V dešti

Déšť se nečekaně spustil až ve chvíli, kdy se již zdálo, že z něho opět sejde.

Prší čím dál hustěji.

Obléknu pláštěnku a pohledem se přesvědčím, zda mě dobře kryje vrstevnatá střecha z větví mladého smrku. Potom odtud, z tepla a sucha clonou deště sleduji, jak se vysoké smrky a borovice ve svahu pod mlazinou v nárazech větru rozhoupaly.

Za minutu již proudy vody letí nepřetržitě šikmo do korun. Rozkmitané stromy do sebe tvrdě narážejí. Třesk úderů se utápí v nepravidelně pulzujícím šumění lijáku.

Z větví padá déšť téměř svisle. Tu a tam vítr zabloudí do podrostu a v šedi vodního přívalu vyryje zelenou brázdu, která se za ním vzápětí zavírá.

Milióny kapek se rozbíjejí o větve mlaziny. V lijáku nad mlazinou pluje vrstva mikroskopické vodní tříště, podobná oblaku zvířeného prachu.

Les náhle zavoní silicemi. Potom se nízko nad zemí rozprostře jakási medová vůně. Tak sálá čerstvá paseka za slunného dne. Překvapilo mě, že i v proudech vody vydechl malý, nenápadný starček lesní svou těžkou a sladkou vůni.

Je to dobré. Je to čím dál lepší. Tento déšť dobře proniká jehličím. Jde rovnou k půdě. Jsou to těžké kapky. A je jich dost, aby se dostaly všude, i tam, kam by slabší přeháňka nepronikla. Většinu dešťů obvykle pochytají koruny a z nich se voda vypaří zpátky do mraků.

Ale načekali jsme se!

Teď jsem uprostřed medové vůně ucítil mokrou zem, kyprý lesní humus prosáklý vláhou. Až jsem se zachvěl.

Štěstí mi stoupá do hrdla.

Jen ať prší, jen ať dlouho prší, říkám si, kdo ví, nepřijde-li po tomto nádherném lijáku znova sucho. Kristepane, to je nádhera! Sedět v pohodlí doma, co bych o ní věděl? Voda padá a padá. Všude samá voda. Nic se z ní neztratí. Stéká dolů. Stéká po všem a humus ji saje jako nenasytná houba.

Ještě to na mě celou silou nedolehlo.

Obličej mám vlhký od rozstřikujících se kapiček. Zespodu mě dobře chrání otýpka chvojí, na níž sedím. Poposednu a srovnávám si pláštěnku. Nateče mi při tom do gumáku. Usyknu a tiše zakleju, jinak nic. Nemá teď cenu vylévat vodu z boty.

Tady pod smrkem je dobře. I mokro v botě pomalu přestává studit. Brzy bude všechno v pořádku.

Hlavně že konečně prší. Červen bez jediné kapky! Už to vypadalo málem jako vloni. To sucho mi začínalo nahánět strach. Jen jednu výhodu mělo: stačili jsme včas postříkat kůrovcem napadené skládky dřeva.

Dnešní postřik musíme ovšem zopakovat, spláchne ho déšť.

To co se teď ozvalo, je surové jako zadrnčení prasklé struny. I kdyby ses rozkrájel, uprostřed léta se stejně dožiješ nového pokolení. To hlavní není ve tvé moci.

Falešný tón rozmetal překrásný obrazec orosené pavučiny. Zbyl z ní zplihlý cár.

Co bych za to dal, kdyby se ve svých komůrkách tam pod kůrou aspoň dešťovou vodou utopil!

Neutopí se. Zlatý brouk dospěje do velikosti zrnka rýže a silou nepředstavitelného množství zaútočí na zdravé smrkové porosty. Zažijeme další horké léto. Některá ohniska jsme zlikvidovali, jiná vzniknou. Až to v srpnu vypukne, bude to znovu jako požár v korunách.

Déšť již pronikl pod zmáčené větve smrku, ale v pláštěnce je sucho. Velké kapky pleskají do kapuce, do zad, na kolena. Všude okolo se rodí potůčky a rostou úhledné hrázky z naplaveného jehličí, stébel, šupin a větévek. Nejnápadnější jsou ty z jehličí.

Je teplo. Nad cestou a nad mlazinou se objevují chomáčky mlhy.

Jak rád bych teď vnímal pouze déšť a něžný opar a čisté vůně promoklého lesa! Jak se nechce myslet na to, co přijde!

Ničím tomu nezabráním. Ani příroda mi nepomůže. Došlo to moc daleko.

Ach klid! Nemysli na to. Mysli na to příjemné, když už ses tady v lese nechal uvěznit tím lijákem. Nedej si vzít radost z deště. Aspoň tu ne.

Déšť je drobnější, ale stále dost hustý.

To zas bude bláta na cestách. Ještě víc se zdrží odvoz dřeva s živým nákladem škůdce.

Zplihlá, deštěm bičovaná pavučina už se asi zpátky v duhovou tkaninu nepromění.

Vezmu to od konce. Do Žlíbku se musím podívat nejdřív. Hned ráno to objedu. Jakmile kůra obeschne, vyrazíme znovu.

Kluci toho mají po krk. Nebude jednoduché je přesvědčit.

Ostatní práce počká. Musí počkat. Když je les ohrožen, pošlu každého k čertu. Všude, kde jsme stříkali naposled, jsou už pod lýkem z kukel vylíhnutí brouci. Teď končí všechny parádičky. Dospělý brouk se v rodném stromu dlouho nezdrží.

