... a pár facek

Ve čtvrtek jsem upekla dvacet plechů kytiček z balkána, pocukrovaných slunečnicovými semínky. Raduš mi upletla obrovskou ošatku z šustí. Vystlala jsem ji ubrousky a uložila do nich tu voňavou parádu a schovala do ložnice, páč můj prvorozenej nezná slovo „nešahat“.  V pátek ještě upéct šedesát řízků,  naložit do auta lahve s utopenci a naloženými hermelíny a hurá do hasičárny, kde se všechno mělo udát.
Na stolech mý květináče,  podkovy se čtyřlístky, kytičky,  sušený trávy z pole, homole z levandulí, koule a svíčky... Boho styl nebo retro? Každopádně příroda, uplácaná budoucí tchýní. Nevěsta je spokojená a já pyšná jako páv, že jsem měla tu čest.

Žením konečně syna a mrzí mě, že neumím dostatečně vypsat tu skvělou atmosféru, která od pátku krystalizovala a ověřovala nervy všech zúčastněných a v sobotu prověřila i příbuzenský vztahy.

„Neberte si hlavně žádná saka a lakýrky, neformálně, prosím,“ obtelefonovával pro jistotku syn svatebčany. Venku přes třicet stupňů, vzduch se ani nehnul.
Nevěsta měla bílé tenisky s červenými tkaničkami a syn červenýho motýlka a klobouk od pana Taua, jen na něj zaťukat. Krásně sladění a pohodoví.

Milí svatebčani dostáli výzvy a někteří dokonce až za hranice všech výzev světa. Můj bratr a jeho švagr vypadli z auta jako skuteční havajci… v barevných košilích, kraťasech a vyšmajdaných pantoflích. Nevěsta ztuhla, ale nehnula brvou. Statečná Lucie. Syn si tu parádu nafotil a sdělil fejsbůku. Prý by mu to nikdo nevěřil.  Aloha!

My normální jen vykulili oči. Ale den byl v plenkách a překvapení nás teprve čekalo. Na radnici dojel první Pepa před ženichem a u obřadu předával hlasitě infožerty mému bratrovi, jak se svědek potí jako prase. Měl štěstí, že svědek tohle info neslyšel, protože by nejspíš ještě dneska ležel Pepík na áru, hrdina.

Byla jsem vyhládlá a tak první, co jsem udělala, když jsme dorazili z obřadu, že jsem si dala na talířek řízek (podotýkám ten svůj) a trochu zeleniny a rychle to zhltla, než všichni dokouří a usadí se. Po chvíli přišel syn, že by si taky zakousl něčeho rychlýho. Ve chvíli, kdy jsem mu podávala svůj (již prázdný) talířek, přiskočila jeho nová tchýně a vytrhla mi ho z ruky.  Nesnáší, když někdo po někom jí. Talíř letěl do dřezu, kde se rozbil. 

„Ty seš ale kráva, viď?“ bylo jediný, co mě v tu chvíli napadlo. Pronesla jsem to do ticha tichým hlasem a věděla, že bude ticho nejmíň tři roky. Nějak ani nepomohlo, že vzala čistej talířek a naložila synovi novou porci a o hodinu dál mi nabídla kafe.
„Já ti už ani nemám hlad,“ usmál se syn a šel hledat svojí nevěstu.
„Jestli budeš jako máma, zabiju tě,“ zašeptal jí do ouška.

 
A už tu byly svatební dary. Sud piva od bratra, druhý od Pepy. Podezřívám je, že jeden vypili oni dva, protože v pět odpoledne, byl první sud prázdnej a oni na šrot.  Z posledních sil druhý sud naložil do auta a šmitec. Prej tu je ještě lahvový.
Nevěsta opět ztuhla, ale nehnula brvou. Pepa posilněnej černou horou začal pouštět jede jede mašinka a zpívat jak se jí kouří z komínka. Po hodině se nevěsta odhodlala a požádala o změnu repertoáru.
„Žádná změna, chtěla jsi, abych pouštěl hudbu, chtěla,“  ty dá, ty dááá.

Ženich vybral nejsilnějšího svatebčana. Ten vypnul dechovku, trošku načechral Pepovi havajskou košili a byl klid.

O dvě ulice dál se konal hospodskej volejbal. Můj bratr si „konečně“ přezul boty, strčil do podpaždí dvě flašky rumu, do rukou dva tácy s řízky a šel si zahrát. Takhle to udělal třikrát. Měl štěstí, že já tam v tu dobu nebyla, hlídala jsem vnoučátka. Na druhou stranu je to dobře, protože náladu si mladí vzít stejně nedali, mávli nad tím rukou. Ale k dobru mohu bratrovi přičíst, že vesničani byli svatbou unešeni a náležitě to roztroubili i do okolních vesnic. To tu prý ještě nebylo, aby se po vesnici rozdávaly řízky a rum.

 
A přesto to byla krásná svatba. Ti tři prostě neměli dost patron, aby těm dvěma zkazili jejich den. Nejspíš to nemohl můj bratr rozdýchat, protože v pondělí, již střízlivý, vběhl do jejich domu s tím, že dokud se neomluví, tak k nim nepáchnou. Lucinka už neztuhla, jen se novomanželsky usmála a poslala ho do řiti.
 

Od 18.8. je v Měcholupech lepší vzduch a líp se tam prý i spí. Není nad to vyvětrat zatuchlý peřiny a konečně říct jednou „dost“.  Jen hlídám častěji vnuky, když druhá babička nefunguje.
Aloha.