Evangelium podle Květoně

Předposlední večeře

„Chlapi, dneska mně to kázání vysloveně nešlo. O zázracích ani nemluvě. Ten chromej stařec mi tam ne a ne začít běhat jako za mlada. A to jsem se fakt snažil. Dokonce mu během procedury narostly mléčné zuby a brzlík!“

„Je toto možné?“ zapochyboval Tomáš. „Fyzioterapie ti přece vždycky šla báječně!“

„No jistě,“ konejšil Mistra Jakub, „na vyučeného tesaře si nevedeš špatně. Pomni jen, jak jsi nedávno v Betánii bravurně vzkřísil z mrtvých Lazara!“

„No, mě samotného to překvapilo! Já jsem do něj jen tak štítivě šťouchl klacíkem a on hned vyskočil a běhal mi po cimře s postelí na zádech. Kdyby aspoň neječel - Halelujá! Stal se zázrak! Nikdy před tím jsem postel neuzvedl! - tak by se to neprofláklo. Ale teď? Příbuzní už měli nakoupené vonné masti, plátno, hrobku... Víte, na co dneska přijde taková hrobka? Teď mně nemůžou přijít na jméno. Chyba to byla! Tak teď nevím, jestli už stárnu, nebo co...“

„Odpusť naši zvědavost, Pane,“ zajímali se učedlníci svorně, „a kolikátý že křížek už to máš na krku?“

„No, narodil jsem se pětadvacátého prosince, to vím přesně.“

„Hergot, to je náhoda, ausgerechnet na Vánoce!“ děl Jidáš. „A ve kterém járu, Mistře?“

„To bylo v roce, jak panoval ten, no, takovej vošklivej, dodnes se jím straší děcka... Heroděs! Heroděs to byl; co mě se jím v dětství navyhrožovali. Ale letopočet, ten vám nepovím. Nakonec není to fuk? Život se přece nežije - jó to kdysi; ani - to až jednou! Život jaksi svéhlavě a nám navzdory probíhá v přítomnosti, od věků do věků.“

„Ale stejně by se s tím mělo něco udělat,“ dychtil po akci horlivec Šimon.

„Správně, pryč s bezčasím! Dosť bolo Ríma! Kaifáše do koše!“ skandoval Petr, potřásaje militantně svazkem klíčů.

„Jak má být na světě ordnung, když nemáme ánung, co je za rok,“ přizvukoval Jidáš.

„Bože můj, vy jste jak děcka. Co je za rok, co je za rok. Co je k večeři? Já mám hlad jako vlk.“

„Beránek, Mistře.“

„Beránek? Zase beránek? Tak doslova jsem to nemyslel. JAKO vlk, říkám. Jenom jako!“

„Chachá, jak jsi vtipný, Spasiteli! Vlk - duchovním pastýřem!“ smálo se tovaryšstvo, „to už by rovnou mohl být kardinálem!“

„Hele, já nevím jak vám, ale mně už to skopové leze krkem. Tak například dneska, to jsem kázal u čeho, Jidáši?“

„Cumbajšpíl dneska u jezera, majn fírer.“

„No! To vás nikoho nenapadlo, nahodit při tom zevlování aspoň udici? Vždyť jste všichni, jak tady sedíte, profesí rybáři. Tedy, až tuhle na Matouše, že? Matouši!“

„Máte něco k proclení?“ probudil se tázaný. „Eh, promiňte, na chvilku jsem se zamyslel. Jaké je téma?“

„Je toto možné?“ vrtěl hlavou Tomáš. „Rybolov, přece.“

„Ach tak,“ chytil se provinilec, „co začali Římané s komerčním rybolovem, je to katastrofa. Globální ekologická katastrofa.“

„Tak tak, Mistře, celý den pro tebe pracujíce, ničeho jsme nepopadli,“ přizvukoval Ondřej.

„Máme holé ruce!“ chřestil Petr klíčema.

„Já! Já! Já jsem chytil sledě,“ vychloubal se Jan, „ale ten tě, Pane, moc nezasytí.“

„Aj, vy malověrní. Což si nevzpomínáte, jak jsem u moře Galilejského dvěma čudlami a pěti chleby nakrmil pět tisíc rekreantů? A ještě jsme dvanáct košů zbytků poslali do Somálska jako potravinovou pomoc? Podej mi toho herynka, Jeníku, ať okoštuju. Blééé! Fujtajxl, ten je slanej! Ten je snad z Mrtvýho moře, ne? Nalejte mi kapku vína, ať to spláchnu.“

„Ale my máme jenom vodu, šéfe, „ ošil se Bartoloměj, jako by mu byla kůže velká. „Sám přece vodu kážeš...“

„Ále, to je jedno. Já, jak sáhnu na vodu, stejně je z ní v tu ránu víno. Nic jiného prakticky nepiju.“

„Natürlich,“ usmál se Jidáš, „tím se ovšem mnohé vysvětluje.“

„Já mám s vodou vůbec potíže,“ předstíral Mistr, že nepostřehl sarkasmus. „Když si chci příkladně zaplavat, chodím po hladině. Jistě, mám se na co vymluvit, když přijde řeč na hygienu, ale ženské na to zrovna neletí. Pravda, tu a tam některou napadne, namazat mě vonným olejem, ale jinak...“

„Ja sichr, proto máš imrvére flekatý áncuk.“

„Poslechni, Jidáši, už dlouho se tě chci zeptat, co to používáš za divné výrazy?“

„Ale, to jsem pochytil od jednoho známého římského setníka. On pochází z jakési vzdálené provincie. Nějaký Longinus Cassius Germanicus. Tvrdí, že se tak jednou bude mluvit po celé Evropě. Nemůžu si pomoct, je to strašně nakažlivé.“

„Ale to je v pořádku. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi apoštolem.“

„Je toto možné?“ zdráhal se uvěřit Tomáš.

„Jak by ne? Schválně, kolik jazyků ovládáš ty, Tomáši?“

„No, jeden v puse a dva v botách.“

„Vidíš, a jenom v Indii se hovoří tisíci šesti sty padesáti dvěma jazyky!“

„Tys byl v Indii?“ zašumělo mezi věrozvěsty.

