Diagnóza

Byl pozdně podzimní den, vítr foukal studeně a děti vcházely do školky s červenými nosy a ošlehanými tvářemi. Nemluvily tak hlasitě a bezstarostně jako obvykle. V šatně se dlouho nezdržely, až na dva chlapce, kteří se v myšlenkách toulali ještě venku.

„Tak kde jste? Lukáši, Petříku? Ostatní děti už jsou dávno ve třídě!“ paní kuchařku z kuchyně vylákal tlumený šepot a šoupání nohou po podlaze. Vlasy schované pod čepcem a s dobráckým úsměvem na kulaté tváři, pomáhala chvilku jednomu, chvilku druhému a vůbec jim nepřipomínala, že už jsou přeci předškoláci a že by už všechno měli zvládat sami. Lukáš vyběhl na chodbu, Petřík v těsném závěsu za ním, pár skoků do schodů a už stáli před třídou. Nesměle zaťukali a vklouzli dovnitř.

Děti stály shromážděné kolem kulatého stolku, hlavy u sebe tak, že se téměř dotýkaly. Chlapci rozhrnuli živý plot, aby zjistili, co se skrývá uvnitř. Betlém. A také paní učitelka, která klečela přímo před ním a ukazovala na postavu muže v bílém.

„Děti, Josef je velmi důležitý. Vidíte? Stojí v betlému hned vedle Marie a stará se o malého Ježíška. Dlouho jsme rozmýšlely, kdo z vás by byl nejlepší Josef.“

„ Sabinka!" vyprsknul Adam.

Sabinka se po něm ohnala jedním ze svých silných plavých copů.

„ Ne." Paní učitelka využila krátkého rozruchu, usrkla z hrnku vlažný čaj a shromáždila myšlenky.

„ Potřebujeme někoho mírného, klidného – a důstojného,“ rozhlédla se po napjatých tvářích kolem.

„ Vítám tě, Péťo. Tak co, troufneš si?“

Třída předškoláčků oněměla. Péťa? Ten Péťa, který nikdy neodpověděl na otázku – a když ano, tak špatně? Ten, který neuměl stát v řadě, který se vždy vydal opačným směrem? Péťovi se přezdívalo motýlek. Pořád někde poletoval, když ne celým tělem, tak ve svých myšlenkách.

Péťa neodpovídal. Nakláněl hlavu na stranu, zorničky zabořené do chundelatého koberce. V samotném středu se rýsovala tmavě červená skvrna. Možná marmeláda. A nebo vodovky.

Paní učitelka k němu přistoupila a chytila ho za bradu.

„Posloucháš?“

„Aano. Vlastně ne. Neslyšel jsem,“ odpovídal zmateně a nejistě.

„Tak se soustřeď, Péťo. Víš vůbec, proč tady máme ten betlém?“

„Protože budou Vánoce?“ hádal Péťa.

„To také. Ale hlavně proto, že budeme nacvičovat vánoční besídku pro vaše maminky a tatínky. Víš, jak se narodil Ježíšek?“

„Měl maminku – a tatínka. A pak se narodil.“ Jak prosté, pomyslil si Péťa.

„Dneska si o tom povíme víc. Nejenom o Ježíškovi, ale i o Marii a Josefovi,“ usmála se paní učitelka. „Ježíšek se totiž nenarodil doma ani v nemocnici. Narodil se v chlévě na seně.“

„A proč? Oni tam bydleli?“ Ptaly se udiveně děti.

„Všechno vám povím, ale až po svačince.“ Paní učitelka kývla hlavou směrem ke dveřím. Děti se seřadily do dvojic a přesunuly se do jídelny. Pily teplý čaj a ukusovaly chléb s marmeládou. Těšily se, až se dozví, jak to bylo s tím malým Ježíškem.

Po svačině jim paní učitelka celý příběh o Ježíškově narození pověděla. Vysvětlila jim také, jak důležitá byla pro Ježíška zvířátka, která ho chránila a zahřívala svým dechem. Popsala jim, jak v okamžik Kristova narození oblohu rozzářila Betlémská hvězda. Děti si zvědavě prohlížely betlém a kreslily na okraj stolu obrys hvězdy. Každý z nich dostal nějakou roli. Kromě lva ochranáře tu byla moudrá sova, neposedný býček a švitořiví ptáčci, sotva vylíhnutá mláďátka. Ovečky si polehaly kolem jesliček. Josef už měl svoji Marii, tichou a zakřiknutou Elinku. Děti vybraly panenku, kterou zabalily do plenek a položily na slámu. Paní učitelka zpívala ústřední melodie hry a ohromné prsy se jí rozvlnily pokaždé, když se nahnula přes okraj kytary, aby otočila stranu v partituře. Péťa seděl hned vedle kytary a občas se jí zlehka dotknul. Měl dobrou náladu. Marek se mu dneska neposmíval. Marek hrál zajíčka a on, Péťa, Josefa.

