Jarmilky

Jako vždycky. Otevírací doba byla sice od osmi do pěti, ale přesto do obchodu s nápisem "neprodáváme zboží, ale dobrý pocit" chodili všichni zákazníci až kolem půl páté. Však taky kdo má čas si kupovat oblek dopoledne.
Náročný závěr celodenní šichty v obchodě možná leckomu vadil, ale Michalovi ne. Ten byl za něj rád. Byla to jeho chvíle. Jeho kolegyně vesměs mladé okouzlující nebo už ne tak mladé, ale přesto víc okouzlující než Michal, se přes den ujímaly přicházejících mužů tak nějak samozřejmě a on cítil, že je v obchodě jaksi navíc. Kdo by si od chlapa nechal radit, jestli mu sluší sako, jestli ty kalhoty opravdu padnou nebo zda by nepotřeboval delší nohavice. A  věta: „V tomhle vypadáte vážně dobře“, od něj přece jen tak nevyzní.
 
"Dobrý den, už se vám někdo věnuje?" oslovil Michal zbytečnou otázkou právě příchozího obtloustlého muže v bílých jarmilkách. Čistě teoreticky to nebyly opravdové jarmilky, ale značková obuv Tommy Hilfinger. Prakticky vzato to bylo totéž; bílá plátěná cvička s trikolorou na boku.
"Ne, ještě ne," odtušil Tommy a zvědavě si prohlédl Michala. Zejména pátravě se zahleděl na visačku na jeho hrudi. Mezi drobnějším textem vyvstávalo tučným fontem vyvedené "Michal" a o něco méně tučným fontem "učím se". Chvíli civěl na cedulku, jakoby přemýšlel, jestli "učím se" je nějaké falešné příjmení, ale pak se asi spokojil s tím, že mládenec před ním tady prostě prodává.
 
Tommy Hilfinger chtěl tmavě modrý business oblek. Michal vybral pár modelů a pozorně sledoval zákazníka, jak si zkouší saka. Nebyl z těch, kteří si u každého saka nejprve jakože upraví levý rukáv, přitom kouknou na cenovku a potom zděšeně prohlásí, že je sako asi táhne v ramenou nebo něco podobného. Tento na cenovky nekoukal. Když se k tomu přidá ochota koupit si jarmilky za patnáct set, tak by z něj mohla být dobrá kořist.
"Nerad bych se vás dotkl, tento model si samozřejmě můžete vyzkoušet, ale myslím, že byste na něj neměl."
Tommy Hilfinger se zarazil.
"Jak může vědět, na co bych měl a neměl? To, že jsem sem nepřišel v drahém obleku, nemusí znamenat, že na takový oblek nemám, ale že si ho právě potřebuji pořídit. Já jsem náhodou připravený zde klidně nechat tučný obnos, pokud to bude potřeba."

Vzhledem k vaší postavě bych ten tučný obnos čekal, pomyslel si Michal, ale nahlas nasadil omluvný tón: "O tom samozřejmě nechci pochybovat, ale tady se nejedná o peníze."
"Jsme snad v obchodě ne? O co jiného by se tady mělo jednat?"
"Víte, obleky Aureliano jsou prémiová značka. Nejen co se týká ceny. S italským výrobcem máme na tyto obleky exkluzivní smlouvu pro dovoz do české republiky. A součástí této smlouvy je i estetický kodex."
"Jaký kodex? Je to kvádro na prodej nebo ne?"
"Na prodej je, ale váže se k tomu podmínka odpovídající vizáže. Neberte si to osobně, já proti vám nic nemám, ale jde o přesnou definici tělesných proporcí, kterou si myslím nesplňujete."
"Jakože nejsem pro ten váš oblek dost hezkej?"
"Ve vašem případě by se jednalo o vysoký body mass index."
"Co vy víte, jaký já mám bé em í?"
"Říkal jste, že máte na výšku sto osmdesát," a to jste si musel tak dva cenťáky přidat, protože kalhoty máte až na podlahu, pomyslel si Michal.
"No, to mám, sto osmdesát? A to vadí?"
"K tomu máte, hádám, tak pětaosmdesát kilo, a to už je moc, to už je body mass index přes dvacet pět. Dvacet pět je totiž hranice, kterou si Aureliano stanovuje pro uživatele své konfekce."
"Pětaosmdesát nemám, ani když se najím na zabijačce, to mi křivdíte, já mám slabejch osmdesát," hájil se Tommy Hilfinger, i když tomu sám mohl jen těžko věřit. Michalovi bylo jasné, že má přes devadesát kilo, ale hrál dál svou hru: "Můžu vám přinést váhu, abyste si nemyslel, že vám křivdím."
"Ale na co váhu, vím snad, kolik mám kilo, ne? A vždyť to sako zapnu," Tommy Hilfinger demonstrativně zatáhl břicho a zapnul si horní knoflík saka. Vydržel tak pár vteřin, pak sako zase rozepl, nadechl se a nadšeně povídá: "Co bych nezapl."
"No já nevím, my máme poměrně striktní pravidla. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsem vám ten oblek prodal...a bez vážení…," Michal ztlumil hlas, protože kolem procházela jedna z kolegyň. Tommy Hilfinger si to zřejmě vyložil jako spiklenecké gesto.
"Ale mladý muži, já bych vám nezůstal nic dlužen, kdybyste přimhouřil oko. Konec konců vy sám taky nejste žádný atlet, tak mějte pochopení. My dva jsme z těch, co musí oblekem leccos dohnat."
Michal věděl, že má vyhráno. Stačilo zasmečovat.
"Já vím, ale kdyby se to kolegyně dozvěděly…"
"Prosím vás, to jsou ženské, co ty ví…mi chlapi přece musíme držet při sobě."
 
Michal prodal opět jeden z nejdražších obleků, co měli v prodeji a ještě od tučného zákazníka dostal tučné dýško. Dýško neboli diškreci, odměnu za diskrétnost. Ženské měly podezření. Nezdálo se jim to. Šéfová se vyptávala, jak to dělá, že vždycky prodá nějaký drahý ležák. Kdyby jen věděla, že on je jediný, kdo vzal ten její hloupý slogan nad dveřmi obchodu doslova. Michal prodával silnější pocit než jen polofalešné lichotky.