Nesmí vyletět. Za žádnou cenu. Insekticidem šetřit nebudu.

Hryznu se do rtu. Co se se mnou stalo, že najednou spoléhám na pomoc otravných látek, jako by to samozřejmě patřilo k mé lesnické profesi?

Znovu jsem tam. V těch osudných hodinách začátku roku. Okno na mě civí slepou tmou. Nic nevidím, jen slyším, jak vítr doposud cloumá korunami. Rozviklané stromy na obnažených stěnách porostů nevydrží. Jak se zdá, neskončila kalamita dozněním vichřice. V půdě, rozbahněné náhlým táním, nedrží kořeny o mnoho víc, než kdyby stály na vodě.

Sedím nad mapou polesí, neúnosně zvětšeného právě probíhající reorganizací, zabývám se dalekou budoucností a bojím se myslet na to, co nastane okamžitě, zítra, pozítří. Zvykám si na novou myšlenku, že teď nebudu mít jako pouhý pěstitel na odstraňování následků kalamity větší vliv než na střídání ročních dob.

Dlouho se našim lesům vichřice vyhýbala. Jako by čekala jenom na to. Na okamžik, kdy budeme rozděleni na dva téměř nepřátelské tábory. Zaslechl jsem už hlasy, které vyzývají k celoplošnému chemickému zásahu. Ze strachu před odpovědností a z neschopnosti přiznat chybu dopustíme otrávení stovek hektarů lesa. Pro jistotu.

Lesník by teď udělal všechno. Ten tradiční. Ten celý. Polovina lesníka zmůže málo z toho, co by chtěl. Ta polovina, kterou vyhlášená reorganizace právě „osvobodila“ od těžby, nejdokonalejšího nástroje pěstění a ochrany lesa. Situace prý dozrála, těžká technika si sama vyžádala specializaci. Takovou odpověď drmolí ti, kteří to sami, bez nás, rozhodli. Zapomněli na něco, co tu techniku musí ovládat tím naléhavěji, čím je těžší.

Snažím se pochopit jejich myšlení. Možná ano, možná se právě teď, ve ztížených podmínkách po vichřici, prokáží výhody rozdělení a specializace, těžaři a pěstitelé se soustředí každý na svoje povinnosti a ničím jiným se nebudou rozptylovat. Poctivě se o to snažím, ale nedaří se mi to. Jak mě může uspokojit „výhoda“, že mě ode dneška nemusí zajímat celá složitá problematika zvaná les, ale jenom její část? Asi tak polovina?

Nezbývá mi, než si zvyknout na myšlenku, že se v nejbližší době stanu i já organizátorem akce, jež se podobá zradě vlastního přesvědčení. Jen proto, že už nemám v rukou tu polovinu lesnictví, která se zabývá zpracováním dřeva, že mi ji vzali a dali jiným. Budou oni dost odpovědní za to, zač nesu odpovědnost jenom já? Od nich ji nemůžu vymáhat.

Dojde k tomu. Vypukne chemická válka.

Bojím se myslet dál. Kéž bych to tady mohl vypnout.

Složím své mapy a vyjdu do lednové noci. Vítr, co se tu ještě prohání po včerejší vichřici, vchrstne mi do obličeje hrst sněhu. Než se rozkoukám, zůstanu stát a nerozhodně naslouchám kymácení kmenů, šumu a praskotu proděravělého lesa.

Ještě že tak nádherně prší. Teď, když nás již opakování posledního postřiku stejně nemine, je to ze všeho nejlepší. I když to tenhle déšť spláchne. I když to zanese do půdy, do potoků, do řeky. Důležité je, že konečně přišel. Přišel v poslední chvíli.

Vidíš. Tak nemysli teď na to, co musíš udělat. Aspoň teď na to nemysli.

To nejde na to nemyslet. Zítra půjdeme a namíříme znovu trysky postřikovačů proti škůdci. A předem víme, že s daleko větší jistotou než pod kůrou ukrytého lýkožrouta otrávíme všechno, co bude dýchat v dosahu té nejposlednější proudem vzduchu unášené kapénky. My půjdeme trávit kůrovce, neboť v přítomné době zodpovídáme za ochranu lesa proti jeho přemnožení, nikde však nepotkáme toho, kdo zodpovídá za budoucnost, za narušené lesní prostředí. Nikdo nemá odvahu, aby se k té odpovědnosti přihlásil.

Mám ošklivý pocit, jako bych se právě vykoupal v řece – v téže řece, jež za dob mého dětství byla ještě čistá – jako bych se v ní právě vykoupal a utkvěla na mně naftou páchnoucí mastnota.

Je teplo. I déšť je teplý. Promoklá, pařící se země dusně voní. Nemám k ní ze své otýpky daleko. Je kousek před mýma očima. Je všude. Kamkoli pohlédnu, mám ji na dosah.

Zaplaví mě vlna něhy. A lítosti. A prokletí.

Skloním se a tu zemi pod sebou pohladím. Na usmířenou. Kajícně. Žebrám o rozhřešení.

Překvapí mě odpověď. Tak příjemný dotek jsem dlouho nezakusil.

Snad jsem se přece tolik nezměnil. Ještě jsem to já a mám snad všechno v sobě v pořádku. Ještě jsem tomu nepodlehl. Ještě mě to nepřerostlo.

Až za dlouho, za nekonečně dlouho nastavím dlaň dešti, aby z ní ulpělá smítka smyl.