„No ovšem! Kde myslíte, že jsem se těch osmnáct let flákal? V Indii je pěkně. Od té doby, co vyhnali všechnu línou chamraď do Evropy, žijí tam samí poctiví, pravdomluvní a pracovití lidé. Vy jste nikdy necestovali?“

„Když to je těžké. On Říman teď našince nikam jen tak nepustí, „ žehrali apoštolé jako jeden muž. „To jsou samé byrokratické formality a obstrukce!“

„No jo,“ přikyvoval Matouš, „to máš - pas, devizový příslib, výjezdní doložka, schválení od Krajského výboru farizeů, potvrzení o odevzdání vojenské knížky, výpis z rejstříku trestů...“

„Cože? Sodoma Gomora! A lidi si to nechají líbit?“

„No, po pravdě, oni tak nějak, více méně, spoléhají na tebe. Znáš nás, Židy,“ vykrucoval se neobratně Juda Tadeáš. „Proto jsi mezi lidem tak nestvůrně populární. To TY jsi v jejich očích vyvolený mesiáš, spasitel a vykupitel!“

„Já? Já, eskamotér, biotronik a okultista? Proto mě bez přestání hlídají ti otravní farizejští paparazziti! Tak to ne! To já jim s tím disidentstvím praštím!“

„Máš recht, Pane,“ přizvukoval Jidáš, „jeden aby si ustavičně dával majzla, co kde šprechtne.“

„Dovolená by bodla. Taková hooodně dlouhá dovolená. Nešlo by všem namluvit, že jsem umřel, nebo tak něco?“

„No,“ prohrábl si Jidáš zrzavou bradku, „možná bych o něčem věděl. Vzpomínáš, Pane, jak jsem mluvil o tom setníkovi Longinovi Germanicovi? Ausgerechnet ten, jako z udělání, tento týden vechtruje na Golgotě. Za takových třicet na stole v stříbrných by se s ním dalo mluvit. Musel bys ale zaangažovat ještě...“

„Okamžik, nezapomeň řeč,“ zaplál mistrovi zrak. „Hej hola, mládenci! Potřebujeme s Jidášem soukromě probrat takovou delikátní věc. Mohli byste chvilku opakovat, co vám tadyhle Matouš bude číst z Bible? Ale hodně nahlas, ať mají ti lidé venku dojem, že se modlíme. Jo, a ne, že budete recitovat jenom Píseň Šalamounovu, jako vždycky! Vemte to odněkud z kraje.“

„Jéééžkovo voči, no tak jóó,“ zaznělo otrávené unisono z jedenácti hrdel. „Když bylo Setovi 105 let, zplodil Enoše. Po zplození Enoše žil Set ještě 807 let a plodil syny a dcery. Set žil celkem 912 let a potom zemřel. Když bylo Enošovi 90 let, zplodil Kénana. Po zplození Kénana žil Enoš ještě 815 let a plodil syny a dcery. Enoš žil celkem 905 let a potom zemřel. Když bylo Kénanovi 70 let, zplodil Mahalalela. Po zplození Mahalalela žil Kénan ještě 840 let a plodil syny a dcery. Kénan žil celkem 910 let a potom zemřel. Když bylo Mahalalelovi 65 let, zplodil Járeda. Po zplození Járeda žil Mahalalel ještě 830 let a plodil syny a dcery. Mahalalel žil celkem 895 let a potom zemřel. Když bylo Járedovi 162 let, zplodil Enocha. Po zplození Enocha žil Járed ještě 800 let a plodil syny a dcery. Járed žil celkem 962 let a potom zemřel. Když bylo Enochovi 65 let, zplodil Metuzaléma. Po zplození Metuzaléma žil Enoch s Bohem ještě 300 let a plodil syny a dcery. Enoch žil celkem 365 let... Chrrrr, fíííí, chrrr, fííí...“

„... a když se pak ajncvaj zdekujeme za kopečky, vsadím šůhe, že za pár járů si na tebe, Pane, ani na nás tovaryše, nikdo ani nevzpomene!“

„Chlapi vstávat! Vymysleli jsme, tuhle s Jidášem, parádní fintu! Vlk se nažere, beránek zůstane celej, a my všichni pojedeme na dovolenou, kam si kdo zamane! Ale musíte se přesně držet instrukcí a na nic se nevyptávat. Uděláme to takto: Petře a Jane, vy půjdete zítra do Jeruzaléma. Když vejdete do města, nedbejte naháněčů vychvalujících hotely a nalezněte chlápka, který ponese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde...“

***

Čekání na Golgota

To místo byla malá restaurace, v níž hostinský Rešet Hamajim již na tabuli uchystal, co bylo zvykem jísti při svátku Pesach; totiž víno, chléb, beránka a čalamádu.

„Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého nového domova a mne necháte samotného,“ dal se slyšet Mistr. „ Ale chlapi, ještě než vám rozdělím misie, cítím, že je třeba naučit vás pár užitečných rituálů. Tak zaprvé - před každým jídlem si umyjete nohy. Já vám to ukážu tady na Petrovi - namydlíte, opláchnete, osušíte. Nic na tom není, a stolování proběhne, řekl bych, v mnohem přátelštějším ovzduší.“

„A to si je máme pokaždé umývat vínem?“ divil se Petr.

„Proč vínem? A jo, já zapomněl. Zatracené divotvůrcovství. Kdo umí, tak vodou, samozřejmě. Já bych tu hygienu ani nevyžadoval, ale má se naplnit slovo Písma: Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu. A když je řeč o chlebu - na tomto bochníku vám názorně předvedu, jak jsem dneska celej polámanej. Slyšíte to křupání, když skývu lámu? Zrovna tak mě od rána loupá v kříži. Berte a jezte, toto jest mé tělo.“

„Krucifix, ausgerchnet v kříži, Pane? To bude hexnšús. Anebo nějaké znamení...“

„Hele, Jidáši, kdo je tady prorok? Ty, nebo já, co? Tak nechej můj kříž laskavě na mně. Ostatně neměl už dávno NĚKDO přesvědčovat židovskou veleradu Sanhedrin, že mě bez skrupulí zradí? Aby si pro mě poslali?“

Tu každý z apoštolů zvolal: „Kdo? Jsem to já, Pane? Já, Pane?“

„Klid, mládenci, je to ten z vás, který jí se mnou z mísy. Kterému skývu podám!“
A vzal chléb, plátek jehněčího, něco salátu, kapku pikantní omáčky, podal Jidáši Iškariotskému a řekl: „Tady máš korech a padej, neboť my vyrazíme na smluvené místo co nevidět.“

Spoluspiklenec ukusoval sendvič maror a odešel reptaje. Potom vzal Mistr kalich a pravil: „Zapijmež tento pakt douškem pramenité... Hernajs, už zase! Pak má jít jeden příkladem. No nic, tak pijte toto víno, neboť jest jako krev má, která zpečeťuje novou smlouvu. Amen, pravím vám, že já více nebudu pít z tohoto plodu révy, neboť v kraji, kam se chystám, vládne prohibice.“
Nechal kalich kolovat a pili z něho všichni nemírně, jak o svátku Purim.
Za nějaký čas, pomysliv sobě: „Otče, odejmi ode mne tento kalich, nebo se mi učedlníci ztřískají, jak Starý zákon káže,“ pohlédl na tovaryšstvo řka: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“

Řekne mu Tomáš: „Je toto možné? Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“

„Vyjdete na chodbu, dáte se do leva a jsou to třetí dveře, ty označené panáčkem. Kdo neumíte počítat a číst piktogramy, řiďte se podle much.“

„Kdo neumí číst pikto... co?“ podivil se Filip. „Tak si myslím, že dopijeme a půjdeme.“

***

Poté, co pojedli těla a popili krve, zapěvše vespolek spirituál Jajin ha-mešumar bore odešli na vzduch. Za říčku Kidrón na horu Olivetskou do Getsemanské zahrady.

