Horymírka 09

 

V našem domečku nás bydlela spousta. Přesto měl každý svůj pelíšek, i když se o něj musel občas s někým dělit.

Neměli jsme v postelích žádné matrace, spávalo se na „strožocích“. Byly ušity z hrubé pytloviny, ale dobře se na nich leželo.

Maminka krásně čistě stlávala. To bylo jedno ze světýlek mého domova, jak si jej pamatuju.

Jednou ročně, v srpnu – b­ývalo to v sobotu – p­řivezl tatínek od některého sedláka na tom malém ručním žebřiňáčku, s nímž jezdíval na pařezy, fůrku nebo dvě slámy. Ze schodů mu s tím pomohl buď pan Vaďura, nebo někdo z nás, anebo nechal vůz nad schody a odtud nosil otýpky domů.

Maminka už na slámu čekala. Postele měla rozebrané, starou slámu ze strožoků vysypanou, možná i spálenou. A teď začala do prázdných strožoků cpát slámu novou. Cpala ji jedna radost. Do rohů napřed, a pěkně tvrdě. Potom od obou úzkých konců cpala slámu pravidelně po malých hrstech ve stejnoměrných vrstvách, tak aby každá píď slamníku byla dobře vyplněná. Skončila uprostřed. Břicho slamníku zašila velkou jehlou s hrubou nití. Potom si dílo spokojeně prohlédla, poplácala, pohladila – a­ na to už jsem čekal. Hup nahoru! Jéje, to byla výška! Jej, to bylo nezvyklé poležení!

Maminka se smála, měla radost jako já.

Panečku, naše maminka, ta uměla cpát strožoky! Vydržely dlouho tvrdé i kypré, než se v nich sláma rozdrobila. Ale i potom to byly pořád dobré slamníky. Až do příštích žní.

Tu sobotu nastalo veliké koupání, slavnostnější než obvykle. Nastlané postele voněly čistotou. Tatínek v žertu litoval zválet něco tak krásného. Navrhoval, že bude spát na zemi, aby nám strožoky dlouho vydržely.

Nic takového, tady budeš ležet, a vy všichni, na to jsme se těšili půl roku, durdila se maminka naoko a ještě nás všechny lehounce přikryla, popusinkovala, šla se poslední sama vykoupat a když zhasínala a lehala si, už jsem byl dávno v limbu.

Tak nádherně nám v domečku v Horymírce končívaly prázdniny.

 

Dneska už si málokdo umí představit velké prádlo za našich dob. Tím hůř se vžijeme do žen, které se s ním potýkaly.

Nanosit vodu z Brandlovky bylo to nejmenší. To se dalo svěřit nám klukům. Zato vyvářka v kotli, dření každého kousku prádla zvlášť na valše v trokách, až kůže na rozmáčených rukách praskala, klouby bolely a revmaticky otékaly, máchání těžkých kusů v několikrát vyměňované vodě, ždímání, vynášení po schodech „na střechu“ a sušení, to byla práce maminčina. Jen někdy, když jsme zrovna byli doma, jsme jí s něčím pomohli. Ale nevyžadovala to od nás.

Při tak početné rodině, jako byla naše, bylo každé praní maminčinou noční můrou. Snášela ji trpělivě, nikdy si nestěžovala. Jenom si vždycky trochu povzdechla, ale vzápětí se s provinilým úsměvem do toho pustila.

 

Bída na nás doléhala tak, že se málokdy někdo najedl dosyta a podle chuti.

Maminka se snažila, vařila, jak se dalo a co se dalo. Máslo a sádlo jsme skoro neznali, zato margarin jsem měl často i namazaný na chlebu. Nechutnalo mi to ani za mák. Raději jsem si vzal chleba jen posolený. Když maminka viděla, jak toužím po sladkém, posypala mi někdy krajíc mletým cukrem. Ne moc, to se ví! Jenom sotva viditelným popraškem. Ale i to mi stačilo k chvilkové spokojenosti.

K pití jsme mívali po celé dny dobrý bylinkový čaj, hořký nebo slazený cukerinem, a ke snídani nebo večeři černou meltu. V neděli ráno do ní maminka nalila trochu odstředěného mléka. Říkali jsme tomu bílá káva. Ta, panečku, byla!

Mamince strašně vadilo, že nás nemohla pořádně nasytit. Zvlášť litovala tatínka, který těžce dřel, ale když zbylo u oběda něčeho na přidání, pokaždé odmítl se slovy: „Dej to dětem“.

Mamince to bylo líto, tak pro něho vždycky něco našla. Nejčastěji ho dosytila polévkou, do té si nadrobil chleba tak, aby zhoustla „až v ní ‚žlička‘ stála“. Na takovou polévku si tatínek zvykl, měl ji nejraději a každý den ji snídal.

Karel a Leoš pracovali v továrně a přitom se také museli spokojit s málem. Vláďa se sice v hotelu Slávia vyučil kuchařem, ale byl na tom s hladem úplně stejně jako my ostatní. Měli přísného šéfa, který jako ostříž hlídal, aby si někdo něčeho nezobl.

