se v životě stěhovali kamkoliv, všude ji s sebou vláčel. Doma ji schovával v rohu obýváku pod ubrus, a když mu bejvalo zle a měl chmurnou náladu, tak ten ubrus sundával, dílničku rozkládal a rodině a známejm spravoval boty. Táta si v tom rohu na verpánku, s botou mezi stehnama, shrbenej v kuželi lampy, co ji tam měl jen pro tyhle účely, pobrukoval. Do podrážky zatloukal floky a někdy si cosi pro sebe povídal a při tom se usmíval. Bylo na něm vidět, že teprve na verpánku je ve svým živlu a šťastnej.
    Mějte se fajn tam, kde jste, a pozdravujte mi andělíčky. Vzkažte jim, že by mohli trochu míň zpívat álelujá, a více si všímat lidí tady na Zemi. Třeba těch, co schválně vyráběj šmejd, a nikdo je za to netrestá. Ale to už je docela jiný téma.     
    S úctou Váš
    Zdislav Wegner