Tam jim Mistr oznámil: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda. Po svém vzkříšení však vás předejdu do Srínagaru.“

I ohradil se Petr: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy neodpadnu! Tak přísahám!“

„Amen, pravím ti, než kohout podruhé zakokrhá, třikrát mě zapřeš!“

„Já? Vyloučeno! Jestli, tak jednou... Ale třikr... No to v žádném... Nanejvýš dvakrát, to snad ještě...“

„Vážně až do Srínagaru? Je toto možné? Kde to je?“ zajímal se Tomáš.

„V Indii. Normálně půjdeš směrem na Nazareth a před Beit Sheanem se dáš doprava... Nebo víš co, až ten tyjátr skončí, tak tě tam vezmu. A tady Ondřeje pošlu do Asie, Šimona do Persie, Matouše třeba do Afriky...“

„Jé, černošky... No jo, ale co uděláme, když se ta habaďůra proflákne? Sanhedrin má špehy všude,“ zapochyboval celník, znalý praktik establishmentu.

„Co je to za otázky, Matouši?“

„No, je lepší dávat blbé otázky, než pykat za blbé chyby.“

„Vyloučeno! Jistě, moudrý člověk sice dokáže nezávisle pozorovat, vymyslet, zdůvodnit, ověřit a učinit závěr; hlupci ale stačí něco nakukat a on rád uvěří. A co myslíš, který typ v populaci převažuje? Kdyby něco, budeme lhát, jako když tiskne.“

„Jako když... co?“

„Ale nic, to je taková metafora.“

„Taková... co?“

„Filipe! Že tě pošlu zpacifikovat židy do Británie!“

„Židy... zfackovat? Ale v Británii žádná židovská obec není.“

„Jak to, že ne? Můj kámoš Josef z Arimatie, který by podle plánu pro mě zrovna teď měl kupovat hrobku, vlastní v Británii cínové doly a stále si stěžuje na řádění jakéhosi rabina Hooda.“

„Nechtěl bys mě poslat radši někam jinam?“

„A víš, že jo?“

„Tam ne!“

„Klid, Filipe, pamatuješ si, kde bydlí farizej Nikodém, který za mnou přišel tuhle v noci? Výborně. Tak hned poté, co se po mém zatčení všichni rozprchnou, ty se nerozprchneš a přineseš řečenému Nikodémovi aloe a myrrhu z mé ložnice; on už bude vědět.“

„Aloe a... co?“

„Jak bych ti to jenom... Ale nic, ono to tak bude lepší. Přineseš mu prostě celou tu skříňku, označenou červeným křížem, kterou si vždycky beru na kurýrování chorých. Když tě s tím čapnou Římani, budeš prostě tvrdit, že je v tom myrrha.“

„Ale já pořád nevím, co to je.“

„A ty myslíš, že oni jo?“

„No nic, přátelé, než to vypukne, tak se půjdu ještě trošku o samotě modlit. Ty, Petře, a oba synové Zebedovi, budete mít hlídku. Kdyby se náhodou blížil nějaký zástup s meči a holemi, okamžitě mě vzbuďte!“

***

„Pane! Pane, už je to tady! Někdo tě udal!“

„Co? A tak. To nic, to bylo v plánu, Petře. Psáno jest...“

„Ty pořád - psáno jest, psáno jest... Umím já snad číst? Já, vyučený rybář? Tedy ne, že bych si stěžoval, nachytat lidi je mnohem snazší, než nachytat ryby. Ale tohle je klíčová situace – obkličují nás! A ještě ke všemu mě bolí klíční kost. To nemůžeme vyhrát. Nezdrhneme?“

„Ne, ještě ne. Nebojuj proto, abys zvítězil. Bojuj proto, aby ses nedal, jak jest psá... Moment, kde jest tovaryšstvo? No jo, už je vidím. Jak to, že spíte? Kolikrát jsem vám říkal - jezte víc těla, tělo je základ - ale to vy ne. To bylo pořád - krev, krev, ještě žejdlík krve na kuráž, a kapku krve do druhé nohy - a kdo mně to tady teď chrápe? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků!“

„Jsem to já, Pane? Já, Pane?“

„Bartoloměji! To byla hláška u večeře! Teď máš říct - Pane, máme se bít mečem?!“

„Kde bych přišel k meči, já, vyučený oráč?“

„Tak pluhem! Hlavně to řekni, neboť stojí psáno... Ale nic. Otče, vidíš to, s jakým materiálem já musím pracovat?“

Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti.

„Nazdar Jidáši. Co mi to sem vedeš za chamraď?“

„To víš, velekněží, zákoníci a starší nedali jinak...“

„Ale jde všechno podle plánu, nebo ne?“

„Pssst, pojď blíž, já ti to pošeptám. Alles in ordnung, Mistře, je to v cajku. Celej ten tyjátr zabrénujou Kaifáš s Anášem. Vyinkasoval jsem od nich třicet stříbrných a už je ten majlant na cestě k Longinovi Germanicovi.“

„Poslechni, a nebylo jim to podezřelé?“

„No, Kaifáše interesovalo, co vede k hamižnosti mě, moudrého a zbožného člověka. Tak jsem mu sofort zameldoval - A voni si myslej, že ve kšeftě nakupujou jenom blbci a bezvěrci? To zabralo.“

„No, ještěže tak. Teď mě přestaň oslintávat a konej svůj úkol.“

Tu přistoupil k Mistrovi jakýsi pohůnek a vztáhl na něj ruku, chtěje se ho zmocnit. I zvolal Petr: „Dáš ty pracky pryč?! Já ti vlepím takovou za ucho, budeš vidět!“

„Jauvajs! Můj boltec! Že já jsem si nevzal helmu,“ bědoval knecht.