Paní Pavlíčková dnes pro Péťu přišla dřív. Nadšeně vyskočil z postýlky, ostatní děti se nadzvedly na loktech a když ji spatřily, potichu zdravily. Paní učitelka četla.

„Maminko! To je moje maminka!“ hrnul se Péťa z postýlky. Spěšně svlékal pyžamo. Nešlo mu to, jedna noha uvízla v nohavici.

„Já tvoji maminku znám,“ prohlásila Barunka. „Já taky!“ přidal se Toník.

Paní učitelka zvedla hlavu od knihy, přísně se podívala a děti zmlkly. Jen Péťa ne.

„A já jsem teď Josef, mami. Ten co měl Marii, víš...“

„Nekřič!“ napomenula ho maminka. „Nevidíš, že ostatní děti odpočívají a některé už dokonce usnuly?“

„Promiň, já zapomněl,“ zašeptal.

„My jsme zvyklí,“ utrousil Mareček. „On křičí pořád.“

„Na mě taky,“ přidala se Anežka.

„Nežalujte, děti. Poslouchejte, ať vám nic neuteče,“ přerušila paní učitelka čtení. Péťa se konečně nasoukal do tepláků, chytil se maminky a zamával.

V šatně ho čekalo další převlékání. Nastavil si přesýpací hodiny na minutu, ale dnes mu to strojení vůbec nešlo. Když našel kalhoty a sundal je až z horního patra skříňky, písek už se dosypal a otáčel je znovu. Pozoroval zrnka písku, která na jedné straně ubývala a na druhé se kupila. Kolikrát by musel otočit hodiny, aby už byly Vánoce?

Maminka si prohlížela nástěnky. Třída mladších dětí zkoušela sněhuláky z trhaného papíru. Zajímavý nápad. Předškoláčci vystřihovali betlém z kartonu. Josefovi se odlepovaly vousy, vlasy úplně nepřiléhaly k hlavě, ale smál se tak, že ústa téměř splývala s linií brady a lícních kostí. Péťův rukopis. Pomalu se otočila směrem k Petříkovi. „Už jsi oblečený, Peťo?“

Petřík s sebou trhnul. „JÁ UŽ SE OBLÍKÁM!“ sekal jednotlivé hlásky.

„Nekřič na mě. Času jsi měl dost. Na co zase myslíš?“ohnula se k nohám pro zapomenutou rukavičku a nesla ji do krabice s nápisem Ztracené a nalezené. Kolik už tam našla věcí!

„Mami, kdy už budou Vánoce?“

„ Už brzy.“ No jo, šála. Už si myslela, že ji ztratil nadobro.

„Mami! Ty mě neslyšíš?!“

„Slyším. A slyší tě i celá školka. Už toho mám vážně dost, Peťo.“ Spěšně mu obmotala šálu kolem krku a rukavice strčila do kapsy.

„Říkala jsem brzy. Nechápu, proč se vztekáš.“

Peťovi se ale už oči zalévaly oči slzami. Neměla na něj zvyšovat hlas. Je teď pořád lítostivý. Upíná se na jedinou myšlenku, to je to. A nevnímá svět kolem sebe. Kdyby alespoň ta sezení u psycholožky k něčemu byla.

„Co dneska ve školce? Zase tě děti zlobily?“ posadila se na lavičku a přitáhla ho k sobě.

„Říkaly, že mi prý Ježíšek nepřinese žádné dárky,“ vzlykal Péťa.

„A proč by ti neměl nosit dárky?!“ divila se maminka.

„Protože neposlouchám.“

„Peťo, podívej se na mě. Sem. Vnímáš, co ti říkám?“ Navázat oční kontakt. Tak.

„Dárky budou. Nezávisí to totiž ani na dětech ani na Ježíškovi – a dokonce ani na tom, jestli zrovna zlobíš.“

„Vážně? I když zlobím? Ale já se snažím být hodný a poslouchat – ale já prostě občas vůbec nerozumím tomu, co mi říkají.“ Vzal si kapesník a utřel si oči a nos.