Nám dětem, Mařence a mně, maminka podstrojovala občasným oslazením čaje nebo kávy cukrem nebo namazáním umělého medu na chleba. Moc dobrý nebyl, ale byl sladký.

Cukroví na Vánoce však si maminka neodpustila. Šetřila na ně po celý rok cukr a mouku. My s Mařenkou jsme jí při pečení rádi pomáhali, já hlavně strkat do pusy odkrojky a drobečky.

Také buchty maminka občas upekla. Nebo bábovku. I na tento přepych musela ve všední dny našetřit.

Pan Musil, obchodník na rohu Horymírovy a Cacovické, nám prodával na dluh. Nebýt toho, živořili bychom ještě citelněji. Tatínkův, Karlův a Leošův plat se pokaždé rozpustil ve splácení dluhu, skoro nic nezbylo.

Maminka chtěla také přispět na výživu, proto si našla práci pradleny v bohaté německé rodině. Tak hluboko se sklonila. K revmatickým potížím, které ji trápily stále víc, přidala další zátěž.

Ti Němci naštěstí nebyli zlí. Byli to nějací intelektuálové a maminka říkala, že jí připadá, jako by se za své nacionální krajany trochu styděli. K ní prý byli ohleduplní. Když u nich někdo měl rýmu, smrkal do papírových kapesníčků a maminka posmrkané kapesníky prát nemusela.

Měli dcerku Eriku, stejně starou jako já. Vyzvali maminku, aby mě někdy vzala k nim, že si s Erikou můžu hrát.

Jednou mě tedy vzala a já si z návštěvy nepamatuju ani kde to bylo, ani jak jsem si s Erikou hrál, ani jaká byla. Pamatuju jen, že její maminka ke mně byla velmi laskavá a že mi dala, stejně jako Erice, krajíc bílého chleba namazaný máslem a medem. To bylo něco! Nikdy jsem nic podobného nejedl. Když jsme dojedli, Erika už nechtěla, ale já ano. Maminka se za mě omlouvala, ale paní mi přidala ještě jeden stejně dobrý krajíc.

Ten zážitek pro mě byl tak silný, že všechno ostatní zamlžil a nevím z toho dne a z celé té německé rodiny nic víc.

Tuto poslední stránku jsem musel vyprávět proto, abych se dostal k maminčinu revmatismu, který ji z velikého praní těžce postihl.

Trpěla postupně většími a většími bolestmi. Muselo se to řešit. Poslali ji „na pokladnu“ do lázní. Pomohly jen trochu a na čas. Doma přestat prát nemohla, proto se bolesti vrátily.

Do Eričiny rodiny už nechodila. Svého výdělku se musela vzdát.

Znovu dlouho trpěla, než si dala říct a na radu lékaře si šla lehnout do fakultní nemocnice ke Svaté Anně.

Nevím, jak dlouho tam pobyla, možná čtvrt roku, možná déle. Když jsme za ní v neděli šli poprvé, psí víno na vysokých zdech nádvoří bylo zelené. Potom je v paměti vidím červené a stále řídnoucí. Nakonec úplně bez listí.

A my jsme pořád jen chodili na návštěvu. Čas od neděle k neděli se nesmírně vlekl. Doma nám osiřelým bylo těžko. Nejen těžko, mně se strašně stýskalo.

Maminka se pokaždé vyptávala, jak doma žijeme, dávala rady a byla nešťastná, že tady musí jenom ležet, brát léky a injekce, rehabilitovat a čekat. Jen to přiznávala, že bolesti ustupují.

Smutně se nám od ní odcházelo, když končila hodina návštěv.

Tatínek a kluci chodili do práce, Máňa a já do školy. O domácnost se starala chudák Máňa. Bylo jí dvanáct let.

Teprve dodatečně, když jsem si nedávno přečetl Vláďovy vzpomínky, uvědomil jsem si, že se starala také babička. Nevím, jak jsem na to mohl zapomenout. Snad proto, že já jsem z neznámého důvodu neměl na babičku takovou vazbu, jakou měli starší sourozenci. Nebo proto, že bývala s dědečkem v zadním pokojíčku, kam jsem většinou nechodil. Nebo že byla stará – p­řes osmdesát let – a­ nebyla doma tak výraznou osobností jako ostatní. Dědeček byl ovšem ještě starší, ale ten jen polehával nebo posedával a modlil se růženec.

Když se však hluboce zamyslím, babičku si v kuchyni těžce, ale přece jen vybavuji. Bylo mi teprve sedm let. A v té kuchyni mi především chyběla maminka.

Tu pustili domů před Vánocemi. Hned vygruntovala celý dům.

Jak se ten náš domov najednou rozsvítil!

Napekly s Mařenkou cukroví, tatínek přinesl stromeček a – Vánoce byly i toho roku šťastné a veselé.

 

 

---