„Petře, styď se,“ domlouval mu Mistr, „pomni - kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem!“

„No jo, Pane, ale on po tobě mečem! Tak já po něm klíčema.“

„Pojď ke mně, vojáku, já ti to pofoukám. Kterej ty seš?“

„Vincent Malchus. Ale to není z mé hlavy, prosím, já jenom poslouchám rozkazy.“

„Posloucháš? Vidíš, kdo s čím zachází, to mu teď schází. Kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne. A ty, Petře, vrať svůj klíč na jeho místo; všichni, kdo se chápou klíče, klíčem zajdou.“
I obrátil hlas k davu: „Prosím vás, přátelé... Eh, vlastně nepřátelé, hledáte-li mne, nechte ostatní odejít. Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Aby se tedy splnilo, co bylo psáno... Aha, tak jinak - odevzdávám se dobrovolně do rukou... Do rukou... Třeba ty. No ty, jak se jmenuješ?“

„Kdo? Já?“ chytil se žoldák rychle za uši. „Já nemám jméno, já jsem jenom komparz.“

A tuto učedlníci všichni opustivše ho, utekli. Jeden pak mládenček jménem Nudus šel za ním, odín jsa rouchem lněným po nahém těle; toho biřicové popadli. On pak opustiv roucho, nahý utekl od nich. Později založil sektu Adamitů.
 

***

Drábové odvedli polapence k výslechu do domu velekněze Kaifáše. Petr, plíže se tmou průvodu v patách, rafinovaně infiltroval mezi veleknězovo služebnictvo a usednuv na dvoře k ohni, dělal, že nic. Plameny osvěcovaly tváře lidí a jedna z veleknězových služek, povšimnuvši si Petrova obličeje, poznala ho: „To je přece jeden z těch, co chodívali s tím zatčeným prorokem!“

„Co, co, co to blábolíš, ženská! Vůbec toho chlápka neznám!“ zalhal odvážně apoštol.

Po chvíli zas jiný člověk, který nesl pod paží kohouta, ukázal na věrozvěsta, řka: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je také z Galileje. Je to jeho učedlník!“

„Učedlník? Vůbec ne. Já ani nevím, co to je! No schválně, zkuste se mě zeptat na něco z křesťanské nauky, jestli to budu vědět!“

V tom kohout poprvé zakokrhal tak mocně, že ho bylo slyšet až v soudní síni, kde právě započal proces.

***

Proces

„Jdou sem, voni samozvanej kazateli,“ uhodil Kaifáš autoritativně na zatčeného. „Donesly se nám stížnosti, že porušujou veškerý zákony, včetně těch přírodních!“

„Zákony? Jsou od té dobroty a řeknou který. To si rád poslechnu.“

„Že jim huba neupadne, šarlatáne! Kdo tuhle léčil v sobotu, kdy Žid nesmí na práci ani pomyslet? Máme devětatřicet zakázaných činností, které...“

„No a? O šábesu je přece dovoleno vykonávat to, co se nedá odložit. Však oni by mluvili jinak, kdyby se na smrt roznemohli zrovna v pátek večer. Navíc - já nejsem lékař, tudíž pro mě léčení není práce.“

„A teď jich mám! Teď se sami posadili na vějičku, protože se dostáváme k dalšímu obvinění, totiž že si vykládaj zákon, jak se jim zlíbí!“

„Já? A co potom dělaj oni? Psáno... Ale jo, tady můžu, psáno jest - Šest dní budeš pracovat, ale sedmého dne odpočineš. Ale to je jim málo! To jim nestačí! Oni si z pilnosti navíc ustanovili, kolik přesně je dovoleno v sobotu ujít kroků, že zabít blechu je ještě košer, ale veš už ne... To skrzevá jejich fantazírování našinec v životě neochutná svíčkovou!“

„Fujtajxl! Slyšeli jste ho? Svíčko... Ani z huby mně to neleze. Každej přece ví, že maso a mléko se za žádnejch okolností nesmí ocitnout spolu. Ani v jednom okrese, natož v jídle! Po požití jakéhokoliv masa je třeba šest hodin čekat, až bude zcela stráveno, než se člověk napije mléka, aby se s ním maso v žaludku nepotkalo.“

„No tak viděj to, Kaifáši. Přitom jest psáno pouze - Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho matky. To NEZNAMENÁ, že je třeba vlastnit dvě sady všeho nádobí, talířů a příborů, rovněž tak dva samostatné dřezy a dvě spíže, jednu na masité a druhou na mléčné pokrmy. A pokud se člověk jednou zmýlí, musí dům do základů vypálit, aby nic nemohlo být znovu použito. Jim zkrátka nestačí, že jsme nuceni dodržovat srandovní zákony; oni k nim ještě museli vymyslet pitomé rituály!“

„Ale to ne já! To farizejové, saducejové, levité a celá velerada! Tak pánové,“ obrátil se žalobce na Sanhedrin, „snad se mě zastanou, ne?“

„No, jak to vidím já,“ nechal se slyšet Kaifášův tchán Anáš, „tak - jeden blouznivec může víc otázek nadělati, než mu deset mudrců stačí odpovídati. Ostatně máme na něj ještě tu mrzutost v chrámu, kde zpřevracel stoly směnárníkům; to je výtržnictví, a na to jsou Římané alergičtí. Já myslím, že ho ráno zavedeme k Pilátovi. Ten, mně se zdá, na pavlačové diskuse s provinilci moc nedrží.“
Na ta slova velekněz roztrhl své roucho, aby paní Anášová měla druhý den práci a neměla roupy zevlovat po shromážděních, a šlo se spat.

***

Ráno se průvod vydal částí města zvanou Akra, podél západní strany chrámu až do paláce Pilátova, jenž strměl oproti velikému náměstí. U západní brány stála strážnice římské posádky, proti ní byla zbudována terasa s kamennými sedadly. Z této plošiny, zvané Gabbatha, vyhlašoval Pontius rozsudky. Prefekt, obklopen římskými důstojníky a legionáři, ležel na mramorovém lehátku.

„Salve Praefectus Pilatus!“ osmělilo se velekněžstvo.

„Salvete, salvete, copak mi nesete? Ale rychle, jsem z toho lehátka celej otlačenej. Já nevím, proč protokol předepisuje k přijímání deputací zrovna mramor.“

„Vedeme ti buřiče k ukřižování. Totiž k soudu a ukřižování.“

„Už zase? To je tento týden už čtvrtý. Já nevím, jestli vůbec máme tolik křížů. Odkud je ten povstalec?“

„Z Nazaretu.“

„Vida, tak on je z Galileje? O Galileu se přece stará Herodes, který je v těchto dnech náhodou v Jeruzalémě, ne? Buďte tak hodní, udělejte mně tu radost a běžte k němu, já si nebudu kazit takové pěkné dopoledne.“

I vypravil se reptající zástup k Herodu Antipovi, tetrarchovi Galilejskému, který byl v těch dnech náhodou v Jeruzalémě.

