život v pravde

Lenochode,

dnes je společnost mnohem rozdělenější, než byla třeba v roce 1970. Tehdy jsme byli na jedné straně "my" a na druhé straně byli "oni" a všechno bylo poměrně jasné a přehledné. Dnes se svět dělí dokonce i tady na Písmáku do bublin, které spolu vzájemně nekomunikují. Vůbec!

Když to vznikalo šířilo se to nejvíc asi v Praze a krajských městech. V menších tolik ne. Samozřejmě jsme o tom všichni věděli a možná bychom to i podepsali, ale přímá možnost nebyla a zase jsme po tom nijak moc nepátrali. Ale ruku na srdce, o podpisy neznámých lidí nejspíš ani nikdo moc nestál. Já si těch lidí vždycky vážil, i těch neznámých. Samotný podpis ovšem ještě nedává člověku punc "záruky." Víc záleží na celoživotním postoji každého z nás.

vďaka za tieto myšlienky

ale doplnila by som ešte jednu vec, ktorá mi došla až po rokoch - aj pri živote v pravde a aj pri vyjadrovaní vlastného názoru si treba dať pozor na to, aby to bol názor naozaj premyslený, podložený, aby sme sa nestali "užitočnými idiotmi" niekoho, kto našu odvahu a snahu žiť čisto zmanipuluje a zneužije.

Píšeš o odboji... jedna z vecí, ktoré som pochopila po rokoch: Nestačí sa spojiť s niekým, kto odmieta to, čo sa ani mne nepáči a organizuje boj čistých ľudí k dosiahnutiu vlastných cieľov. Dôležité je vedieť, aké sú to ciele. Možno jeho ciele sú tiež nečisté. Ak je niekto proti, nemá byť  automaticky mojím spojencom.

Po třech létech bych snad dodal, že poslední sloka tam být nemá a konec konců i poslední čtyři jsou navíc.

Skvělé. Přesný zásah.

Je rok 2022 a lidé se rozdělují a staví se na různé strany. Když jsem se narodila, byl rok 1977 a tehdejší Chartu77 jsem ještě podepsat nemohla. Dvě sedmičky... Nyní jsou dvě dvojky a neuvěřitelná druhá šance přišla. Podepsala jsem Chartu22. Je to síla... Možná mě za to také budou trestat, jsem si toho vědoma, ale nemohu jinak. Myslím, že přišla doba, kdy máme znovu šanci zjistit, co v nás skutečně je, kam až jsme ochotni zajít za svou pravdou. (Na demonstraci jsem zatím nebyla, "bojím se nákazy, či nechci kazit druhé", ale snad i to překonám...). A co ty ?

Kamarát - hoci mladý ku mne, ále so zrelým názorom na to čo bolo rovnako aj na to čo je teraz. Verte - páči sa mi to a viem, že  nakolko to beriem ako aj svôj názor - nevedel bych to ozaj tak dobre  iba pár slovami napísať.  A to som to všetko prežil... ako dospelý a dnešok aj ako velmi vela dospelý (:-D

Taky tak občas přemýšlím...

Říkala jsem si proč je tvé dílo ve zlatém výběru, teď už to vím ;)

Taky tak občas přemýšlím...

Říkala jsem si proč je tvé dílo ve zlatém výběru, teď už to vím ;)

Zajímavé zamyšlení. 

Tohle by si asi měl přečíst úplně každý. Díky!

Dávám tip za myšlenku, sám se těmito úvahami dost často zabývám, hlavně když debatujeme s přáteli o tom, kdo byl v STB, kdo co podepsal, kdo emigroval apod. A vím, že je děsně jednoduché vynášet soudy, ale ten kdo nezažil, nemůže nikdy s jistotou tvrdit nic. Já si třeba myslím, že bych stál první na hranicích s kufrem a hledal bych bezpečnou zemi, ale kdo ví.

Jinak forma mě moc nebavila. Není to báseň, je to pár hesel, která mají velké a silné sdělení, ale nedává to dohromady básnický text. Asi bych zvolil spíše formu úvahy, nebo apelu, nebo jednoduchého poznámkového, střihového řešení. Ale snažit se to nacpat do slok je trochu zbytečné a takové křečovité.

Ale i tak, moc díky za tenhle text! /*

Hodně  dobrý text. Především tím, co jen naznačuje, ale přímo nevnucuje a míří výhradně do našeho mozku i srdce a klade hodně naléhavé otázky. Patřím k lidem; kteří si odvahu museli ( a díky Bohu i mohli) vyzkoušet.

Hezký, vnímavý text. Souzním s ním. Je pohodlné nahlížet historii prizmatem dnešní doby. Jak se říká, po bitvě je každý generál. Líbí se mi i ten přesah - ta konfrontace s unylým blahobytem dneška a kultem sobeckosti.

Krásně vypointované zamyšlení, opravdové a aktuální! Super :)

To vše jsem musela prožívat. Nebylo to příjemné, přežila jsem. Ale, co dnes? ........ Tipuji

Jsem velmi ráda,že někdo,komu je třicet,takovýmto způsobem přemýšlí.Už za to tip.  - Jsem už postarší,nezažila jsem padesátá léta,jen normalizaci. Rozhodně jsem nebyla žádná odbojářka,ale párkrát jsem se v v zaměstnání zašprajcovala a jisté věci jsem prostě odmítla udělat(byli jsme na to dva - já a ještě jeden kolega,ve dvou se to totiž lépe táhne). Prostě jsme nešli na jisté shromáždění,kam "museli" jít všichni,prostě jsme nepodepsali jistý dokument,který "museli" podepsat všichni. - Přiznám se,že jsme čekali s obavami,co se bude dít. Ono se ale nedělo vůbec nic. Nadřízení to jaksi ututlali a zahladili,aby sami neměli problém a nikdo s námi nic neřešil.    - Takže tip.