Radost

Jarka právě procházela úzkou uličkou ke kostelu.
„Zase do kostela, paní Pokorná?“ pozdravila ji známá. V malém městě jsou známí tak nějak všichni. Zvlášť když provozují vyhlášenou cukrárnu.
„Ano, jdu manželovi věnovat vzpomínku a modlitbu,“ odpověděla Jarka.
„Chápu vás,“ řekla známá s porozuměním. „Taky jsem na muže, když mi před pěti lety navěky odešel, neustále myslela. Jak je to dlouho, co jste sama?“
„Už to bude půl roku,“ vzdychla Jarka.
„Věřím, že v kostele s ním cítíte největší blízkost. Ale vy sama jste poslední dobou dost bledá a pohublá. Myslím, že my věřící můžeme s Bohem rozmlouvat kdekoli, ne jenom v kostele. Bůh je všude kolem nás, aspoň já tomu věřím. Jděte trochu na vzduch, určitě vám to pomůže.“
Známá se usmála a lehce zamávala na pozdrav, potom zabočila do vedlejší ulice.
Jarka ji překvapeně sledovala, dokud nezašla. Bůh je všude kolem nás, přemýšlela. Rozhlédla se kolem sebe. Byl pošmourný den, venku bylo příšeří, trochu mrholilo. Moc lidí po ulici nešlo, všichni se schovali do teplých bytů se zářícími obrazovkami počítačů a televizorů. Od listopadového dne se ostatně nic jiného čekat nedalo. Ale najednou začala vše vnímat jinýma očima. Je šero, mrholí, ulice je prázdná, nikdo mě neslyší, tak si můžu zpívat, napadlo ji. A dala se do tichého pobrukování. Překvapilo ji, jak se její hlas nese uličkou až na náměstí u kostela. Byl to nepopsatelně krásný pocit.
Když se v kostele pomodlila a vracela zpátky, znovu si na tu větu vzpomněla: Bůh je všude kolem nás.
Večer před spaním si uvědomila, že známá měla pravdu. Od té doby, co Tonda zemřel, žije jako poustevník. Jeho smrt přišla náhle. Infarkt. Děti neměli. Její sestra žije v Praze, naposledy se viděly na Tondově pohřbu. Takže v podstatě nemá nikoho. Musí s tím něco udělat.
Zítra je sobota, půjdu se projít do lesa, rozhodla se najednou a poprvé od Tondovy smrti brzy usnula.

Ráno vyhlédla z okna. Bylo jasněji než včera, dokonce trochu vykukovalo slunce. Jarka si udělala k snídani silnou kávu a velký krajíc chleba se sýrem a hned měla lepší náladu. Potomse teple oblékla, obula si dobré sportovní boty a vyšla před jejich domek na předzahrádku. Les nebyl daleko, bydleli na kraji městečka. Často tam s Tondou chodívali.
Jarka prošla ulicemi a dostala se na polní cestu. A zase si začala pobrukovat. Cesta jí vesele ubíhala. Prošla kolem pole a přes louku, objevil se se kraj lesa. Netrvalo jí to ani půl hodiny. V lese byl po včerejším mrholení ještě opar a půda nasáklá vodou. Vyhýbala se kalužím na cestě a kráčela raději lesem po spadaném jehličí a listí. Les byl smíšený a právě to se jí vždycky moc líbilo.
Všimla si borůvčí s kapkami vody na lístcích. To je škoda, že je listopad, připomněla si, jak s Tondou borůvky sbírali a jak se potom cpal jejím borůvkovým koláčem. Něžně borůvčí pohladila. Borůvčí se zčistajasna začalo jemně chvět, přestože bylo bezvětří. Vtom Jarka uslyšela slabý, sotva slyšitelný hlásek: „Miluji tě, pán Bůh tě také miluje. Raduj se.“ Ztrnula. Co to bylo? Nikdo tu přece není! Vylekaně se rozhlédla kolem sebe. Není přece možné, aby ten hlas vycházel z borůvčí! Opět přidřepla, aby borůvčí pohladila. A situace se opakovala. Slabý měkký hlas oznámil: „Miluji tě, pán Bůh tě také miluje. Raduj se.“
To nemůže být pravda, to se jí jen zdá! V jejím nitru panoval zmatek. Na jedné straně obrovská radost, na druhé strach a tíseň. Utíkala domů.
Doma hned vběhla do ložnice, kde nechala rozestlanou postel, a zachumlala se do peřin. Co se to stalo?
V posteli ležela až do oběda a nemohla se silnými dojmy pohnout. Postupně se ale uklidňovala. Jestli to borůvčí k ní opravdu promlouvalo, tak je to nádhera! Celou mysl jí zaplavila do té doby nepoznaná radost, skoro blaženost. Zítra ráno musí jít do lesa znovu.