***

„Tak ty jsi ten věhlasný eskamotér, mág a iluzionista?“ vyzvídal Herodes. „Jsem rád, že tě poznávám. Nepokaz si to. Co tě sem přivádí?“

„E?“

„No dobrá, vidím, že tě přivádí řičící dav zmobilizovaný kněžskou oligarchií. Ale teď vážně, ty jsi skutečně syn Boží?“

„Proslýchá se to.“

„A je taky faktum, že jsi král židovský?“

„Někdo by to mohl takto interpretovat.“

„Doslechl jsem se rovněž, že konáš veliké zázraky.“

„Jdou takové zvěsti.“

„Vážně umíš léčit malomocné a křísit umrlé?“

„Kolují podobné řeči.“

„To je zajímavé, kolika různými způsoby je možno říci - já nevím. Tak co s tebou? Víš co, popřemýšlíme, a já řeknu Salome, aby nám zatím zatančila. Ona umí takový hezký taneček se stříbrnou mísou... Neslyšel jsi o tom?“

„Šíří se nějaké informace tohoto druhu.“

„Tak dost! Jestli jsi mě chtěl nakrknout, tak se ti to vážně povedlo! Až si říkám, jestli můj taťka, Herodes I. Ukrutný zvaný Dobrotivý, neměl být tenkrát důslednější! Tady máš bílé roucho, abys mě nepomluvil, že jsem lakota, a plav zpátky k Pilátovi; že ho nechávám pozdravovat.“

***

A shromáždění žalobců zpátkem se odebralo touž cestou, kterouž dříve bylo přišlo. Od těch dob jest v souvislosti s návštěvou úřadů vžito trefné úsloví - choditi od Pontia k Pilátovi.

Prefekt, jenž znovu uzřel pod okny onoho muže, jemuž houfec lál, klnul a spílal, vystoupiv ruče na Gabbathu zvolal: „Já teda nevím, co na něm furt vidíte za mouchy. Ale co, tak mně toho vyvrhele teda přiveďte. Aspoň si na něm vyzkouším nový škleb, který jsem se ráno naučil, trochu ho vystraším a pustím.“

Ale Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi kámoš císařův, anžto každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři, a to se řekne!“

„Hele nedržkujte, lůzo. Kdo vám postavil vodovod?“

„No jo, postavil, ale z našich peněz!“ stála si na svém lůza.

„Z jakých vašich? Čí hlavu a nápis vidíte na mincích, co? A neříkal snad tento odsouzený, pardon, podezřelý - Co jest císařovo, dejte císaři? Můhehe, to bylo od něj chytré. Zase na druhou stranu už chápu, proč vám tak leží v žaludku. A víte co, já na něm neshledávám žádnou vinu,“ ukázal Pilát na obviněného nahým prstem a dodal: „Ecce hetéro! Nebo ecce homo? Ále, tak či tak - je propuštěn!“

Když to velekněží a jejich služebníci uslyšeli, dali se do křiku: „Ukřižovat, ukřižovat!“

„Neremcejte nevděčníci. Že vám místo něj propustím Barabáše! A ten už by zasloužil naplácat na holou, vrah jeden!“

„My chceme Barabáše! My chceme Barabáše,“ skandoval nepříčetný dav a snažil se udělat mexickou vlnu, jak už to nepříčetné davy dělávají.

„A co ty mlčíš?“ ozval se jakýsi hlas vprostřed shromáždění. „Nepatříš náhodou taky k těm dvanácti buřičům?“

„Ale kde!“ vyděsil se tázaný a začal zvonit klíči jako o život: „Barabáš na hrad! Mesiáše do koše! Nedávejte vinu - členům Sanhedrinu!“
V tom podruhé zakokrhal kohout.
„Už zase? A tady?“ zoufal si hořce křivopřísežník. „Hernajs, kdo furt tahá na meetingy tu drůbež!“

***

Ve stejný čas zoufal si hořce Pontius Pilátus: „Co mám k sakru učinit s tím kazatelem? Asi ho nechám trošku zbičovat, to ještě nikomu neuškodilo, a těm křiklounům alespoň zatnu tipec.“ Spokojen pak zahlaholil: „Hej hola! Centurione! Kdo dnes slouží na mrskárně?“

„Pane, Longinus Cassius, zvaný Germanicus, pane!“

„Germanicus? Ten z cizinecké legie? Aby tu exekuci nějak neodflákl. Nebude on sympatizovat s etnickými menšinami?“

„Pane, z vaší pozice to možná tak nevypadá, ale tady v Judeji jsme v menšině my, pane!“

„Vážně? Proto si tolik vyskakujou, šmejdi! Tak to ne, to mně musí přestat!“

„Pane, jsem si jistý, že Germanicus nepředstavuje problém. Je to vyučený exsecutor verberatius a navíc věčně smrdí denárem. Když mu naslibujeme hory doly...“

„Dobře, dobře, ale jenom ty doly, jo? No co, musíme šetřit. A přiveď sem ty dva velekněze, já jim ho teda odsoudím, ať to mám z krku.“

***

„Poslechni, hubo plechová, tady Kaifál s Análem... Cože? Š? No mně to přišlo divný...
Tak tady Kaifá-š s Aná-šem tvrdí, že nabádáš lid ke zpupnostem, zakazuješ mu platit daně, na potkání se prohlašuješ židovským králem a zavádíš pracovní soboty. Můžeš mně to nějak vysvětlit?“

„Já myslím, Piláte, abys mi dal rovnou přes držku, ne? Jaképak řeči kolem toho.“

„No, jak chceš. Doufám, že máš rád kočky, protože tě Longinus Germanicus za chvilku seznámí s jednou devítiocasou. Dostaneš pětadvacet, a žádný smlouvání!“

„Nebylo by lepší rovnou padesát?“

„Nuže dobrá, třicet!“

„Tak aspoň čtyřicet.“

„Ať je tedy po tvém, třicet devět! Masochisto. Ovšem já si myju ruce. Podejte mi někdo mýdlo, ale ne že vám spadne! Já s ecce homo nechci mít nic společného, jako že se Pontius Procyon jmenuju.“

***

Velký předstírač

„Ave Cassie Longine! Vedeme ti nějakou práci. Tady máš rozsudek, evidenční formulář, výrobní příkaz, úkolový list, technologický postup a tuhle nám podškrábni dodací list.“

„Na ja! Zatracené Römisches Recht, je to akorát samé papyrusování... A teď raus, raus, alles heraus! Moment, ty ne!“ probodl Germanicus deportovaného pohledem. „Poslechni,“ dodal po chvilce o mnoho shovívavěji, „nejsi ty ten Jidášův kumpán - prorok a kazatel?“

„Přijde na to, jak se to vezme,“ uchýlil se Mistr k osvědčeným vytáčkám.

