O lupiči a jeho nelehké cestě až mezi Muck a Muhehe

Kradl všechno, co mohl, kdy mohl a komu mohl. Ukradl peníze, drahokamy a diamanty, safíry, cenné papíry i tapíry, uloupil z úlu pyl, jiným lupičům lup i lupy, ocasy ještěrkám, kožichy veverkám, panenky dcerkám. Pruhy zebrám. Druhy družkám. Dluhy dlužníkům. Luhy hájům.

Stíny slunečním hodinám, ručičky ručičkovým, přesypy přesýpacím.

Jenže jednou k večeru, zrovna když se chystal zakout nový pikel, zčista jasna pro pána jáhna, co to? Ať dumal, jak dumal a přemýšlel a hloubal a namáhal se a rozjímal a lámal si hlavu jak chtěl, nemohl příjít už na nic, co by mohl ještě někomu ukrást. A to bylo zlé.Je to hrůza, když něco člověku jde tak dobře, až to vlastně běží, přímo kalupným tryskem pádí a najednou bum, pic ho, rána a šlus a finito a smyčec.

Dál to nejde, není kam stoupat, jste na vrcholu a dál už je jenom nebe a do toho se vám ještě úplně nechce, zpátky dolů je to zase štreka a štrapáce a tak nezbývá než jen podupávat na místě, pozevlovat si a pobrblat, šoupat nohama a proklínat osud, že vás přistřihává teďkonc, když jste měli tak hezky našlápnuto.

Naštěstí je tu však vždycky možnost, že i když se zdá, i když to vypadá, že to moc nevypadá, i když vás nenapadá ani ta nejnenápadnější cestička ven, nevíte kudy dál a tak dál, tedy naštěstí je tu možnost, že řešení existuje. Tu je! Stačí si přiznat vlastní omezenost, uznat, že člověk jest pitomcem rozumu prostého, mnoho toho nepobral, i když toho za svůj život pobral mnoho ledaskde, ale v apatyce sice nakradl leč nekoupil a je třeba si přiznat, že existují i lidé moudřejší. A není nic prostšího než někoho takového vyhledat a zeptat se jej na názor. Chytrý bude jistě něco vědět. A to by bylo, aby bližnímu lupiči v nouzi neposkytl cennou radu.

Jenže ono dneska najít někoho chytrého zase taková sranda není. Může se stát, že chytrý, je-li opravdu chytrý ze sebe schválně dělá blbce, aby měl pokoj od blbých, blbí pak dělají chytré a matou tím ty ostatní blbé, kteří ale chtějí najít někoho chytrého, aby třeba pak už nebyli sami tolik blbí a to všechno se do sebe zašmodrchá a ještě se do toho přilije internet a je konec.

Budiž, je třeba jít offline. Tak alespoň uvažoval lupič a vstoupil neohroženě, ozbrojen pouze průkazkou a padesátikorunou (na kávu nebo chlebíček, to podle toho) do městské knihovny.

„Je tady někdo chytrý, prosím?“ Zahalekal v hale a pak se šel podívat zda-li se někdo neválí v předsálí. Nedostal totiž odpovědi. Vlastně dostal: „Pst!“ ozvalo se zpoza pultu.

Lupič ještě chvíli počkal, jestli mu nepokvete pšenka u automatu na kávu. Nekvetla. Zato v čítárně narazil na jakéhosi pána, který mu mezi čtyřma očima a osmi směrkama prozradil, že skutečně, je tu možno nalézt jednoho, o kterém se říká, že je chytrý, a nebo to aspoň o sobě říká on sám, tak jako tak svědky na to má. Najdete ho ve třetím patře, oddělení sci-fi, řada M, foch Muck-Muhehe, heslo Mudrc.

Vzhůru tedy do třetího patra. Výtah ale samozřejmě, pochopitelně, no jistě že a jak jinak byl zcela a naprosto mimo provoz. Nezbývalo tedy, než se vydat po svých. Bylo třeba překročit rozsáhlý Bulvár bulvárního tisku, malá nepozornost a napral to do vás palcový titulek. ŠOK! VÍME PRVNÍ! Blesky jen lítaly. A pak začal dorážet denní tisk, s obludnými celostránkovými inzercemi a zbytnělými víkendovými magazíny O nočním tisku raději nemluvit vůbec.

Pak se prodrat oddělením memoárů, Čutal jsem do mičudy se vám plete pod nohy a Zpívala jsem tralala brnká na nervy. Někteří by si raději neměli nic pamatovat.

Poté detektivní oddělení, vraždy hezky podle abecedy, koutek pro zahradníky, pak vyfasovat teplý kabát pro oddělení mrazivé severské prózy a s drkotajícíma se zubama pak rychle prosvištět mezi horou nádobí a provařených ksichtů v oddělení kuchařek a kulinářství.

A tahle část knihovny je nějaká růžová i když v poslední době se zdá, že je víc a víc do šediva, ale co ať si je odstínů kolik chce. V historickém oddělení je třeba našlapovat velmi opatrně, kdo ví, co tady na člověka čeká, zvlášť když jste se ve škole doškobrtali stěží k poslednímu přemyslovci. Hic sunt leones. Kdo nic neví, nemůže nic zapomenout.

Zato v dětském oddělení se dá hezky zabloudit a je to sice až ve čtvrtém patře, ale sluší se aspoň mávnout na Monte Christa a Nema, takže malá zacházka nezaškodí.

A pak už konečně stojí lupič, udýchán, zmožen, od papíru má pořezán prst, bříško i bříško prstu a je celý užmoulán a očten až to pěkné není, ale přesto je tu, dosud stojí, mezi Muhehem a Muckem, moudrosti nadosah. A snad i spáse, zdá se.

„Potřeboval bych radu. Asi jsem ztratil smysl. Chtěl bych něco ukrást, ale už nemám co. Dává to smysl?“

„To je zajímavé,“ řekl mu mudrc „a nepřemýšlel jste o tom, proč vlastně kradete? Nechcete dělat třeba něco jiného? Jak tak na vás koukám, zdá se mi, že jste musel po cestě za mnou hodně zkusit.“

„No, to jo. Esoterické oddělení mě málem dostalo.“

„Tak vidíte. Život vám klade nové překážky, ale třeba jsou to jenom výzvy. Záleží na úhlu pohledu. Podnikl jste jedinečnou cestu. Za poznáním.“

„Ano, poznal jsem vás rád. Vy budete asi dost chytrý, to asi hodně čtete.“

„Já hodně čtu, protože hodně zapomínám.“

„Asi chápu. A myslím, že jste mi pomohl, díky!“

Lupič se otočil na patě (svojí) a vyklopýtal a vybelhal a vytrmácel a vyplížil se z knižního meziregálí zpět dolů do přízemí a pak ven, ven, ven!

Doširoka se pro sebe usmál a pak z kapsy vytáhl mudrcovy zlaté kapesní hodinky. Měly ciferník s malými římskými číslicemi, na víčku bylo hezké věnování, v odpoledním slunci se krásně blýskaly a vůbec byly celé přímo k zulíbání.