V neděli ráno si dopřála další vydatnou snídani, a protože se dost ochladilo, vzala si rukavice a teplou šálu. Do lesa kráčela rychlým krokem, nemohla se dočkat, až vstoupí do toho zvláštního přírodního chrámu. Tentokrát hned minula blátivou cestu a šla přímo do středu lesa mezi stromy. Větvičky jí praskaly pod nohama, sem tam zašustila šiška. Rozhlížela se, zda neuvidí veverku nbeo nějakého ptáka. Postupně došla až na malou mýtinu. A tam ji uviděla. Pásla se tam srnka. Jarka okamžitě znehybněla, aby ji nevyrušila. Srnka zavětřila, zvedla hlavu a podívala se na Jarku svýma krásnýma očima. Najednou pohnula pysky a promluvila. „Miluji tě, pán Bůh tě také miluje. Raduj se.“
Co se to děje? Jarka zůstala stát jako u vytržení. To není možné, určitě má halucinace, to zvíře jen žere trávu! Ale protože se jí to stalo už podruhé, začínala věřit v něco nadpozemského. Ano, pán Bůh mě miluje. Tonda je v nebi a já musím začít nový život.

Druhá návštěva lesa do ní vlila obrovskou energii. Pustila se do úklidu celého domu. Probírala všechny staré věci, které měla spojené s Tondou a rodiči.
Začala kůlnou. Tam měl táta hrnčířský kruh, bavilo ho vyrábět kamarádům květináče, vázy, hrnky. V regále zůstaly po jeho smrti opuštěné, na pár z nich byly namalované modré květy na bílém podkladě. Ostatní byly jen vypálené. Co s nimi? Má je využít a zasadit do nich květiny? Tolik jich nepotřebuje. Když je omyla a otřela, nádherně prokoukly. Tonda by je určitě uměl hezky pomalovat, kreslil vánoční pohledy a všem jejich přátelům se to moc líbilo. Dokonce se chystal je nějak výtvarně vyzdobit, ale jako manažer velké firmy na to nakonec neměl čas. Ale to ona nesvede.
Potom se pustila do probírání různých dokladů, fotografií, s láskou si prohlížela blůzky, co jí šila maminka, když ještě byla holka. Ne, ty nemůže vyhodit. Maminka s takovou péčí vybírala látku, ozdobné stuhy a hlavně knoflíky! Jo, maminka, ta si na knoflíky potrpěla, sháněla ty nejkrásnější. Spoustu jich koupila přitom jen tak, pro radost. Někde tady musejí být celé zásoby. Jarka prohlížela maminčinu skříň. Vida, tady jsou! V koutě stály tři velké sklenice plné knoflíků. Ale co teď s nimi? Má je někomu darovat? Chvíli o tom přemýšlela. Dnes mají lidi raději všecko na zip. Leda...
Ledaže by je ozdobně nalepila na ty tátovy hrnčířské výtvory a dala někomu jako dárek. Ano, musí to zkusit. Koupila v drogerii vteřinové lepidlo a bílou barvu a spěchala domů celá zvědavá, jak to bude vypadat. Vzala si v Tondově pracovně jeho štětce a jednu velkou vázu natřela na bílo. Když barva oschla, začala na ni postupně lepit větší, různě barevné knoflíky. Výsledek ji mile překvapil. Chvíli si svůj výtvor kritickým zrakem prohlížela. Mohlo by se to někomu líbit?

Asi za týden se přece jen osmělila a vyrazila do cukrárny.
„Dobrý den, paní Pokorná, už vypadáte mnohem líp. Dáte si kávu a zákusek?“ přivítala ji majitelka.
„Já teď chodím na procházky do lesa,“ pochlubila se Jarka. „Ale nepřišla jsem na kafe. přinesla jsem vám tuhle ozdobenou vázu, jestli by se vám sem nehodila. Máte tu bílé ždličky a stolečky...“ Trochu se zarazila, jestli svůj dárek příliš nevnucuje.
Ale cukrářka se celá rozzářila. „Ta je krásná, paní Pokorná. Určitě se nám sem bude hodit. Moc děkujeme.“
„Není zač,“ řekla Jarka potěšeně.

Listopad se už přehoupl do prosince a Jarka se poohlížela po vánoční výzdobě. Jednou se vracela s vánoční hvězdou a před svým domkem potkala syna paní cukrářky.
„Něco vám nesu, paní Pokorná,“ usmíval se.
„Vy mi jdete vrátit tu vázu, že? Asi se nelíbila...“
„Právě naopak. Děckám se moc líbí. Dal jsem do ní pendreky a děcka jí podle těch knoflíků říkají lentilková. Mají z ní hroznou radost. Máme teď pořád plno, máma ani nestačí péct, musí nám pomáhat sestra. Donesl jsem vám jako poděkování takový malý dortík.“
A postavil na stůl papírovou krabici. Jarka ho užasle sledovala.

Ano, bude lidem přinášet radost, rozhodla se. A poprvé od Tondovy smrti se šťastně usmála.