„Mudřec zvaný Mesiáš, syn boha?“

„Inu i tak se to dá říct.“

„A kterého boha?“

„E?“ vypadl tázaný z konceptu, všecek zaskočen.

„No, zum Beispiel Herkules byl synem boha Dia, že, Amfion a Perseus taky. Romulus a Remus byli synové boha Marta, Théseus syn boha Neptuna, Kefalos synem boha Merkura a tak podobně; jestli ty mně dobře verstehen.“

„No toto? Tos mě teda pěkně otrávil! Já jsem se doteď považoval za něco výjimečného a nýčko vidím, že synů božích jsou věrtele! Zaplaťpámbu, že už s tou profesí končím. Tak hele, ať to nezdržujeme - opatřil jsi krev a tělo, jak jsem ti vzkázal po zrzkovi?“

„Was?“

„No přece to víno a chleba!“

„Ja ja, alles in Ordnung, kamaráde. Stačí tohle?“

„No počkej, to je Chardonnay Negev, archivní, přívlastkové, pozdní sběr,“ poválel arestant doušek po jazyku. „Já potřebuju spíš Petite Sirah nebo Pinot Noir. Červené. Krev, chápeš? No, zkusím to napravit. Támhle v té amfoře máš vodu?“

„Ja, bestimmt, posluž si... Oooo! Nein! Das ist unglaublich!“ nevěřil exsecutor verberatius vlastním očím. „Sehr gute Arbeit! Jak to děláš? Hergot, když seš takovej machr, Ich verstehe nicht, žes to přivedl k takovým koncům.“

„Aj, psáno jest, že prorok není bez cti; leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě. A proto taky potřebuju zmizet. Nenápadně, samozřejmě! Všude dobře, tak co tady.“

„Máš recht, mně už taky leze krkem to římské hospodářství.“

„A jak by se ti líbilo turecké? Třeba v Kappadokii, tam je touhle dobou krásně. Můžeš vzít kramle s náma. Platí?“

„Sicher! Takže my teď všechny obelžeme?“

„Ale fuj! Obelstíme, přece. Nemůže nás někdo slyšet? Já ti teď řeknu, jak...“

***

„Ave, centurione,“ špitnul spiklencům kdosi za zády, „nerad jich ruším vespolek, ale musím tady pánovi vzít míru, vědí, aby mu kříž dobře padnul. Taková celebrita přece nemůže dostat konfekci.“

„Klidně si měř, pletichař..., é, totiž bičování počká, že. My máme času dost, že. My jsme tady asi für den Spaß králíkům! Schweinerei.“

„Čímpak jim, pěkně prosím, mohu posloužit?“ lísal se řemeslník k odsouzenci. „Budou si přát cedr, postojej mně rovně, hm, sto třiasedmdesát, z dálky vypadali menší, nebo maj radši dub, či snad olivovník, ten je letos hodně žádanej, roztáhnou mně ty ručičky pořádně, ať jim není příčníček krátkej, a jaký tvar křížečku by jim vyhovoval, můžou mít řecký, latinský nebo egyptský, na tom by jim to moc slušelo.“

„Zum Beispiel hákový by nebyl?“

„Nemluvěj mi tyhle řeči, vojáku, já to nemůžu slyšet ty jejich humory,“ rozdurdil se mistr na legionáře. „Co se chce ode mne? Chce se ze mě trhat kusy za moje starosti?  Kdo je tady odborník, voni snad? Nebo tuhle mladý pán? Ráčejí odpustit, vašnosti, hned se jim budu věnovat.“

„Tak pozor,“ ošil se delikvent, „já jsem náhodou vyučený tesař.“

„Jemináčku, tak voni jsou vod fochu? Jaký model by si teda přáli, pane kolego?“

„Nic okázalého,“ zamyslel se tázaný, „běžný latinský kříž, tak tři a půl metru vysoký, z dřeva olivového, hoblovaný a do hladka vybroušený, natřete včelím voskem a vyleštíte. Do odměřených míst umístíte malou sedilku a nožní podpěry. Do obou konců příčného břevna zatlučete dlouhé umělecky kované hřeby, aby bylo čeho se držet.  Nahoru pak umístíte cedulku s mým jménem, adresou a všemi tituly, vyvedenou hebrejsky, řecky a latinsky.“

„Božínku, to bude vážit nejmíň metrák!“ vyděsil se tesař. „No, jestli tohle voni donesou až na Golgotu, tak se nechám pokřtít. Poroučím se uctivě a děkuju, že si vybrali moji firmu.“

„Ty, Longine, jestli tomu dobře rozumím, tak ten kříž musím sám vyvláčet až nahoru? Protože s tím jsem nepočítal. Můj duch jest odhodlán, však tělo je slabé...“

„Klid, kamaráde, alles in Ordnung. Jak jsme si řekli: já teď nadrobím chleba do vína...“

„Pssst! Tělo do krve, přece!“ protestoval konspirátor.

„Na ja, das Brot in den Wein, do toho namočím důtky, zlehka tě tím pošmrdlám po zádech, počkáme, až to zaschne a bude to vypadat jako hluboké krvavé rány, pak ti pomůžu naložit krucifix na cemr a ty šouravým krokem vyrazíš auf die Straße. Nikdo si ničeho nevšimne, protože Via Dolorosa bude lemovaná vojskem a spoustou rozplakávaček, které najala Pilátova žena Procula, aby dožrala ty snoby ze Sanhedrinu. Pár metrů ujdeš a sekneš sebou ausgerechnet pod kopcem, pünktlich před legionářem z kraje zvaného Venedia neboli Böhmen. Ten ti helfne.“

„Shrbenej pod křížem dohlídnu těm vojákům leda tak na sandály. Jak poznám toho Bohéma?“

„Poznáš. V sandálech bude mít ponožky.“

„A je na něj spoleh?“ zdržoval nenápadně trestanec.

„No jistě! Bohemiáni nám Germánům lezou do zadku už celé věky,“ sahal exsecutor netrpělivě po důtkách.

„No ale teď, když jste oba Římané...“

„Hergot nedržkuj pořád, nebo ti ukážu Endlösung der Judenfrage, žes to neviděl! Když říkám, že tam bude, tak tam bude!“

A aj, byl tam.