„Pamatuješ, co říkala paní povídací? Ta, za kterou jezdíme do Brna?“

„Která? Nevím, to mi musíš připomenout.“

„Jeli jsme za ní do Brna. Říkala přeci, že jsi příliš roztěkaný a neposedný. A že ti tak často unikne to, co ti druzí říkají.“

„Já vím. Snažím se, vážně. Ale pořád mi to nejde....Mám tě moc rád, mami.“

Přitiskla ho k sobě a hladila po vlasech. Chvíli tak seděli bez hnutí. Ty jeho věčné výkyvy nálad, nepochopitelné záchvaty vzteku, nepřizpůsobivost. Všechno mu doma pořád opakovali. Ve školce ale nebyl čas na to, aby se řešil jen Péťa. To paní učitelka je požádala, aby s ním zašli do poradny. Že je prý problémový, narušuje výuku ve třídě. Byli s manželem jednotní. Zkusí to nejdřív sami doma. Vymýšleli mu hry a aktivity na zlepšení soustředění. Řešili s ním každý den to, co se dělo ve školce. Problémy ale neustávaly. Svěřili ho tedy odborníkům. Každý odborník jim dal jinou diagnózu – podle toho, jak se Péťa zrovna projevoval. Vystřídali tři psychology, byli i u psychiatra, v pedagogické poradně a u logopeda. Jeden psycholog vypozoroval, že je Péťa emočně labilní a že se těžko vyrovnává s prohrou. Další viděl problém v tom, že Péťa vypráví všechno možné, ale málokdy odpoví na to, na co byl tázán. Nikde nevydržel dlouho sedět, skákal dospělým do řeči a kladl jim otázky, na které neuměli odpovědět. Místo postavy kreslil hlavonožce. Psychiatr vyslovil podezření na autismus, pedagog tento názor nesdílel, ale potvrdil mu hyperaktivitu s poruchou pozornosti. Logopedka se zaměřila na gramatickou stavbu věty a v závěrečné zprávě se objevil nový termín. Vývojová dysfázie. David se do té doby držel a byl jí velkou oporou. Kluk to zvládne, říkal. Ale to byla poslední kapka. Co mu vlastně je? Víme toho tolik – a přece vůbec nic. Co to pro něj – pro nás znamená? Bude školku zvládat? A co škola?

„Ještě se zlobíš, maminko?“

„Ne. Půjdeme?“ povzbudivě se usmála. Péťa úsměv opětoval, a stiskl jí ruku. Jako by jí říkal: všechno dobře dopadne, mami.

Vánoce se blížily. Školka voněla jehličím a voskem. Děti píchaly prstíkem do baňatého sněhuláka, který seděl na sáňkách hned u vchodu. Shromažďovaly se na chodbě a sborově zpívaly „Hvězdu betlémskou“, aby se jim lépe hopsalo do jídelny. I Péťa hopsal, i když sám. Nemotorně, ale snaživě. Zíral na Anežčina záda. Skákala a tleskala, navíc krásně zpívala. Péťa také zpíval. Občas jen naprázdno klapal pusou.

Děti zmizely v jídelně a paní Pavlíčková vešla do třídy. Paní učitelka se na ní usmála.

„Děkuji, že jste přišla.“

„Jsem ráda, že jste si udělala čas. Jak to Péťa zvládá?“

„Žádné výrazné změny,“ nepřekvapila paní učitelka. „Péťa je pořád roztěkaný, nesoustředěný. Přesadila jsem ho dopředu, aby byl víc na očích a nevymýšlel hlouposti. Věnuji se mu víc než ostatním dětem. Ale, chápejte, mám jich tu dvacet.“

Paní Pavlíčková pokývala hlavou.

„Stejně je to zvláštní. Doma dokáže hodinu kreslit nebo vybarvovat. Včera strávil odpoledne tak, že si vyráběl řetěz z papíru. Tak se do toho zabral, že jsem ho musela třikrát volat k večeři.“

„Špatně se soustředí, zvlášť, když je kolem něj šum. Na to si ale musí zvyknout – ve škole to nebude o moc lepší...Uvažovali jste už o asistentovi?“

„Uvažovali. Chceme s tím ale ještě počkat,“ řekla tiše ale rozhodně paní Pavlíčková.

„Dobře. Vím, že děláte, co je ve vašich silách. A teď se ve školce stejně soustředíme pouze na vánoční představení,“ změnila téma učitelka.