***

„Hej brzdi, kemo, brzdi, kam se hrnem, co?“ cloumal voják nedbalý ústrojové kázně snědým mužem, který se snažil protlačit davem. „Hókni mně jméno, bydliště a účel návštěvy, nebo dostaneš mlatu a šópnu tě do kameňa, jasný?“

„Šimon z Kyrény, poutník,“ hlásil polapenec, „já jsem zde, prosím pěkně, jenom na svátky.“

„Neval mně klény do štricle! Turista z Lybie, a je zamatlané, jak když jde z pola? Nejaká agroturistika, né? Tož poslóché, konópku, já tě včil nezabásnu za potulku, jak bys zaslóžil, ale budu tak benevolentní, že tě napařím akorát obecně prospěšnó hoknu. Pudeš na brigádu, ja? Na akci Z, kómeš to? Protože za chvílu tadyma poštatlí procesí na Kalváriju, a ty seš od včilku jmenované hlavním křížonošem!“

„Já? Proč já? Nic jsem neudělal. Daně platím, na schůze chodím, o svátcích vyvěšuju do oken praporky...“

„Hle, král tvůj přichází,“ dožadoval se pozornosti právě přišedší kandidát na ukřižování, „tobě spravedlivý a spasení plný, všecek zchvácen, uondán, potem i krví zbrocen a kluzk.“

„Pracovat? Proč já? To je zase nějaká diskriminace!“ snažil se snědý přivandrovalec překřičet sílící vřískot plaček, rozvášněných okázalým entrée obviněného kazatele.

„Dcery jeruzalémské! Neplačte nade mnou,“ opřel se zneuznaný vykupitel teatrálně o kříž, užívaje si zbytkové popularity, „plačte samy nad sebou a nad svými dětmi! Neboť hle, přijdou dny, kdy se bude říkat horám: Padněte na nás! Neboť když se toto děje na dřevě zeleném, co se bude díti na dřevě suchém?“ pokračoval a snažil se nenápadně podstrčit řečené dřevo římskému vojínovi. Ten je zase štítivě přehodil na vzpouzejícího se Šimona. Poctivě opracované trámy padaly z ruky do ruky se vznešenou trpělivostí olivovníkového masivu. „Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké, nuže vpřed, nemáme na to celý den!“ zavelel kurážně odsouzenec jdoucí na smrt. Šimon Kyrenejský, neznaje jiných výrazových prostředků síly, jež tryská a dere se ze zdravého těla, naložil vztekle krucifix na hřbet, a šlo se.

***

Resuscitace

„Páni, to jsou panorámata! A ta výška, to je žrádlo! Ale tlačí to. Doufám, že se do těch tří hodin udržím,“ překontroloval prorok provazy, které poutaly jeho ruce k příčnému břevnu. Po levici a pravici si povšiml dalších křížů. „Zdravím vás, mládenci, za co visíte vy?“

„Taky za ruce, ty chytrolíne,“ zaznělo unisono z obou stran, „akorát že nás nepřivázali, ale přitloukli.“

„Aj pravím vám, každý, kdož činí pravdu, vzhůru k světlu jde, aby zjeveni byli skutkové jeho. Jaké ohavné zločiny jste spáchali, hoši?“

„Já jsem vrah,“ chvástal se lotr po levici, jménem Gestas.

„Aj pravím ti, dobře děláš, že lidi morduješ, neboť jest psáno: Zabí jeden každý bratra svého a každý přítele svého i bližního svého; též že Abraham svého vlastního syna Izáka chtěl zabíti a Samuel, prorok a soudce lidu božího, zabil Agaga, krále amalechitského.“

„Já jsem lupič,“ chvástal se lotr po pravici, jménem Dismas.

„Aj pravím ti, dobře děláš, že lidi olupuješ. Zloděj zajisté proto krade, poněvadž jest psáno, že: Den Páně jako zloděj v noci tak přijde. A aj pravím vám oběma, žádné viny jsem nenalezl na vás, nic hodného smrti.“

„Ty vole, to by byl advokát!“ vzkřikli oba viselci nezachovávajíce míry v svém obdivu, „my jsme vlastně justiční omyl. A co jsi ty? Mordýř či zbojník, že tě pověsili vprostřed nás a nejvýš?“

„Optimista, chlapi, optimista. Léčil jsem nemocné, krmil hladové, učil nevzdělané; já si trest opravdu zasloužím. Však věřte ve mne, neboť já jsem světlo. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. A já, pravím vám, podle jejich cest s nimi naložím; odsoudím je tak, jak sami soudili, a poznají, co já jsem. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“

„Myslíš v prdeli? Hele, jsi-li vážně spasitel, nás i sebe zachraň! Proč normálně nesestoupíš a neodejdeš? Beztoho tě přivázali jaksi ledabyle,“ utrhali jemu oba lotři, ukřivujíce hlav svých.

„Ticho tam!“ okřikl je kdosi zespoda, „nevidíte, že máme die Mittagspause? A jestli se tady kolegovi budete posmívat, Sie Banditen, tak vám hnáty zpřerážím!“

„Jsi to ty, Longine?“ neslo se s úlevou z prostředního kříže.

„Ja, sicher. To víš, nejsou lidi.“

A aj, nebyli.

Vřeštící zástupové se o polednách spořádaně rozešli k obědu, kněží se odebrali k přípravám na nadcházející svátek Pesach a okupační vojsko odtáhlo poskytovat internacionální bratrskou pomoc zase do jiné čtvrti. Zůstala jen popravčí četa složená ze setníka a čtyř legionářů, kteří měli střežit ukřižované až do jejich skonu. Dva ozbrojenci si krátili čas hrou o svršky zabavené odsouzeným, třetí pořizoval zápis o průběhu akce na svitky pergamenu a čtvrtý servíroval do ešusů vojenskou menáž.

„Už zase máme houby s octem na yzopu?“ ofrňoval se centurion, „to by nejedl ani kriminálník. Chceš okoštovat?“ vzhlédl k vyhublému kazateli.

„Ty, víš, že ani ne? Ale pil bych jako dromedár. Vlastně jsem chtěl říct - žízním,“ pravil, aby se naplnilo Písmo. Na ta slova se Písmo začalo bezodkladně plnit: Stala se tma po vší zemi, opona chrámová roztrhla se na dvé, a země se třásla, a skálé se pukalo, a hrobové se otvírali.

„To není, to je, to se mi snad jenom, no to si ze mě děláš!“ nešetřila popravčí četa obdivem.

„To je paráda! Ein Wunder!“ rozplýval se Longinus Germanicus. „Hele, že křísíš mrtvé a chodíš po vodě, to chápu, to jsou triky. Jak ale hergot děláš zemětřesení a zatmění slunce?“

„To já ne, to samo,“ předstíral trpitel skromnost a pokusil se o ruměnec, „mě akorát loupá v kříži.“ A zvolav hlasem velikým, pravil: „Jauvajs, jauvajs, to je ale bolest!“

„Co říkal? To znělo jako jódlování. Mohlo to být: Eloi, Eloi, lema sabachtani? Já v tom kravále nic neslyším,“ durdil se zapisovatel na geologické procesy.

„Já taky nerozumím nicht, ale piš alles co vidíš a slyšíš, vždycky je lepší mít všechno písemně. Už třeba pro případ pozdějších reklamací.“

„Tak jo, ale jak se píše: Šalém kolohi, aba, bejadach afkid ruchi, to fakt nevím. A co to znamená, to teprve ne.“

***

Ti, kteříž ostříhali odsouzené, vidouce zemětřas a zatmění, báli se mocně strachem velikým. A nadešla hodina, hodina třetí odpolední, a aj, Centurion Longinus, uviděv od východu přicházet Nikodéma a Josefa z Arimatie, totiž tajné účastence jejich komplotu, pravil prostřednímu z viselců, řka: „Staniž se nyní podle slova tvého, aber, jestli se tohle proflákne, tak budu dvě stě let sedět v kriminále.“ A aby se naplnilo Písmo, jež na jednom místě oznamuje: „Ani kost mu nebude zlomena,“ a na jiném místě sděluje: „Uvidí, koho probodli,“ třímaje kopí přistoupil k němu blíže: „Já tě teď dloubnu pod žebro, abych tě mohl prohlásit za mrtvého, rozumíš? Opovaž se heknout!“ a slovo bylo učiněno skutkem.

„Also Jungs, tenhle už to má za sebou! Do záznamu dáme čas úmrtí – patnáct null null.“

 „Už? Za tři hodiny? To je letošní rekord, to bude mít Scriptorus Guinnessus radost. Jak mám ve zprávě zdůvodnit, že tento odešel dřív, než vrah a lupič?“

„So gut, napiš tam: Statisticky u třetiny ukřižovaných dochází po řadě traumat k fatální kombinaci několika obtíží. Významnou roli hraje podchlazení čili hypotermie. Další závažnou komplikací je pokles srážlivosti krve, který má za následek četná vnitřní krvácení. Třetí problém představuje acidóza, jež narušuje celý komplex biochemických reakcí v těle. Pokud se jmenované problémy sejdou, dramaticky vzroste riziko předčasného odchodu, mezi odborníky známého jako evacuatio praecox.“

***

Josef z Arimatie a Nikodém tělo s kříže sňavše, mastmi vonnými hojně mazali, a v plátno dobré turínské obvinuvše, do hrobu položili, a přivalivše kámen veliký ke dveřům hrobovým, odešli. Počalo se schylovat k večeru, a když již bylo dostatečně schýleno, nastala tma. A to už Mistr, všemi mastmi mazaný, asketické své tělo skulinkou ponechanou mezi kameny jako úhoř protáhnuv, spěchal za svými soudruhy. Domů, do Galilee, na tajné místo, kteréž s Jidášem prve smluvili.

Druhého pak dne, kterýž byl po velikém pátku, sešli se přední kněží a farizeové ku Pilátovi, řkouce: „Pane, rozpomenuli jsme se, že ten svůdce řekl, ještě živ jsa: Po třech dnech vstanu. Rozkažiž tedy ostříhati hrobu až do třetího dne, ať by snad učedlníci jeho, nočně přišedše, neukradli ho, a řekli by lidu: Vstalť jest z mrtvých! To bychom pak přede všemi vypadali jako úplní pitomci.“

Řekl jim Pilát: „Jděte mi z očí, sami jste si zavařili, sami si i snězte. Suum cuique!“

A reprezentanti všeho židovstva šedše, mnohé smutné obličeje činili.

***

Dvanácte pak učedlníků zamířilo do Galilee na místo tak tajné, že dodnes žáden neví, jak se nazývá, a nejen nazývá, lébrž i jmenuje a zove.

A tu mezi vinice, olivové a fíkové zahrady přijdouce, viděli hromadu kamení vedle cesty ležeti a na největším z nich seděl milovaný učitel, léčitel a prorok, a škubal husu. A byl obličej jeho jako blesk, a roucho jeho bílé jako sníh. A uzřevše ho tovaryši, klaněli se jemu. Ale někteří, nebudu jmenovat, pochybovali. Přítomnosť jeho zavdala ovšem mezi nimi nejednu příčinu k horlivému i hádavému hovoru.

„Co se strašíte a proč děsy vstupují na srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem živ. Myslíte, že bych po smrti dokázal tohle?“ a upustiv husu zakřepčil tradiční tanec Shreklekh Dvekut s přednožením švihové nohy z dvojité otočky bez propnutí. „Duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti. Jsme volní! Svou předstíranou smrtí jsem nám všem otevřel cestu. Lid, kterýž dlel v temnostech, uviděl světlo veliké, a sedícím v krajině a stínu smrti, světlo vzešlo jim! A aj, při pohledu na ten rudozlatý východ slunce říkám si, jak jsem bezvýznamný! To jsem si ovšem říkal i minulý čtvrtek, a to pršelo.“

„Poznávám ho! Je to on!“ vykřikl Tomáš. „Nikdo jiný nenadělá tolik okolků, než se dostane k věci!“

 „Protož jdouce, učte všecky národy zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. Nebývejte příliš spravedliví, aniž buďte příliš moudří. Jednejte podle toho, co se na vás v mezích vaší zemské pouti zasměje neb ušklebí. Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky. Nebeřte s sebou zlata, ani stříbra, ani peněz do opasků svých, ani mošny na cestu, ani dvou sukní, ani obuvi, ani hůlky. Ale hlavně nezačínejte pracovat dřív, dokud vám otec nesešle Ducha svatého! Tak, chlapi, až půjdete někdy kolem Indie, zastavte se. Budu se živit žebrotou. Tam je to taková tradice.“

„No jo, ale co budeme dělat my? Tady v Evropě se na žebrotu moc nedrží,“ remcalo apoštolstvo.

„Musíte zkrátka něco vymyslet. Něco, aby vám lidi sami rádi dávali peníze a vy nemuseli hnout prstem. Však vy už na něco určitě přijdete.“

„Víš to jistě?“

„Nevím. Ale kdo neví, musí věřit. A když vám věřím já...“