„ Péťa to moc prožívá – umí všechny texty nazpaměť.“

„To ano. Často ale zaměňuje nebo komolí slova. Přidalo se k němu pár chlapců, kteří jej napodobují. Začínám si říkat, jestli jsem ho vůbec do té role Josefa měla obsazovat.“

Paní Pavlíčková se zamyslela. Je pravda, že se na občasné chyby v textu příliš nesoustředila.

„Zkuste to s ním, prosím vás. Vím, že je ta role pro něj moc důležitá. Můžete mi prosím dát text domů? Nacvičíme to spolu.“

„Mělo to být překvapení – ale že jste to vy...“ Paní učitelka vytáhla z desek svazek papírů v tenké fólii.

„Děkuji vám. Donesu zpátky,“ slíbila paní Pavlíčková a obě ženy se rozloučily.

*

„Péťo, tebe ten tablet zajímá, viď?

Paní Jiráskové mohlo být kolem čtyřicítky. Působila vyrovnaně a nesmírně trpělivě. Text s vánoční besídkou jí stále ležel na klíně.

„Tak si ho vezmi a chvilku si hraj. Pracoval jsi dobře.“

Chlapec se schoval do rohu místnosti mezi hračky. Občas spokojeně zabublal, jeho prsty rejdily po monitoru.

„Paní Pavlíčková...“nadechla se a ohlédla se, jestli je klučík zabrán do hry.

„Ano?“

„Nedivím se, že se Péťa ten text naučil s chybami. Jestli jsem to pochopila dobře, tak písničky pro jednotlivé postavy zpívají všechny děti najednou..“

„Paní učitelka si myslela, že to dětem pomůže.“

„Ostatním asi ano, ale rozhodně ne Péťovi. Četla jsem všechny ty diagnózy. Vidím, že speciální pedagogické centrum jste doposud nevyzkoušeli. Proč jste přišla sem?“

„Tak nějak už nevím, kam jinam.“přiznala po krátké odmlce paní Pavlíčková.

„Nedivím se, že jste z toho všeho unavená. Ale dobrá zpráva je, že jste na správném místě. Pomůžeme mu. Je to jen jedno velké nedorozumění.“

„Prosím?“ nevěřila svým uším paní Pavlíčková.

„Váš chlapec je inteligentní, vnímavý a učenlivý. Má problémy v chování, v řeči a v komunikaci – ale podle mě to není ani autista, ani hyperaktivní dítě s poruchou pozornosti. Porucha řeči tam je, to ano - ale to všechno má své opodstatnění. Všimla jste si, že natáčí hlavu, když na něj mluvíte?“

„Nee,“ vykoktala paní Pavlíčková.

„Také bych si nevšimla, ale on chtěl tak moc porozumět tomu, co mu říkám, že si mě přesadil."

"Přesadil? Nerozumím."

"Seděla jsem nejdřív tady," paní Jirásková ukázala na protější židli. "Tedy vpravo. Péťa si mě přesadil proto, že na pravé ucho neslyší - nebo alespoň slyší velmi špatně."

"Jak jste to mohla poznat?" vydechla paní Pavlíčková.

"Snadno. Jsme přeci specializované centrum - no a nedoslýchavé nebo neslyšící děti jsou tu na denním pořádku. Víme, jak se projevují - a pomáháme jim."

Paní Pavlíčková se rozplakala úlevou.

O tři týdny později seděla paní Pavlíčková ve třídě předškoláčků. Právě dokončovali své obrázky. Tedy někteří dokončovali. Spousta malých neposedů už si hrála na koberci, nebo odbíhala od nehotových kresbiček. Péťa seděl u předního stolku a trpělivě vybarvoval vánoční ozdoby. Čas od času se zvedl - aby si u paní učitelky okrouhal pastelku.

"A takhle teď pracuje pořád," zašeptala paní učitelka směrem k jeho mamince. "Oproti ostatním dětem je sice pomalejší - ale o to pečlivější. A když něco neslyší nebo nepochopí, zeptá se. Už se nebojí, že by se mu děti smály."

"A víte, co je první věc, kterou udělá, když dorazí domů?" doplnila paní Pavlíčková. "Vytáhne všechno, co dělal ve školce a sedá si k tomu znova."

Obě ženy se dívaly na klučíkova shrbená záda a usmívaly se. Těšily se na vánoční besídku. Péťa vybarvoval poslední ozdobu a když ji dokončil, otočil se na svou maminku.

"Kdy budou už Vánoce, mami?"

Maminka ho pohladila po hlavě a zašeptala do nastaveného ouška. "Už brzy, broučku. Už brzy."

---